Ač neslyšící a nevidomá, našla jsem bezpečí

Vypráví Janice Adamsová

Od narození jsem prakticky hluchá, a tak jsem se musela učit, jak se orientovat ve světě slyšících. Na vyšší střední škole mnou pak otřáslo sdělení, že ztratím zrak. Můj studijní poradce mi s dobrým úmyslem dal stať pojednávající o životě bez zraku a sluchu. Zrak mi okamžitě padl na větu, která říkala, že hluchoslepí jsou ti nejosamělejší lidé na světě. Rozplakala jsem se.

NARODILA jsem se 11. července roku 1954 v Des Moines v Iowě ve Spojených státech jako jediné dítě Dalea a Phyllis Den Hartogových. Rodiče si neuvědomovali, že oba přenášejí genetickou poruchu nazvanou syndrom Usher, která se projevuje vrozenou hluchotou s postupnou ztrátou zraku.

Rodiče u mě zpočátku nepozorovali žádné problémy. Možná to bylo proto, že jsem ještě měla zbytky sluchu na nízkých frekvencích a občas jsem na zvuky reagovala. Když jsem však nedělala pokroky v řeči, uvědomili si, že něco opravdu není v pořádku. Když mi byly asi tři roky, lékař u mě nakonec diagnostikoval hluchotu.

Tato zpráva mé rodiče zničila. Byli však rozhodnuti, že dostanu to nejlepší možné vzdělání. Dali mě do vynikající školky pro nedoslýchavé děti. Byla jsem ale téměř neslyšící, a proto jsem propadala stavům sklíčenosti. Můj pocit marnosti se někdy projevoval tím, že jsem tloukla hlavou o zeď.

Poslána do vzdálené zvláštní školy

Rodiče se rozhodli, že mě přihlásí do Centrálního ústavu pro neslyšící (CID) v St. Louis v Missouri. I přes velké finanční výlohy a hluboký zármutek nad tím, že mě v pěti letech posílají tak daleko, byli přesvědčeni o tom, že tak budu mít největší naději na úspěšný a šťastný život. V té době jsem se s rodiči vůbec nedokázala dorozumět.

Sledovala jsem maminku, jak mi oblečení balí do kufru. Cesta autem se zdála nekonečná. Vzpomínám si, že v CID jsem uviděla další malé holčičky, ale bez maminek, a myslela jsem si: ‚Nebudu tu muset zůstat, protože já mám maminku i tatínka.‘ Když přišel čas, aby rodiče odjeli, pokoušeli se vysvětlit mi, že se za pár měsíců vrátí. Já jsem plakala a plakala a pevně se jich držela, ale správkyně dětského domova mě odtáhla pryč, a tak mohli odjet.

Připadala jsem si opuštěná. Naši první noc ve škole jsem se spolu s ostatními děvčátky pokoušela utěšit jednu plačící holčičku tím, že jsem k ní jakoby mluvila, ačkoli jsem to v té době ve skutečnosti neuměla. Správkyně mě však vyplísnila a postavila mezi nás oddělující stěnu, abychom se nemohli pokoušet dorozumívat se. Ta stěna tam od té doby již zůstala. Izolace byla zdrcující.

Postupně jsem pochopila, že všechny jsme zde proto, že nemáme sluch. Moji rodiče mě  asi i přes to všechno milovali, ale já jsem usoudila, že to byla moje chyba, když jsem musela odejít ze školky. Rozhodla jsem se, že tentokrát uspěji a jednoho dne se vrátím ke své rodině.

Výuka v CID byla vynikající. Ačkoli nám nebylo umožněno používat znakovou řeč, dostalo se nám mnoho osobní výuky v odezírání ze rtů a v mluvení. Kladl se také důraz na všechny předměty, které se vyučovaly na normálních školách. I když se domnívám, že výlučné používání takzvaného odezírání ze rtů se pro mnoho neslyšících dětí nehodí, u mě se osvědčilo, a tak jsem měla dobrý pocit z úspěchu. Pomocí naslouchátek jsem se učila, jak zachytit myšlenkový obsah z pohybů úst a jak potlačit zvuky řeči ostatních. Většina slyšících lidí začínala rozumět mé zlepšující se, ač ne dokonalé řeči. Moji rodiče a také učitelé ve škole byli nesmírně spokojeni s mými pokroky. Stále jsem ale toužila vrátit se domů.

