Bude Evropa skutečně sjednocena?

POKUD vám připadá těžké uvěřit, že to Evropa se sjednocením myslí vážně, stačí jen překročit některé evropské hranice. Uvnitř Evropské unie (EU) nyní lidé cestují bez překážek. Na hranicích se prakticky vůbec nečeká. Cestující z toho mají jistě radost, ale toto opatření je prospěšné i pro jiné lidi. Občané zemí EU mohou nyní bez problémů studovat, pracovat a podnikat kdekoli v EU. To zase vede k hospodářskému rozvoji chudších oblastí Unie.

Snazší přechod hranic je určitě velkou změnou. Měli bychom proto dojít k závěru, že Evropa již jednotná je a žádné překážky sjednocení tudíž neexistují? Naopak, určité překážky se rýsují a některé z nich jsou docela hrozivé. Avšak než se jimi budeme zabývat, podívejme se na největší pokroky, jakých bylo dosud v úsilí sjednotit Evropu dosaženo. Lépe tak pochopíme, proč lidé chovají v takové míře naději na jednotu.

Kroky ke sjednocení měny

Udržovat hranice může být nákladné. Celní formality na hranicích mezi 15 členskými zeměmi EU kdysi tyto národy stály ročně asi dvanáct miliard eur. Není divu, že změna situace na evropských hranicích vedla k urychlení ekonomického růstu. Když si uvědomíme, že tři sta sedmdesát milionů obyvatel v EU se uvnitř jediného společného trhu volně pohybuje z jedné země do druhé, je jasné, že jde o úžasný ekonomický potenciál. Co umožnilo takový pokrok?

V únoru 1992 podnikli představitelé vlád významný krok na cestě ke sjednocení, když podepsali Smlouvu o Evropské unii neboli Maastrichtskou smlouvu. Na základě této smlouvy byl v Evropě zaveden jednotný trh, centrální banka a jednotná měna. Musel však následovat další důležitý krok — muselo se odstranit kolísání  směnného kursu. Dnešní transakce se totiž mohou v zítřejším směnném kursu jevit úplně jinak.

Tato překážka na cestě k jednotě byla odstraněna založením Hospodářské a měnové unie (HMU) a zavedením eura jako společné měny. Kursové náklady dnes již neexistují a při podnikání není třeba se chránit před nebezpečím kursových ztrát. Výsledkem jsou nižší náklady prodeje a větší mezinárodní obchod. To zase může vést k tomu, že bude více pracovních příležitostí a vzroste kupní síla — a z toho by měl užitek každý.

Dalším významným krokem k přijetí jednotné měny bylo založení Evropské centrální banky v roce 1998. Tato nezávislá banka je ve Frankfurtu v Německu a má finanční svrchovanost nade všemi zúčastněnými vládami. V takzvané ‚eurozóně‘, kterou tvoří jedenáct zúčastněných zemí, * se snaží udržet nízkou inflaci a stabilizovat směnný kurs mezi eurem, dolarem a jenem.

Co se týče peněz, byl tedy vzhledem ke sjednocení udělán velký krok kupředu. Avšak právě na finančních záležitostech je vidět hluboká nejednota, která mezi evropskými zeměmi stále existuje.

Další finanční záležitosti

Chudší národy v EU cítí určitou rozmrzelost. Připadá jim, že bohatší členské země se s nimi o své bohatství nedělí v dostatečné míře. Žádná z členských zemí nepopírá, že chudším evropským partnerům je zapotřebí poskytnout zvláštní finanční pomoc. Bohatší země se však domnívají, že mají oprávněné důvody, proč se držet zpátky.

Vezměme si například Německo. Nadšení této země financovat evropské sjednocení nyní zjevně opadlo, protože se její vlastní finanční náklady zvýšily. Jen náklady na sjednocení východního a západního Německa byly obrovské — téměř sto miliard dolarů ročně. To je čtvrtina státního rozpočtu. Tento vývoj měl za následek, že německý státní dluh prudce vzrostl na takovou sumu, že Německo muselo vyvinout veliké úsilí, aby vůbec splnilo podmínky pro přijetí, které stanovila HMU.

