Antarktida —  Ohrožený kontinent

JAK uvádí kniha Antarctica: The Last Continent (Antarktida: Poslední světadíl), když si astronauti prohlížejí zemi z vesmíru, vidí, že z naší planety nejnápadněji vystupuje ledový příkrov Antarktidy. A podle jejich vyprávění tento příkrov „září jako velká bílá lucerna po celé spodní části světa“.

Antarktidu, kde je přibližně 30 000 000 krychlových kilometrů ledu, lze přirovnat ke stroji na výrobu ledu, který však dosahuje kontinentálních rozměrů. Sníh, který padá na tento kontinent, se dole hromadí v podobě ledu. Působením přitažlivosti se led zvolna sune k pobřeží a tam sklouzává do moře v podobě mohutných šelfových ledovců. (Viz rámeček na straně 18.)

Zmenšující se šelfové ledovce

V posledních letech se však tání zrychlilo a tím se mnoho šelfových ledovců zmenšilo a některé úplně zmizely. Jak uvádí jedna zpráva, v roce 1995 se z Larsenova šelfového ledovce dlouhého tisíc kilometrů odlomila část o rozloze asi 1 000 čtverečních kilometrů a rozlámala se na tisíce plovoucích ledovců.

Ubýváním ledu byla dosud postižena jen oblast Antarktického poloostrova. Na tomto esovitě zahnutém poloostrově, který je pokračováním jihoamerických And, došlo v průběhu minulých padesáti let ke zvýšení teploty o 2,5 stupně Celsia. Z toho důvodu je nyní možné obeplout ostrov Jamese Rosse, protože tento ostrov byl kdysi úplně obklopen ledem. Ubývání ledu je příčinou rychlého přibývání rostlinstva.

K tomuto významnému tání dochází pouze v oblasti Antarktického poloostrova, a proto někteří vědci nejsou přesvědčeni, že to je známka oteplení celé zeměkoule. Podle jednoho norského průzkumu však rovněž ubývá arktický led. (Severní pól neleží na pevnině, a proto velké množství arktického ledu je vlastně zmrzlá mořská voda.) Na základě uvedeného průzkumu všechny tyto změny odpovídají podmínkám, jaké mají podle předpovědi nastat v souvislosti s celosvětovým oteplováním.

Antarktida však reaguje nejen na změny teploty. Tento kontinent je popisován jako „důležitý motor, který do značné míry řídí podnebí na celé naší planetě“. Jestliže je to pravda, pak v případě, že na tomto kontinentu bude nadále docházet ke změnám, může být v budoucnosti ovlivněn charakter počasí na zemi.

Mezitím se v ozónové vrstvě atmosféry vysoko nad Antarktidou vytvořila díra dvakrát větší než Evropa. Ozón, jedna z forem kyslíku, chrání zemi před škodlivým ultrafialovým zářením, které poškozuje zrak a vyvolává rakovinu kůže. Kvůli zvýšené radiaci si výzkumní pracovníci na Antarktidě musí chránit kůži před sluncem a oči si chrání ochrannými brýlemi nebo brýlemi proti slunci se speciální reflexní vrstvou. Teprve čas ukáže, do jaké míry jsou postižena zvířata, která na Antarktidě žijí v určitém ročním období.

Křehký kontinent — našlapujte zlehka!

Tento nadpis by mohl být vhodný k přivítání návštěvníků Antarktidy. Proč? Podle vyjádření Australian Antarctic Division (Australské sekce pro Antarktidu) je pro to několik důvodů. Za prvé, na Antarktidě jsou jednoduché ekologické vazby mezi organismy, a proto zdejší životní prostředí velmi citlivě reaguje na zásahy zvenčí. Za druhé, rostliny zde rostou tak pomalu, že stopa zanechaná v mechu může být viditelná ještě za deset let. Poškozené nebo oslabené rostliny jsou vydány napospas prudkému antarktickému větru, který může zničit celé skupiny různých druhů rostlin. Za třetí, kvůli extrémnímu chladu může trvat desítky let, než se rozloží odpadní  produkty. Za čtvrté, lidé sem možná nevědomky přivážejí mikroorganismy, které jsou pro tento odloučený, a tedy zranitelný kontinent cizí. A nakonec, pobřežní okraje kontinentu jsou nejčastěji navštěvované turisty a vědci a jsou to také nejpříhodnější místa pro divoce žijící zvířata a pro rostlinstvo. Tyto oblasti zaujímají pouze asi dvě procenta pevniny, a proto je snadné zjistit, proč by Antarktida mohla být brzy nadměrně obydlena. To vyvolává otázku: Kdo má správu nad tímto obrovským kontinentem?

Kdo vládne Antarktidě?

Ačkoli na jednotlivé části Antarktidy uplatňuje nárok sedm zemí, celý kontinent je naprosto výjimečný, protože nemá žádného panovníka ani občany. „Antarktida je jediný kontinent, který je spravován výhradně mezinárodní dohodou,“ uvádí zpráva Australian Antarctic Division.

