Koně byli mým životem

Nejprve se objevila malá kopýtka a za nimi hlava přitisknutá k předním nohám. S rameny byly trochu potíže, ale pak už to šlo velmi rychle. Po přestřižení pupeční šňůry se klisna postavila na nohy, radostně řehtala a byla nedočkavá, kdy uvidí své hříbě.

TO BYL jen jeden z mnoha případů, kdy jsem musel v noci vstát z postele, abych pomohl „matce“ v její tísni. Přijímal jsem to bez reptání. Víte, byl jsem vášnivým chovatelem čistokrevných koní.

Lásku ke koním jsem získal velmi brzy. Začal jsem jezdit na koni, když mi bylo šest let. Narodil jsem se ve městě Roncq na severu Francie. Vychovali mne rodiče, kteří byli katolíky. Poslali mne do katolické internátní školy, kde jsem měl získat středoškolské vzdělání. Protože školy se zaměřením na chov koní neexistovaly, rozhodl jsem se ze školy odejít a vstoupit do světa koní. Začal jsem u trenéra ve městě Chantilly, které leží na sever od Paříže a je proslulé chovem čistokrevných koní. Zde jsem zblízka poznal, jak je svět dostihů náročný a plný odříkání. Proč náročný? Dostihové koně je možné přirovnat ke špičkovým atletům — potřebují neustálou pozornost.

Výcvik dostihových koní

Choulostivé období výcviku a příprav obvykle začíná na podzim, kdy je koním 18 měsíců. Koně si musí zvyknout na nové prostředí, odvyknout bezstarostným hrám a pustit se do práce. Trenér nejprve musí koně seznámit s uzdou, a to není jednoduchý úkol.

Už jen to, když se koni nasazuje podbřišník, může znamenat rodeo! Mladý kůň musí být vycvičen, aby si zvykl na sedlo, a nakonec přijde chvíle, kdy poprvé ponese jezdce. První jezdec se obvykle vybírá mezi těmi, kteří trénují, aby se stali žokeji. Mnozí z nich tak poprvé okusí, jak chutná prach! Výcvik koní vyžaduje hodně šikovnosti a trpělivosti, a k tomu citlivý přístup. Pokud se zvíře zraní, mohlo by to ohrozit celou jeho dostihovou kariéru.

Koně jsme vyváděli každý den časně ráno a učili jsme je různé způsoby chodů — krok, klus a cval —, jež všechny patří k výcviku a jsou jeho nedílnou součástí. Když kůň prochází výcvikem, musí podle pokynů postupně měnit způsoby chodů. Čas od času se však koním popustí uzda a na omezenou vzdálenost se jim dovolí krátký trysk.

Před polednem jsme se vraceli do stájí, aby tam koně byli důkladně vyhřebelcováni. Odstraňovaly se všechny stopy potu a také se pečlivě čistila kopyta.

Když kůň dělá pěkné pokroky, může se na sklonku zimy začít zúčastňovat  dostihů pro dvouleté koně. Kariéra čistokrevných koní obvykle končí ve třetím, nejpozději ve čtvrtém roce života. Klusáci však pokračují v dostizích až do věku osmi let.

Mé sny se naplňují

Protože jsem se zvláště zajímal o chov koní, začal jsem s výcvikem v hřebčíně v Normandii v severozápadní Francii. Normandie je díky svému podnebí a bujným pastvinám skvělou oblastí pro chov dostihových koní. O osmnáct měsíců později jsem se stal zástupcem ředitele hřebčína Bois–Roussel, tehdy největšího v Evropě. Měl rozlohu několik set hektarů a pečovalo se zde o 300 koní.

V hřebčíně Bois–Roussel jsem se setkal se ženou, která se později stala mojí manželkou. Pracovala tam jako sekretářka. Vůbec jsem netušil, jak silně naše seznámení ovlivní můj život. Stýkala se totiž se svědky Jehovovými a začala mi o nich vyprávět. Tehdy mne to nezajímalo.

Když se ředitel dozvěděl, že máme v plánu se během několika měsíců vzít, zeptal se, zda bychom se neujali správy jiného hřebčína, jehož byl spolumajitelem. A tak se splnily mé nejtoužebnější sny. Ve věku 24 let jsem byl ředitelem významného hřebčína! Ve Francii je velmi málo ředitelů hřebčínů; tato místa se obvykle rezervují pro příslušníky nejvyšších kruhů dostihového světa. Chovná stanice La Louvière, která byla menší než Bois–Roussel, se také nachází v Normandii a byla pro mne malým stohektarovým rájem asi se stovkou koní — hřebců, klisen i hříbat.