Každé letní prázdniny jsem prosila své rodiče, aby mě nechali doma a abych šla do školy v Iowě, jenže zde nebyly pro neslyšící žádné vzdělávací programy. Potom, co jsem se vrátila do školy, mi maminka každý den posílala dopis spolu s kouskem žvýkačky. Těch žvýkaček jsem si opravdu velmi cenila pro lásku, kterou představovaly. Nežvýkala jsem je, ale každý kousek jsem si schovávala, a zvlášť v dobách, kdy jsem se cítila sklíčená, jsem je opatrovala jako oko v hlavě.

Návrat domů, ale problémy narůstají

Když mi bylo deset let, rodiče mě konečně přivezli domů. Byla jsem velmi šťastná a se svou rodinou jsem se cítila v bezpečí! V Des Moines jsem se zapsala do místní zvláštní školy pro nedoslýchavé děti. Nakonec jsem byla přeřazena do normální třídy, protože jsem opravdu dobře odezírala ze rtů a osvojila si srozumitelnou řeč. Tato nová situace však přinesla mnoho problémů.

Ve studentském domově v CID jsem se cítila svými neslyšícími vrstevníky uznávaná. Nyní ale, když jsem musela reagovat na víc než jednu osobu najednou, jsem svým odezíráním nedokázala v rychlé komunikaci držet krok. Byla jsem proto odstrkovaná. A přitom jsem tak moc toužila po tom, aby mě přijali!

Vedlo to k tomu, že jsem hledala uznání u dospívajících chlapců, a následkem toho jsem se začala dostávat do kompromitujících situací. Nevěděla jsem, jak říci ne. Ve svých 14 letech jsem byla znásilněna, ale nikomu jsem to neřekla. Ačkoli rodiče pro mě vždy měli pochopení a měli mě rádi, cítila jsem se osamělá a ztracená.

Díky naslouchátkům jsem se mohla do určité míry těšit z hudby, ale ta, kterou jsem si vybírala, byla poněkud pochybná. Poslouchala jsem hlasitý acid rock. Začala jsem také pravidelně užívat marihuanu a uzavírat se stále víc do sebe. Když se ohlédnu zpátky, stále cítím hluboký zármutek nad tím, co jsem během těch bouřlivých let dělala a jakou bolest jsem způsobila sobě a své rodině.

Snažím se zlepšit svůj život

Po celou tu dobu jsem stále prahla po vzdělávání a toužila po tvůrčí činnosti. Neustále jsem četla, malovala, šila i vyšívala. Chtěla jsem od svého života víc, než co budoucnost nabízela mým přátelům, kteří žili pouze pro drogy. Tak jsem se zapsala na vyšší střední školu poblíž domova, abych rozvíjela svůj zájem o umění. V té době jsem se rozhodla naučit se znakovou řeč, protože jsem byla zoufalá z toho, že jsem společensky opomíjena.

Nakonec jsem přešla na Národní technický institut pro neslyšící v Rochesteru ve státě New York, kde jsem si jako svůj hlavní obor vybrala keramické umění. Ačkoli se můj zrak stále zhoršoval — což jsem si stále odmítala připustit —, cítila jsem, že se můj život ubírá správným směrem. Potom mě však můj poradce postavil tváří v tvář realitě, když mi sdělil, že brzy oslepnu.

Tato instituce nebyla vybavena na to, aby se mohla přizpůsobit mým potřebám, a tak  jsem ji musela opustit. Co budu nyní dělat? Přestože mě sklíčila vyhlídka na to, že brzy oslepnu, byla jsem rozhodnuta najít způsob, jak žít nezávisle. Nechtěla jsem skončit — slovy statě, kterou mi dal poradce — jako ‚jeden z nejopuštěnějších lidí na světě‘. Vrátila jsem se domů do Iowy, abych se naučila číst Braillovo písmo a při chůzi používat hůl.

Stěhuji se do Washingtonu

Gallaudetova univerzita ve Washingtonu, na celém světě jediná vysoká škola svobodných umění pro neslyšící, se specializuje i na hluchoslepé studenty. Přešla jsem na tuto školu a v roce 1979 jsem promovala s vyznamenáním. Zase jsem jednou zažila dobrý pocit z toho, že jsem schopna uspět i na vysokoškolské úrovni.

Stále jsem se však cítila od svých vrstevníků společensky izolována. V době, kdy jsem přicházela o zrak, jsem se naučila znakovou řeč. A bylo to právě včas na to, abych se začala cítit jakoby součástí určitého kolektivu, tedy komunity neslyšících. Znaková řeč, kterou používám, je shodná s tou, kterou používají ostatní neslyšící. Protože se však musím dotýkat jejich rukou, abych jim mohla rozumět, někteří neslyšící lidé se mi s rozpaky vyhýbali. Začínala jsem pochybovat o tom, že mě nějaká skupina lidí vůbec někdy přijme mezi sebe.