Tuto dohodu, která se nazývá Antarktická smlouva a vstoupila v platnost 23. června 1961, podepsali členové dvanácti vlád. Počet účastnických států této smlouvy od té doby vzrostl na více než 40. Cílem Antarktické smlouvy je „v zájmu celého lidstva zajistit, že Antarktida bude stále a navždy využívána výlučně k mírovým účelům a že se nestane dějištěm ani předmětem žádného mezinárodního konfliktu“.

V lednu 1998 vstoupil v platnost protokol o ochraně životního prostředí připojený k Antarktické smlouvě. Tímto protokolem se na Antarktidě zcela zakazuje hornictví a těžba nerostů nejméně na 50 let. Tento kontinent a na něm závislé mořské ekosystémy jsou v protokolu také označeny jako „přírodní rezervace zasvěcená míru a vědě“. Zakazují se všechny druhy vojenské činnosti, zkoušení zbraní a likvidace jaderného odpadu. Dokonce je zakázáno používat tažné psy.

Antarktická smlouva byla uvítána jako „příklad mezinárodní spolupráce, který nemá obdoby“. Přesto však je nutné vyřešit ještě mnoho problémů včetně otázky svrchovanosti. Kdo například bude tuto smlouvu prosazovat a jak? A jak si členské státy poradí s rychlým rozmachem turistiky, která je pro křehké životní prostředí Antarktidy potenciální hrozbou? V poslední době připlouvá na Antarktidu ročně více než 7 000 turistů a předpokládá se, že tento počet se zanedlouho zdvojnásobí.

V budoucnosti bude možná nutné řešit další problémy. Co když tam vědci například objeví ložiska cenných nerostů nebo ropy? Zabrání tato smlouva komerční těžbě a následnému znečištění, k němuž mnohdy dochází? Smlouvy se dají změnit a Antarktická smlouva není výjimkou. Článek 12 ve skutečnosti umožňuje, že smlouva může být „na základě jednomyslné dohody smluvních stran kdykoli upravena nebo pozměněna“.

Žádná smlouva ovšem není schopna ochránit Antarktidu před zplodinami současného průmyslového světa. Byla by to velká škoda, kdyby tato nádherná „bílá lucerna“ na spodní straně naší zeměkoule byla zohyzděna dalekosáhlými následky lidské chamtivosti a nevědomosti. Budeme-li poškozovat Antarktidu, znamená to, že budeme ubližovat lidstvu. Kéž se od Antarktidy poučíme alespoň v tom, že celá země — stejně jako lidské tělo — je vzájemně propojený systém, který Stvořitel dokonale uspořádal jak pro zachování života, tak i pro naše potěšení.

[Rámeček a obrázek na straně 18]

CO JE TO ŠELFOVÝ LEDOVEC?

Proudy ledu, které se vysoko ve vnitrozemí Antarktidy vytvořily z padajícího sněhu, si razí cestu k pobřeží. Některé se — podle radarových snímků z družice — posouvají až o tři čtvrtě kilometru za rok. Mnohé z těchto ledových proudů se stékají a stejně jako říční přítoky vytvářejí obrovské ‚řeky‘ ledu. Když se tyto zmrzlé řeky dostanou do moře, plavou po vodě v podobě šelfových ledovců, z nichž největší je Rossův šelfový ledovec (dole). Do tohoto ledovce, který je rozlehlý jako Francie a místy dosahuje tloušťky až jednoho kilometru, vede nejméně sedm proudů ledu neboli pevninských ledovců. *

Za normálních okolností se šelfové ledovce nezmenšují. Jestliže ovšem pevninské ledovce přisunou do šelfu více ledu, vnější okraj šelfu je vytlačován dále do moře, jako když se zubní pasta vytlačuje z tuby. Ze šelfu se nakonec odlamují mohutné kusy ledu (tento proces se nazývá odtrhování) a z nich se stávají plovoucí ledovce. Některé plovoucí ledovce jsou „obrovské, dosahují až 13 000 čtverečních kilometrů,“ uvádí The World Book Encyclopedia. V poslední době se však odtrhování urychluje a šelfové ledovce se zmenšují; některé se dokonce úplně ztrácejí. Přesto se hladiny moří kvůli tomu nezvedají. Proč ne? Protože šelfové ledovce po moři už plavou a jejich vahou je hladina vody již zvednuta. Kdyby však roztál led na pevnině Antarktidy, bylo by to stejné, jako kdyby se do moře vypustila nádrž o obsahu 30 000 000 krychlových kilometrů. A tím by se mořská hladina zvedla asi o 65 metrů.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek]

Z Rossova šelfového ledovce se odlamují mohutné bloky ledu. Tento šelfový ledovec se zvedá asi 65 metrů nad mořskou hladinu

[Podpisek]

Tui De Roy

[Obrázek na straně 20]

Tuleň Weddellův

[Podpisek]

Fotografie: John Bortniak, velitel jednotky NOAA