Protože předchozí ředitel měl odjet až za šest týdnů, majitel nám nabídl, abychom tuto dobu strávili ve Spojených státech. Navštívili jsme velké americké hřebčíny, abychom studovali jejich metody chovu a abychom s několika z nich navázali kontakty, na jejichž základě bychom později posílali naše klisny k připouštění s jejich hřebci.

Život v hřebčíně

Život v hřebčíně plně zaměstnává, ale rozhodně není únavný. Přinášel nám opravdu velké uspokojení, protože jsme byli v neustálém kontaktu s přírodou a měli jsme krásná, zdravá zvířata, o která jsme mohli pečovat. Ráno jsme se probouzeli za tichého zvuku, který vydávali koně žvýkající čerstvou trávu. To byla hudba pro mé uši!

Práce v hřebčíně se dělí na období připouštění a hřebení, odstavování hříbat a prodej mladých čistokrevných koní. Hřebci jsou pečlivě vybíráni jednak na základě skvělých dostihových výsledků, jednak podle původu a rodokmene. Každý rok na jaře je zapuštěno asi 40 klisen. Pokud chcete, aby hříbě zplodil čistokrevný hřebec se skvělým záznamem, je možné, že za to zaplatíte více než sto tisíc dolarů. Vzhledem k těmto investicím není těžké pochopit, proč se během období březosti a hřebení věnuje klisnám tolik péče.

Žel, dochází k nehodám, a někdy je malé hříbě od narození sirotkem. V takovém případě stojíme před náročným úkolem přesvědčit jinou chovnou klisnu, aby hříbě přijala. Když se ke klisně přivádí hříbě, aby se nasytilo, ve dne v noci po dobu asi 48 hodin se u ní střídají stájníci a drží ji za uzdu. Klisnu je třeba držet a zabránit jí v kopání, protože by snadno mohla takového hříběcího sirotka zabít. Aby bylo možné klisnu zvládnout, jedna přední noha se jí musí držet u břicha a kolem horního pysku se klisně uváže smyčka.

Klisna se nakonec unaví, a úspěch je zajištěn, když konečně hříbě přijme. Nová matka často začne hříbě tak chránit, že je obtížné se k němu jen přiblížit. Narození hříběte se musí urychleně oznámit Francouzskému národnímu registračnímu úřadu, kde se zaznamená do registru příslušného plemene.

Koně a hříbata

Několik dní po ohřebení se klisny společně se svými hříbaty vypouštějí do  výběhů. Podobně jako mnohá jiná mláďata, hříbata začnou okamžitě dovádět — radostně skotačí kolem svých matek a vyhazují nohama na všechny strany. Je radost pozorovat je, jak skáčí, vzpínají se a válejí se v trávě! Hříbata milují vodu a s nadšením ji rozstřikují, a ani na chvíli se ve vodě nezastaví.

Koně nemají rádi samotu, a snadno propadnou nudě. Hřebce a mladé koně, kteří procházejí výcvikem, je však nutné chovat samostatně. Když kůň nemůže snést samotu, je třeba mu najít nějakého zvířecího společníka. Jednomu z našich hřebců jsme tak museli opatřit ovci. Vycházeli spolu velmi dobře. Ovce nechtěla koně opustit ve dne ani v noci. Jeden dostihový šampión jménem Allez France měl jako společníka ovci, která ho doprovázela i na dostihovou dráhu! V samotných dostizích s ním samozřejmě nebyla.

V září nastává pro matky a hříbata smutné období — čas odstavování. Je třeba je oddělit a nesmějí se navzájem vidět, a dokonce ani slyšet. Po několika dnech, kdy hříbata dávají najevo svůj zármutek neustálým ržáním, si však zvyknou. Od prvního ledna roku, který následuje po jejich narození, se jim říká ročci. Na výroční aukci v Deauville může cena jednoho ročka snadno překročit i milión dolarů.

