Co říká Bible

Je nesprávné truchlit?

„BRATŘI, DÁLE NECHCEME, ABYSTE BYLI V NEVĚDOMOSTI OHLEDNĚ TĚCH, KDO USÍNAJÍ VE SMRTI; ABYSTE NETRUCHLILI PRÁVĚ JAKO I OSTATNÍ, KTEŘÍ NEMAJÍ ŽÁDNOU NADĚJI.“ (1. TESALONIČANŮM 4:13)

PRO TY, kdo zemřeli, Bible poskytuje naději. Vzkříšení, která provedl Ježíš, a rovněž to, co učil, poukazují na dobu, kdy mrtví budou přivedeni zpět k životu. (Matouš 22:23–33; Marek 5:35, 36, 41, 42; Lukáš 7:12–16) Jak by nás tato naděje měla ovlivnit? Slova apoštola Pavla, jež jsou citována výše, ukazují, že tato naděje může poskytnout útěchu, když nám zemře někdo milovaný.

Jestliže vám zemřel někdo, koho jste měli rádi, určitě jste cítili bolest, jež je s takovou tragédií spojena. Theresa, jejíž manžel zemřel ve věku 42 let krátce po operaci srdce, říká: „Byl to obrovský šok! Mým prvním pocitem bylo naprosté zděšení. Potom přišla hrozná bolest, jež se postupem času ještě zhoršovala. Hodně jsem plakala.“ Nenaznačuje snad taková reakce nedostatek víry v Jehovův slib vzkřísit mrtvé? Znamenají Pavlova slova, že je nesprávné truchlit?

Biblické příklady těch, kdo truchlili

Na tyto otázky najdeme odpověď zkoumáním biblických příkladů těch, kdo truchlili. V mnoha zaznamenaných případech byla ztráta blízkého člena rodiny doprovázena následným obdobím truchlení. (1. Mojžíšova 27:41; 50:7–10; Žalm 35:14) City, jež se při truchlení projevovaly, byly často velmi intenzivní.

Uvažujme o tom, jak nad smrtí svých milovaných truchlili někteří muži víry. Například Abraham měl silnou víru v to, že Bůh může vzkřísit mrtvé. (Hebrejcům 11:19) Ačkoli měl takovéto přesvědčení, po smrti své manželky „vešel, aby oplakával Sáru a plakal nad ní“. (1. Mojžíšova 23:1, 2) Když Jákobovi jeho synové lhali a řekli mu, že jeho milovaný syn Josef zemřel, Jákob si „roztrhl přehozy a ... dále [pro Josefa] plakal“. (1. Mojžíšova 37:34, 35) Vzpomínka na smrt jeho drahého syna ho velmi tížila ještě po mnoha letech. (1. Mojžíšova 42:36–38) Král David také neskrývaně a intenzivně truchlil nad smrtí svých dvou synů Amnona a Absaloma. Ačkoli oba předtím způsobili Davidovi a jeho rodině bolest, stále to byli jeho synové a jejich smrt ho velmi trápila. (2. Samuelova 13:28–39; 18:33)

 Občas truchlil celý izraelský národ, jako to bylo například po smrti Mojžíše. Pátá Mojžíšova 34:8 nám sděluje, že Izraelité pro něj plakali 30 dnů.

A nakonec je tu příklad Ježíše Krista. Jeho blízký přítel Lazar zemřel. A když Ježíš viděl, jak Lazarovy sestry Marta a Marie i jejich přátelé pláčou, „zasténal v duchu a znepokojil se“. Ačkoli věděl, že za krátkou chvíli přivede svého přítele zpět k životu, přesto „dal průchod slzám“. Ježíš své drahé přátele Martu a Marii miloval. Byl tedy hluboce pohnut, když viděl, jak nad smrtí svého bratra truchlí. (Jan 11:33–36)

Všichni — Abraham, Jákob, David i Ježíš — projevovali velkou víru v Jehovu a jeho sliby, a přece truchlili. Byl jejich zármutek příznakem duchovní slabosti? Byl jejich žal příznakem nedostatku víry ve vzkříšení? Ani v nejmenším! Truchlení je normální reakcí na smrt někoho milovaného.

Proč truchlíme?

Božím záměrem nikdy nebylo, aby lidé umírali. Jehovovým původním záměrem se zemí bylo to, co řekl Adamovi a Evě, totiž přeměnit naši planetu v nádherný ráj naplněný milující a šťastnou rodinou. Smrt by nastala pouze v případě, že by se první lidská dvojice rozhodla neposlouchat Jehovu. (1. Mojžíšova 1:28; 2:17) Žel, Adam s Evou neposlechli a kvůli jejich neposlušnosti „se smrt rozšířila na všechny lidi“. (Římanům 5:12; 6:23) Smrt se tak stala skutečně krutým nepřítelem, jenž vůbec nikdy neměl existovat. (1. Korinťanům 15:26)

Je tedy jen logické, že taková nepřirozená událost, jakou je smrt někoho blízkého, vyvolává u těch, jichž se to týká, silnou citovou bolest. Působí v jejich životě nesmírnou prázdnotu. Theresa, vdova, o níž byla řeč výše, v souvislosti se svým manželem uvedla: „Jsem si jista, že ho při vzkříšení opět uvidím, ale nyní mi tak schází. A právě to mě skutečně trápí.“ Smrt rodiče nám může připomenout, že i my jsme smrtelní. Smrt mladého člověka nás zvláště bolí, neboť je to tragédie ještě plně neprožitého života. (Izajáš 38:10)

Ano, smrt je nepřirozená. Bolest, kterou způsobuje, se dá očekávat a Jehova na truchlení nepohlíží jako na nedostatek víry ve vzkříšení. Jak je vidět na příkladu Abrahama, Jákoba, Davida, izraelského národa a Ježíše, dáváme-li otevřeně najevo svou bolest srdce, nesvědčí to o nějakém nedostatku duchovního smýšlení. *

Ačkoli se jako křesťané kvůli smrti rozhodně rmoutíme, netruchlíme jako „ostatní, kteří nemají žádnou naději“. (1. Tesaloničanům 4:13) Při truchlení nezacházíme do nerozumných extrémů, jelikož stav mrtvých pro nás není záhadou. Víme, že mrtví nepociťují ani bolest, ani zármutek, ale že jsou ve stavu, který se podobá hlubokému a pokojnému spánku. (Kazatel 9:5; Marek 5:39; Jan 11:11–14) Máme také plnou důvěru, že Ježíš, „vzkříšení a život“, splní svůj slib a přivede zpět všechny lidi, kteří jsou „v pamětních hrobkách“. (Jan 5:28, 29; 11:24, 25)

Jestliže jste tedy nyní zarmouceni, kéž vás utěší vědomí, že Jehova vaší bolesti rozumí. Kéž toto vědomí a naděje na vzkříšení zmírní váš žal a pomůže vám vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka.

[Poznámka pod čarou]