Hledám pravé náboženství

Když jsem vyrůstala, náboženství mi neposkytovalo žádnou útěchu. A ačkoli jsem se na vyšší střední škole přihlásila do kursu náboženství, nikdy jsem nedostala odpovědi na své mnohé otázky. Moje pátrání po odpovědích pokračovalo i potom, co jsem vyšší střední školu ukončila. V té době jsem byla nešťastná ze vztahů s druhými, a tak jsem se začala modlit k Bohu o vedení.

V roce 1981 jsem se vrátila zpět na Gallaudetovu univerzitu, abych získala hodnost magistra v rehabilitačním poradenství. Stále jsem se přitom modlila o pomoc, abych našla pravou církev. Více lidí se mi nabízelo, že mě vezmou do své církve, ale z různých důvodů k tomu nikdy nedošlo. Potom jsem potkala Billa, který byl slyšící a také se účastnil postgraduálního studia. Zcela náhodou zjistil, že sdílím jeho zájem o Bibli, a pověděl mi, že se velmi zajímavé věci dozvídá od svědků Jehovových.

Nejdříve jsem se domnívala, že svědkové Jehovovi jsou nějaký židovský kult. Tento názor byl, jak jsem zjistila, mezi neslyšícími rozšířený. Bill mě ujistil, že to žádný kult není, a řekl, že nejlepší způsob, jak se o tom přesvědčit, je navštívit jedno z jejich shromáždění. Skutečně se mi nikam nechtělo, ale vzpomněla jsem si na svou modlitbu. Neochotně jsem souhlasila pod podmínkou, že si sedneme do poslední řady, abychom v případě, že na nás budou vyvíjet nějaký nátlak, mohli hned odejít.

Cítila jsem se jako doma

Když jsme jeli na shromáždění, byla jsem velmi nervózní. Oba dva jsme na sobě měli modré džíny a flanelové košile. Byla jsem ráda, že jsme přijeli trochu později, protože jsme tak před shromážděním nemuseli s nikým mluvit. Bill mi podrobně tlumočil všechno, co jsem nemohla ani vidět, ani slyšet. Ačkoli jsem plně nechápala, o čem se tam hovořilo, zaujaly mě dvě věci: řečník často používal Bibli, a děti, které seděly u svých rodičů, se aktivně účastnily shromáždění. Po shromáždění jsme byli vřele přivítáni bez jakéhokoli nátlaku a nehledě na naše oblečení a odlišný rasový původ.

 V sále Království jsme byli jediní dva běloši. Přestože jsem si nebyla vědoma toho, že bych měla nějaké předsudky vůči černochům, zpočátku jsem se tam necítila dobře. Poselství biblické pravdy však bylo příliš působivé, než abych se nechala svými smíšenými pocity odradit. Začali jsme shromáždění navštěvovat pravidelně. Větším problémem pro mě ale bylo to, že v tomto sboru nebyli žádní neslyšící lidé. Když jsme se tedy dozvěděli o jiném sboru s několika neslyšícími, začali jsme chodit tam. I v tomto novém sboru jsme byli mezi přítomnými jediní běloši. Cítili jsme se zde však jako doma.

Přijali jsme nabídku biblického studia. Konečně jsem na své otázky dostávala odpovědi. Ne vždy jsem jim hned rozuměla, ale byly biblické. Díky dalšímu zkoumání a rozjímání jsem nakonec začala biblické pravdě rozumět. Poprvé v životě jsem se začala cítit blízko Jehovovi jakožto pravému Bohu. V té době jsme se Bill a já stali blízkými přáteli. Věděla jsem, že mě má rád, ale překvapilo mě, když mě požádal o ruku. Ráda jsem souhlasila. Bill se dal pokřtít krátce po naší svatbě a já ho následovala o několik měsíců později, tedy 26. února 1983.

Nalézám bezpečí, které jsem hledala

Zpočátku jsem se bála, že budu izolována, protože náš sbor měl pouze dva další neslyšící a ti neuměli komunikovat s někým, kdo je neslyšící a zároveň nevidomý. Měla bych říci, že náš sbor byl milující a vřelý, přesto jsem se však zprvu nemohla s nikým dorozumět přímo. Byla jsem z toho smutná. Mnohokrát mi to vzalo odvahu a cítila jsem se osamělá. Avšak laskavé jednání duchovních bratrů a sester mě vždy zahřálo u srdce a pozvedalo mě na duchu. Bill mě také povzbuzoval, abych vytrvávala ve službě a modlila se k Jehovovi, aby přivedl do společenství se sborem více neslyšících.

