Manipulace s informacemi

„Chytrým a trvalým využíváním propagandy lze lidem i nebe předložit jako peklo a naopak, i ten nejbídnější život jako ráj.“ (ADOLF HITLER, MEIN KAMPF)

S PŘIBÝVÁNÍM komunikačních prostředků — od tiskového stroje až po telefon, rádio, televizi a internet — se výrazně zvyšuje přísun vemlouvavých sdělení. Tato komunikační revoluce má za následek, že lidé jsou ze všech stran zaplavováni velkým množstvím informací a jsou jimi přesyceni. Na tento tlak mnozí lidé reagují tím, že vnímají zprávy rychleji a přijímají je, aniž by zvažovali jejich pravdivost či je analyzovali.

Tyto zkratky a zvláště zkratky v racionálním myšlení s oblibou využívají vychytralí propagandisté. Docilují toho tím, že jitří lidské emoce, využívají pocity nejistoty, těží z nejednoznačnosti jazyka a překrucují pravidla logiky. Dějiny potvrzují, že tyto taktiky se prokázaly jako velmi účinné.

Historie propagandy

Dnes má výraz „propaganda“ negativní význam a naznačuje, že se jedná o nečestné taktiky. Původně však měl jiný význam. Slovo „propaganda“ zjevně pochází z latinského označení skupiny římskokatolických kardinálů Congregatio de Propaganda Fide (Výbor pro propagování víry). Tento výbor, kterému se zkráceně říkalo Propaganda, byl založen v roce 1622 papežem Řehořem XV. a měl dohlížet na činnost misionářů. Slovem „propaganda“ se postupně začala označovat jakákoli snaha šířit náboženské učení.

Princip propagandy však nevznikl v 17. století. Již od starověku lidé všechny dostupné sdělovací prostředky používali k šíření ideologií nebo k získání větší slávy a moci. Například umění sloužilo propagandistickým cílům již od doby egyptských faraónů. Pyramidy těchto králů byly určeny k tomu, aby vyvolávaly představu moci a trvalosti. I architektura Římanů sloužila politickému záměru — oslavení státu. Výraz  „propaganda“ získal všeobecně negativní význam v první světové válce, když vlády začaly aktivně ovlivňovat to, jaké informace o válce budou média šířit. Během druhé světové války dokázal propagandu mistrně využít Adolf Hitler a Josef Goebbels.

Po druhé světové válce začala být propaganda stále důležitějším prostředkem při prosazování státní politiky. Východní blok a západní blok proti sobě vedly mohutnou kampaň, aby na svou stranu získaly velké masy neangažovaných lidí. K těmto propagandistickým účelům se využívala každá stránka národního života a státní politiky. V posledních letech je stále větší rafinovanost propagandy patrná na volebních kampaních, ale také v reklamách tabákových společností. Takzvaní odborníci i další vůdčí osobnosti jsou využíváni k tomu, aby předkládali kouření jako atraktivní a zdravé, a ne jako to, čím opravdu je — totiž ohrožením veřejného zdraví.

 Lži, lži!

Určitě tím nejšikovnějším trikem propagandistů je používání naprostých lží. Vezměme si například lež, kterou o Židech v Evropě napsal v roce 1543 Martin Luther: „Otrávili studny, prováděli úkladné vraždy, unášeli děti . . . Jsou to jedovatí, nenávistní, mstiví, úskoční hadi, vrahové a ďáblovy děti, kteří uštknou a škodí.“ K čemu vybízel takzvané křesťany? „Zapalte jejich synagógy či školy . . . Také jejich domy [by měly] být srovnány se zemí a zničeny.“

Jeden profesor politologie a sociologie, který studoval toto období, říká: „Antisemitismus v podstatě nemá nic společného s jednáním Židů, a tudíž v podstatě nemá nic společného se znalostmi, které má antisemita o skutečné povaze Židů.“ Profesor také uvádí: „Židé znázorňovali všechno, co bylo pokřivené, takže automatickou reakcí na přírodní katastrofy i sociální problémy potom bylo přisuzovat to domnělým židovským zdrojům.“

Zevšeobecňování

Jinou velmi úspěšnou taktikou propagandy je zevšeobecňování. Je to sklon zamlžovat důležitá fakta týkající se příslušných sporných otázek a často se využívá k tomu, aby byly celé skupiny lidí poníženy. V některých evropských zemích je například často slyšet slogan „cikáni [nebo přistěhovalci] jsou zloději“. Je to ale pravda?