 O vstup do EU žádají noví členové

Zastánci jednotné měny doufají, že země EU, které dosud do HMU nevstoupily, překonají do roku 2002 překážky, které jim v tom brání, protože do tohoto roku by dnešní evropské měny měly být nahrazeny euro mincemi a bankovkami. Pokud Británie, Dánsko a Švédsko změní svůj zdráhavý postoj, potom i lidé v těchto zemích budou možná místo liber a korun používat euro.

Kromě toho žádá o vstup do EU dalších šest zemí. Je to Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko. Dalších pět zemí, totiž Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko a Slovensko, čeká, až na ně přijde řada. Jejich vstup do EU nebude levný. Odhaduje se, že v letech 2000 až 2006 bude muset EU těmto deseti nově příchozím zemím z východní Evropy poskytnout osmdesát miliard eur.

Fondy, které nové země potřebují na to, aby se dostaly na úroveň požadovanou pro vstup do EU, však mnohonásobně převyšují částku, kterou od EU dostanou jako pomoc. Například Maďarsko bude muset vydat dvanáct miliard eur na  rozvoj silnic a železnic. Česká republika bude potřebovat jen na čističky vod více než 3,4 miliardy eur a Polsko musí vydat tři miliardy eur na snížení sirných emisí. Přesto se žadatelské země domnívají, že výhody převýší náklady. Vzroste totiž jejich obchod se zeměmi EU. Žadatelské země možná budou muset ale ještě nějakou dobu počkat. Podle současného veřejného mínění by EU měla přijímat nové členské země až potom, co si uspořádá své vlastní finanční záležitosti.

Zášť, nacionalismus a nezaměstnanost

Navzdory veškerému úsilí, jež bylo vynaloženo k dosažení větší jednoty, panuje v Evropě i mimo ni určité znepokojení nad vývojem zdejších událostí. Existují také značné rozpaky, jaký postoj zaujmout k etnickým konfliktům, jako je rozpad oblasti Balkánu, který se projevil nejdřív válkou v Bosně a potom konfliktem v Kosovu. Členské země EU se často neshodnou na tom, jak v případě evropských i jiných konfliktů postupovat. Vzhledem k tomu, že EU není federace států a nemá společnou zahraniční politiku, příliš často převládají národní zájmy. Ano, národní zájmy jsou obrovskou překážkou vzniku ‚Spojených států evropských‘.

Evropa má ještě další naléhavý problém, totiž vysokou nezaměstnanost. Nezaměstnaných je zde v průměru 10 procent z celkového počtu pracovních sil. To znamená, že více než šestnáct milionů lidí nemá práci. Téměř čtvrtina obyvatel EU jsou mladí lidé a ti v mnoha zemích bezvýsledně vynakládají velké úsilí, aby si našli zaměstnání. Není divu, že pro mnoho lidí je boj proti masové nezaměstnanosti v Evropě prvořadým úkolem. Snahy reformovat trh práce prozatím nepřinesly žádné výsledky.

Existuje však ještě větší překážka jednoty.

Kdo se ujme vedení?

Největší překážkou k vytvoření jednotné Evropy je otázka svrchovanosti jednotlivých států. Členské země se musí shodnout na tom, do jaké míry jsou ochotny vzdát se své národní svrchovanosti. Cílem EU je nastolit nadnárodní formu vlády. Jestliže se to nepodaří, bude zavedení eura pouze „provizorním vítězstvím“, uvádějí noviny Le Monde. Pro některé členské země je však těžké přijmout myšlenku, že by se své autority měly vzdát. Představitel jedné členské země EU například prohlásil, že jeho země „je zrozena k tomu, aby národy vedla, ne aby někoho následovala“.