Abych mohla být nezávislejší, rozhodla jsem se, že si pořídím slepeckého psa. Pomáhal mi také rozptýlit pocity osamělosti. Když Bill pracoval, mohla jsem jít do sálu Království navštívit skupinu, která se sešla před společnou křesťanskou službou. Během let jsem měla čtyři slepecké psy a každý z nich byl jako člen rodiny.

Jakkoli však byl slepecký pes užitečný, toužila jsem po větším kontaktu s lidmi. Časem Jehova požehnal našim snahám rozvíjet mezi neslyšícími zájem o studium Bible. Zájem vzrostl natolik, že byl ve Washingtonu založen sbor pro ty, kdo používají znakovou řeč. Konečně jsem mohla komunikovat s každým členem sboru!

Bill splňoval požadavky, aby sloužil jako starší, a tak byl ve sboru, kde se používá znaková řeč, jmenován předsedajícím dozorcem. Našla jsem velké potěšení ve vedení biblických studií s dalšími neslyšícími a hluchoslepými lidmi, z nichž mnozí nyní věrně slouží Jehovovi. Také jsem slyšící sestry učila znakovou řeč, aby jejich služba mezi neslyšícími mohla být účinnější.

Období zkoušek

V roce 1992 mě přemohla hluboká deprese, která byla reakcí na týrání, jímž jsem trpěla v mládí. Několik let jsem jen stěží přežívala. Byla jsem poznamenaná, ne svou hluchotou nebo slepotou, ale silným emocionálním zmatkem. Mnohokrát jsem si myslela, že se nebudu schopna dopravit na shromáždění nebo do služby, a tak jsem Jehovu naléhavě prosila, aby mi dal sílu zachovat ryzost. Díky tomu jsem v těch temných letech chyběla na shromáždění jen zřídka a ve službě jsem byla i nadále pravidelná. (Matouš 6:33)

V roce 1994 jsme se přestěhovali do Vancouveru v Britské Kolumbii v Kanadě, abychom pomohli založit další sbor neslyšících. Nebylo jednoduché se přestěhovat. Nechávala jsem za sebou důvěrně známé město s mnoha drahými přáteli. I když jsem depresi a úzkost stále ještě nepřekonala, radost z toho, že jsme mohli být u vzniku nového  sboru ve Vancouveru, stála za všechny ty oběti. V novém sboru jsem získala drahé přátele, a tak jsem se zde začala cítit jako doma.

Požehnání od našeho milujícího Otce

V roce 1999 jsme s manželem a dalšími dvěma svědky navštívili na šest týdnů Haiti, abychom zde pomohli se službou mezi neslyšícími. Ve spolupráci se zdejší odbočkou svědků Jehovových jsme dávali členům sboru hodiny znakové řeči a kázali jsme s nimi v téměř nedotčeném obvodu neslyšících. Za několik týdnů bylo s neslyšícími zájemci zavedeno přes 30 biblických studií! Domů jsem se vrátila s obnovenou duchovní silou a v září 1999 jsem začala s celodobou službou jako průkopnice. Díky pomoci Jehovy, mého drahého manžela a také díky podpoře od sboru mě zápas s depresí neoloupil o radost.

Za ty roky jsem poznala, jak je Jehova něžný v náklonnosti. (Jakub 5:11) Stará se o všechen svůj lid — a především o ty, kdo mají zvláštní potřeby. Prostřednictvím jeho organizace jsem mohla v Braillově písmu obdržet Svaté Písmo — Překlad nového světa spolu s mnoha jinými pomůckami ke studiu Bible. Také se mohu těšit z oblastních i krajských sjezdů ve znakové řeči. Sbor mi láskyplně vychází vstříc taktilním tlumočením, znakováním do mých rukou, a tak jsem při všech shromážděních plně zapojena. Navzdory dvojímu postižení jsem našla bezpečí mezi Jehovovým lidem. Nemusím jenom brát, mohu také dávat, a to mě velmi obšťastňuje. (Skutky 20:35)

Těším se na to, že v Jehovově novém světě znovu získám sluch i zrak. Do té doby však rozhodně nebudu jedním z nejopuštěnějších lidí na světě; mám totiž celosvětovou rodinu milionů duchovních bratrů a sester. Za to všechno patří dík Jehovovi, který slíbil, že mě rozhodně neopustí, ani mě rozhodně nezanechá. Ano, navzdory všem problémům mohu říci: „Jehova je můj pomocník; nebudu se bát.“ (Hebrejcům 13:5, 6)

[Obrázek na straně 23]

Znakování do mé ruky

[Obrázek na straně 23]

S mým manželem Billem dnes