Někteří z koní, kteří se narodili v našem hřebčíně a byli zde i odchováni, měli  úspěšnou kariéru. Jedním z nich byl High Echelon, který se jako světový šampión v kategorii klusáků stal v roce 1979 vítězem Prix d’Amérique. Vychovali jsme i jiné čistokrevné koně, kteří vyhráli hodně klasických dostihů.

Setkávám se s pravdou

Na nové farmě uběhlo několik měsíců, aniž nás svědkové Jehovovi navštívili. Moje manželka mi tedy navrhla, abych napsal do blízkého sboru a požádal, aby za námi někdo přišel. Za několik dnů stál u našich dveří manželský pár. Já osobně jsem nemohl uvěřit tomu, že Bible přesně popisuje naši dobu. Když mi manželka říkala, že v roce 1914 bylo zřízeno Boží Království, měl jsem za to, že je to jen výklad svědků. V Bibli jsem to datum nikdy neviděl.

S manželi, kteří byli zvěstovateli plným časem, jsme měli dlouhý rozhovor. Jejich vysvětlení, zvláště výklad knihy Daniela, vzbudily můj zájem a souhlasil jsem s biblickým studiem. Nebylo však jednoduché zařadit studium do mého časového plánu, protože jsem byl zcela zabrán do své práce.

Tito manželé cestovali dvacet pět kilometrů, aby nás mohli navštívit, a často se vraceli domů, aniž biblické studium proběhlo, protože jsem musel zůstat u nemocného koně nebo se starat o hřebící se klisnu. Když jsem si postupně více uvědomoval potřebu dávat na první místo zájmy Království a Boží spravedlnost, podnikl jsem kroky, abych ‚vykupoval příhodný čas‘ pro studium. — Efezanům 5:16; Matouš 6:33.

Stojím před volbou

Brzy jsme začali chodit na shromáždění a o šest měsíců později v roce 1975 jsem se v Annecy v jihozápadní Francii zúčastnil oblastního sjezdu „Božská svrchovanost“. Během tohoto sjezdu jsem si začal uvědomovat, že má práce není v souladu s Biblí. Pochopil jsem zásadu vyjádřenou u Izajáše 65:11, kde je jasně ukázáno, že ‚ti, kteří prostírají stůl pro boha Štěstí,‘ nemohou mít Boží schválení. My jsme chovali pouze dostihové koně, a tím jsme nepřímo podporovali hazardní hry. Naše svědomí nám nedovolovalo dát se pokřtít.

Přišel čas, kdy bylo třeba učinit konečné rozhodnutí. Budu pokračovat v kariéře, kterou jsem si zamiloval, nebo oddám svůj život Jehovovi Bohu? Protože se Boží vůle stala nejdůležitější věcí v mém životě, rozebral jsem tuto záležitost se dvěma majiteli a předal jsem jim své písemné rozhodnutí, že odstupuji. Musel jsem ještě rok zůstat, než jsem byl vystřídán, ale na dalším krajském sjezdu, který se konal v září 1976 v Gargenville (oblast Paříže), jsme byli s manželkou pokřtěni.

O mém rozhodnutí se dozvědělo mnoho lidí ze světa chovatelů koní. Zvláště si vzpomínám na jednoho chirurga, který navštívil hřebčín. Řekl, že z morálního hlediska plně chápe, proč jsem se tak rozhodl. Když se rozhlédl, udělala na něj hluboký dojem okázalá výstavnost hřebčína — barevné květinové záhony, dřevem obložené boxy a kilometry čistých bílých ohrad. Svěřil se, že v kontrastu s tím on sám nebyl schopen opatřit potřebné peníze na údržbu a výzdobu své nemocnice.

Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Začátkem roku 1992 jsme s manželkou opustili Francii, abychom sloužili v území, kde se mluví francouzsky a kde byla větší potřeba hlasatelů Království. Mám výsadu sloužit zde ve sboru svědků Jehovových jako křesťanský starší. Sdílíme stanovisko apoštola Pavla, jež je vyjádřeno ve Filipanům 3:8: „Nuže, vždyť všechno opravdu také považuji za ztrátu kvůli vynikající hodnotě poznání Krista Ježíše, svého Pána. Kvůli němu jsem strpěl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí, abych získal Krista.“

Máme s manželkou stále rádi přírodu a zvířata, zvláště koně. Těšíme se na dobu, kdy vztah člověka ke zvířatům již nebude založen na sobeckém zisku. — Vyprávěl Stephane Jesuspret.