Menší členské země se pochopitelně obávají, že rozhodovat budou nakonec větší země, které nebudou ochotny přijmout rozhodnutí, jež by mohla poškodit jejich vlastní zájmy. Menší země by například chtěly vědět, podle čeho se bude rozhodovat, ve které zemi bude ústředí jednotlivých správních orgánů EU. Toto rozhodnutí je důležité, protože v hostitelských zemích to podpoří trh práce.

Zdá se, že vzhledem k tak velkým překážkám jednoty — ekonomickým rozdílům, válce, nezaměstnanosti a nacionalismu — může člověk v otázce sjednocování Evropy snadno pociťovat zklamání. Faktem ale je, že bylo dosaženo mimořádného pokroku. Těžko říci, jakého dalšího pokroku se ještě dosáhne. Ti, kdo se snaží sjednotit Evropu, se v podstatě potýkají se stejnými problémy, jako všechny lidské vlády.

Podaří se někdy nastolit vládu, která by dokázala vyřešit takové problémy, jako jsou etnické spory, masová nezaměstnanost, chudoba a válka? Je vůbec realistické uvažovat o světě, kde by lidé žili ve skutečné jednotě? Následující článek poskytne odpověď, která vás možná překvapí.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

Je tady euro!

Ačkoli nynější mince a bankovky členských zemí Evropské unie budou v oběhu do roku 2002, bezhotovostní transakce již probíhají v eurech. Tento měnový přechod je pro banky obrovskou akcí. Nicméně devizový kurs jednotlivých měn členských zemí k euru je nyní fixní. Také na burzách cenných papírů se uvádějí ceny v eurech. Mnoho obchodů a podniků nyní uvádí cenu jak v eurech, tak v místní měně.

V obchodním styku to znamená drastickou změnu, a to zvláště pro mnoho starších lidí, kteří již nebudou moci používat důvěrně známé franky, liry nebo německé marky. Bude třeba rovněž upravit pokladny a bankomaty. K tomu, aby přechod proběhl co nejplynuleji, jsou organizovány oficiální informační kampaně, jejichž cílem je poučit lidi o zavedení a používání eura.

Bez ohledu na to, jaké překážky stojí ještě v cestě, euro již nastupuje. Začaly se totiž už razit mince a tisknout bankovky euro. A není to žádná maličkost. Jen v tak malé zemi, jako je Nizozemsko, které má asi patnáct milionů obyvatel, bude výroba mincí a bankovek probíhat nepřetržitě tři roky, takže do 1. ledna 2002 se vyrobí 2,8 miliardy mincí a 380 milionů bankovek. Kdyby se všechny tyto bankovky položily na sebe, vznikl by sloupec vysoký 20 kilometrů.

[Rámeček na straně 7]

„Euromasakr“?

Na začátku roku 1999 Evropská komise, která je výkonným orgánem Evropské unie (EU), téměř neunesla závažné fiasko. Tato komise byla obviněna z podvodů, braní úplatků a protekcionářství. Byl zřízen výbor, který tato obvinění prošetřoval. Po šestitýdenním vyšetřování výbor prokázal, že v Evropské komisi docházelo k podvodům a ke korupci. Vyšetřovací výbor však nenašel žádné doklady o tom, že by se jednotliví členové komise sami nějak obohatili.

Potom, co byla v březnu 1999 zveřejněna zpráva výboru, celá Evropská komise odstoupila. Něco takového se ještě nestalo. V Evropské unii to způsobilo hlubokou krizi. Časopis Time to označil jako „euromasakr“. Jen čas ukáže, jak tato krize ovlivní proces sjednocování Evropy.

[Obrázek na straně 5]

Překročit hranice v Evropě je již mnohem snadnější

[Obrázek na straně 7]

Evropská centrální banka ve Frankfurtu v Německu byla založena v roce 1998