Fejetonista Richardos Someritis říká, že tato představa vyvolala v jedné zemi určitý druh „xenofobského a velmi často rasistického šílenství“ proti cizincům. Prokázalo se však, že pravděpodobnost, že se trestného činu v této zemi dopustí cizinec, je stejná jako v případě místních lidí. Someritis například na základě průzkumů uvádí, že v Řecku „ze 100 trestných činů jich 96 spáchají [Řekové]“. Tento novinář uvádí, že „příčiny trestné činnosti jsou jak hospodářské, tak sociální, ale nejsou ‚rasové‘,“ a obviňuje sdělovací prostředky z toho, že „systematicky pěstují xenofobii a rasismus“ tím, že zprávy o zločinnosti záměrně zkreslují.

Slovní napadání

Někdy lidé urážejí ty, kdo s nimi nesouhlasí, a to tak, že zpochybňují jejich charakter nebo pohnutky místo toho, aby se zaměřili na fakta. Urážka dá člověku, skupině lidí nebo nějaké myšlence negativní přídomek, který se snadno pamatuje. Ten, kdo uráží, chce, aby tento přídomek pevně ulpěl. A jestliže lidé odmítnou člověka nebo myšlenku kvůli negativnímu přídomku, místo aby sami zvážili doklady, potom strategie byla účinná.

V posledních letech se například v mnoha zemích Evropy i jinde rozšířil silný odpor proti sektám. Tento trend rozdmychává emoce, vytváří představu jakéhosi nepřítele a posiluje existující předsudky proti náboženským menšinám. Slovo „sekta“ se často stává určitou nálepkou. „ ‚Sekta‘ je jiné slovo pro ‚kacíře‘,“ napsal v roce 1993 německý profesor Martin Kriele, „a stejně jako kdysi, i v dnešním Německu je kacíř [odsouzen k vyhlazení] — když ne ohněm . . . , tak zničením pověsti, izolací a hospodářskou likvidací.“

Institut pro analýzu propagandy uvádí, že „opovržlivé označení hrálo v dějinách světa i v našem individuálním vývoji nesmírně významnou úlohu. Ničilo pověst, . . . posílalo [lidi] do vězeňských cel a rozzuřilo lidi natolik, že vstoupili do boje a zabíjeli své bližní.“

Hraní na city

Pokud jde o faktická tvrzení nebo o logiku argumentu, mohou být city podružné, ale v přesvědčování lidí hrají klíčovou roli. Útoky na emoce vymýšlejí zkušení publicisté, kteří hrají na city tak dovedně jako virtuos na klavír.

Takovou emocí, která může zakalit úsudek, je například strach. A stejně jako  v případě závisti lze i strach využít. Kanadské noviny The Globe and Mail z 15. února 1999 uvedly následující informaci z Moskvy: „Když minulý týden spáchala v Moskvě tři děvčata sebevraždu, ruské sdělovací prostředky okamžitě naznačily, že jde o fanatické přívržence svědků Jehovových.“ Všimněte si slova „fanatické“. Pochopitelně, že fanatických náboženských organizací, které údajně dohnaly mladé lidi k sebevraždě, se lidé budou bát. Byly tyto nešťastné dívky skutečně v nějakém spojení se svědky Jehovovými?

Tytéž noviny dále uvedly: „Policie později připustila, že děvčata neměla [se svědky Jehovovými] nic společného. Tehdy však již jeden moskevský televizní kanál spustil nový útok na sekty a divákům bylo řečeno, že v nacistickém Německu svědkové Jehovovi kolaborovali s Adolfem Hitlerem — a to navzdory historickým dokladům, že tisíce svědků zahynuly v nacistických vyhlazovacích táborech.“ V mysli nesprávně informované a možná vyděšené veřejnosti byli svědkové Jehovovi buď sebevražedným kultem, nebo nacistickými kolaboranty.

Silnou emocí, kterou využívají propagandisté, je nenávist. K vyvolání nenávisti jsou zvláště účinné slovní narážky. Zdá se, že existuje téměř nekonečná zásoba odporných slov, která vyvolávají a využívají nenávist k určitým rasovým, etnickým nebo náboženským skupinám.

Někteří propagandisté hrají na hrdost. Často můžeme pozorovat dovolávání se hrdosti používáním základních frází jako: „Každý inteligentní člověk ví, že . . .“ nebo „Člověk s vaším vzděláním musí uznat, že . . .“ A obráceně, odvolávání se na hrdost těží z toho, že se člověk bojí, aby nevypadal hloupě. A profesionálové v přesvědčování to dobře vědí.

Slogany a symboly

Slogany jsou nejasná prohlášení, která se příznačně používají k vyjádření postojů nebo cílů. Protože jsou nejasná, je snadné s nimi souhlasit.

Například v době národní krize nebo konfliktu mohou demagogové použít slogany jako „Za naši zemi, ať je v právu nebo ne,“ „Vlast, náboženství, rodina“ či „Svobodu, nebo smrt“. Uvažuje však většina lidí pečlivě o skutečných problémech, které se krize či konfliktu týkají? Nebo jednoduše přijmou to, co se jim řekne?

