Co říká Bible

Měli bychom chodit na křesťanská shromáždění?

„DŘÍVE jsem chodíval do kostela, ale teď už nechodím.“„Myslím, že Boha lze uctívat kdekoli, ne jenom v kostele.“„Věřím v Boha a v Bibli, ale nemyslím si, že je nutné chodit do kostela.“ Slyšeli jste již podobné výroky? Takové věci říká stále více lidí obzvláště v západních zemích. Lidé, kteří chodívali do kostela, si již nemyslí, že to je nutné. Co nám o tom říká Bible? Musí se křesťané scházet na určitých místech či v určitých budovách, aby jejich uctívání bylo Bohu přijatelné?

Uctívání v izraelském národě

Mojžíšský Zákon vyžadoval od všech židovských mužů, aby se shromáždili na určité místo ke třem každoročním svátkům. Těchto svátků se účastnilo i mnoho žen a mladých lidí. (5. Mojžíšova 16:16; Lukáš  2:41–44) Při určitých příležitostech kněží a Levité vyučovali shromážděné davy tak, že jim četli z Božího Zákona. Tento Zákon ‚objasňovali, vkládali do něj smysl a stále poskytovali porozumění čteného‘. (Nehemjáš 8:8) Boží pokyn ohledně sabatního roku zněl: „Shromáždi lid, muže a ženy a maličké a svého cizího usedlíka, který je uvnitř tvých bran, aby naslouchali a aby se učili, jelikož se budou bát Jehovy, vašeho Boha, a dbát, aby prováděli všechna slova tohoto zákona.“ (5. Mojžíšova 31:12)

Pouze v chrámu, který stál v Jeruzalémě, mohl člověk předkládat Jehovovi Bohu oběti a dostávat pokyny od kněží. (5. Mojžíšova 12:5–7; 2. Paralipomenon 7:12) Časem byla v Izraeli vytvořena další místa uctívání — synagogy. Na všech těchto místech se četlo Písmo a předkládaly se tam modlitby. Jeruzalémský chrám však přesto dál zůstával hlavním místem pravého uctívání. Vyplývá to ze zprávy, kterou do Bible zaznamenal pisatel Lukáš. Zmiňuje se o starší ženě, která se jmenovala Anna a která „nikdy nescházela v chrámu a prokazovala posvátnou službu nocí i dnem s posty a úpěnlivými prosbami“. (Lukáš 2:36, 37) Hlavním smyslem Annina života bylo pravé uctívání, a to společně s dalšími oddanými věřícími. Podobně jako Anna jednali i další bohabojní Židé.

Pravé uctívání po Kristově smrti

Po Ježíšově smrti již jeho učedníci nebyli pod mojžíšským Zákonem ani nemuseli uctívat v chrámu. (Galaťanům 3:23–25) Dále se však scházeli k modlitbě a ke studiu Božího slova. Neměli žádné honosné budovy, ale používali soukromé domy a veřejná místa. (Skutky 2:1, 2; 12:12; 19:9; Římanům 16:4, 5) Shromáždění prvních křesťanů se vyznačovalo krásnou jednoduchostí bez jakýchkoli rituálů a pompy.

Biblické zásady, které byly na těchto místech vyučovány, zářily uprostřed morální temnoty Římské říše jako diamanty. Někteří nevěřící při první návštěvě takového místa mohli jen zvolat: „Bůh je skutečně mezi vámi.“ (1. Korinťanům 14:24, 25) Ano, Bůh byl skutečně mezi nimi. „Sbory se tedy opravdu dále upevňovaly ve víře a den ze dne početně vzrůstaly.“ (Skutky 16:5)

Mohl křesťan v té době získat Boží schválení tím, že by Boha uctíval v pohanském chrámu nebo o samotě? Bible dává v tomto směru jasný pokyn: Ctitelé, kteří měli Boží schválení, museli být částí jediné pravé církve neboli sboru, ‚jednoho těla‘ pravých ctitelů. A to byli Ježíšovi učedníci, kteří byli známi jako křesťané. (Efezanům 4:4, 5; Skutky 11:26)

Jak je to dnes?

Bible nás nevybízí, abychom uctívali v kostele, ale abychom uctívali se sborem, tedy ‚sborem živého Boha‘ neboli lidmi, kteří Boha ‚uctívají duchem a pravdou‘. (1. Timoteovi 3:15; Jan 4:24) Na náboženských shromážděních, která mají Boží schválení, by měli být lidé poučováni ‚o svatých činech chování a skutcích zbožné oddanosti‘. (2. Petra 3:11) Tato shromáždění by měla přítomným pomoci, aby se z nich stali zralí křesťané, kteří dokážou ‚rozlišovat mezi správným a nesprávným‘. (Hebrejcům 5:14)

Svědkové Jehovovi se snaží jednat podle příkladu prvních křesťanů. Více než 91 400 sborů na celém světě se pravidelně schází v sálech Království, soukromých domech i na jiných místech ke studiu Bible a k tomu, aby se členové sborů vzájemně povzbuzovali. Je to v souladu se slovy apoštola Pavla: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování.“ (Hebrejcům 10:24, 25)