Winston Churchill při popisování první světové války uvedl: „K tomu, aby se tyto zástupy pokojných rolníků a dělníků změnily v mocné armády, které se budou vzájemně trhat na kusy, je zapotřebí jen dát jim podnět.“ Churchill dále uvedl, že když se lidem řekne, co mají dělat, většina jich reaguje bezmyšlenkovitě.

Propagandisté mají také celou škálu symbolů a znaků, kterými předávají své poselství — salvu z děl, vojenský pozdrav, vlajku. Zneužít lze také lásky k rodičům. Symboly jako otčina, mateřská země nebo mateřská církev jsou tedy v rukou vychytralých propagátorů cennými prostředky.

Lstivé umění propagandy tudíž může ochromit uvažování, bránit jasnému myšlení a rozlišovací schopnosti a může člověka podnítit, aby šel s davem. Jak se proti tomu můžete bránit?

[Praporek na straně 8]

Lstivé umění propagandy může ochromit uvažování a bránit jasnému myšlení

 [Rámeček a obrázky na straně 7]

JE DÍLO SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH PROPAGANDOU?

Svědkové Jehovovi jsou někdy svými protivníky obviňováni z šíření sionistické propagandy. Podle jiných odpůrců jejich služba podporuje komunismus. Další lidé zase prohlašují, že dílo svědků Jehovových propaguje myšlenky a zájmy „amerického imperialismu“. A někteří lidé také tvrdí, že svědkové Jehovovi jsou anarchisté, že rozdmychávají nepokoje s cílem změnit společenský, hospodářský, politický či právní řád. Je zjevné, že všechna tato protichůdná obvinění nemohou být pravdivá.

Zřejmou skutečností je to, že svědkové Jehovovi nejsou nic z toho, co bylo uvedeno. Své dílo vykonávají z věrné poslušnosti nařízení, které dal Ježíš Kristus svým učedníkům: „Budete mi svědky . . . do nejvzdálenější končiny země.“ (Skutky 1:8) Toto dílo se zaměřuje výlučně na dobrou zprávu o nebeském Království, jež je Božím nástrojem k nastolení pokoje na celé zemi. (Matouš 6:10; 24:14)

Lidé, kteří svědky Jehovovy pozorovali, nenašli žádný doklad toho, že by na pořádek v jakékoli zemi někdy měla tato křesťanská komunita rozvratný vliv.

Mnozí novináři, soudci a další lidé komentovali pozitivní přínos svědků Jehovových pro společnost, ve které žijí. Podívejme se na několik příkladů. Jeden reportér z jižní Evropy po návštěvě sjezdu svědků Jehovových prohlásil: „Jsou to lidé se silnými rodinnými pouty, jsou vyučováni lásce a tomu, aby žili podle svého svědomí a neškodili jiným lidem.“

Jiný novinář, který měl dříve ke svědkům negativní postoj, prohlásil: „Žijí příkladným způsobem života. Neporušují měřítka toho, co je morální a správné.“ Jeden politolog měl vzhledem ke svědkům podobný postřeh: „K jiným lidem se chovají s hlubokou laskavostí, láskou a mírností.“

Svědkové Jehovovi učí, že je správné podřizovat se autoritě. Jako občané dodržující zákon jednají podle biblických zásad poctivosti, pravdomluvnosti a čistoty. Pevnou součástí jejich rodin je dobrá morálka a jiným lidem pomáhají, aby se naučili jednat podobně. Žijí pokojně s ostatními lidmi, nezapojují se do rozvratných demonstrací ani do politických revolucí. Svědkové Jehovovi se snaží vzorně dodržovat zákony lidských nadřazených autorit, zatímco trpělivě čekají, až Nejvyšší Autorita, Svrchovaný Pán Jehova, obnoví na této zemi dokonalý pokoj a prosadí nad ní spravedlivou vládu.

Dílo svědků Jehovových je současně vzdělávací. Pomocí Bible, kterou používají jako základ, učí lidi na celém světě brát v úvahu biblické zásady a vytvářet si tak správná měřítka chování a mravní ryzosti. Poukazují na hodnoty, které zlepšují rodinný život a které pomáhají mladým lidem zvládnout náročné situace, v nichž se běžně ocitají. Pomáhají také lidem najít sílu, aby překonali špatné zvyky, a učí je vycházet s jinými lidmi. Takové dílo lze stěží označit jako „propagandu“. The World Book Encyclopedia uvádí, že v atmosféře, kde je volná výměna myšlenek, „se propaganda odlišuje od vzdělávání“.

[Obrázky]

Publikace svědků Jehovových podporují rodinné hodnoty a vysoká morální měřítka

[Obrázky na straně 5]

Propaganda proklamující válku a kouření přispěla ke smrti mnoha lidí