Život naplněný uměním

VYPRÁVÍ ŠIZUKO KAWABATAOVÁ

„Svědkové Jehovovi, krásní lidé, kteří oznamují dobrou zprávu po celém světě“ byl název jednoho z mých obrazů na výstavě umění, která se v roce 1999 konala ve Versailles ve Francii.

NECELÝ týden před zahájením výstavy rozšířili francouzští svědkové Jehovovi po celé Francii 12 milionů traktátů, které poukazovaly na to, jak nečestně s nimi vláda jedná. Za obraz, který chválil svědky, jsem dostala zvláštní ocenění. Člověk, který byl pověřen předáním ocenění, mi později řekl: „Máte odvahu, ale já ji mám také. Proto vám dávám tuto zvláštní cenu.“

Mnozí umělci se snaží sdělit své vjemy a pocity prostřednictvím svých obrazů. O to jsem se snažila i já. Maluji to, co cítím, a moje obrazy jsou jasné a zračí se v nich radost a štěstí. Radost z tvořivosti, která se pojí s malováním, jsem objevila už v dětství.

Proč jsem začala malovat

Narodila jsem se v roce 1920 v dobře situované rodině, která žila v Morioka v Japonsku. Moje starší sestra a já jsme měly domácí  učitelky, které nás učily japonskému tanci, aranžování květin, čajovému obřadu, hraní na koto (japonskou citeru), na klavír, zpívání a tak dále. Nenáviděla jsem to. Když učitelky přišly, často jsem utekla a schovala se. Služebné mě musely najít a přivést zpět.

Na vyučování jsem nesnášela to, že bylo tak strnulé. Lidé, které jsem nikdy předtím neviděla, rozhodovali o tom, jak mám tančit, aranžovat květiny a podávat čaj. Cítila jsem se stísněná, jako bych neměla absolutně žádnou možnost vymyslet si něco sama a dát si osobní cíle. Když jsem však malovala obrázky, nikdo mě nekontroloval. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. V tom jsem měla svobodu, po které jsem toužila.

Na malování jsem neměla žádnou učitelku, mohla jsem tedy tvořit a improvizovat a nikdo mě nekritizoval. Postupně jsem získávala stále více odvahy. Když mi bylo asi dvanáct let, začala jsem otci brát hedvábné kravaty a malovat přímo na ně. Krátce nato jsme si ve škole dělaly oblečení. Učitelka byla šokovaná, když viděla, že jsem si ustřihla polovinu předního dílu šatů a nahradila ji bílou látkou. Avšak podobně jako můj otec to nijak nekomentovala.

Sny a skutečnost

Již na základní škole jsem říkala, že až vyrostu, budu malířkou. Můj cíl se nezměnil a já chtěla jít na univerzitu studovat umění, ale rodiče mi to nedovolili. Říkali, že v Japonsku by absolventka umělecké školy byla jako nevěsta nepřijatelná. Chodila jsem tedy do kursu domácích prací.

Měla jsem ráda zahraniční poezii a knihy a hodně jsem jich přečetla. V tu dobu to však bylo pokládáno za nepřátelskou literaturu. Už jen vlastnit takovou literaturu bylo nebezpečné. Ve škole mě pět let učila francouzštinu jedna Francouzka, ale situace v Japonsku se změnila do té míry, že dokonce i na zájem o cizí jazyk se hledělo s podezřením. Svoboda projevu nám byla upírána.

V roce 1943, když zuřila druhá světová válka, mi polichotilo, když jsem se doslechla, že jeden muž si po prohlédnutí 40 fotografií mladých žen na vdávání vybral mě jako svou budoucí manželku. Později jsem se dověděla, že jeho matka se svou přítelkyní přišly do blízkosti našeho domu, aby si mě tajně prohlédly. Jejich rodina potom zaslala naší rodině oficiální nabídku ke sňatku a bylo mi řečeno, že ji mám přijmout. Se svým mužem jsem se před svatbou setkala jenom jednou.

Po svatbě jsme byli denně v nebezpečí života kvůli intenzivním náletům a nakonec náš dům a zbytek města zachvátil požár. Ti, kdo to přežili, utekli do hor, ale i tam jsme slyšeli sirény a viděli vojenská letadla. Bylo to děsivé. Všichni jsme strádali, a to pokračovalo i dalších deset poválečných let.

Kromě našich tří dětí s námi bydlela manželova matka a šest jeho sester a bratrů. Ačkoli jsme zaměstnávali služebnictvo, všichni jsme museli pracovat na poli, abychom měli co jíst. V té době jsem byla velmi smutná a zapomněla jsem, co to je smích. Bála jsem se však vyjádřit své pocity slovy, abych nezpůsobila nějaké nedorozumění. Postupně jsem však zjišťovala, že bych své pocity mohla vyjádřit malováním.

Získávám uznání jako malířka

Dokonce i člověk s uměleckým talentem musí vyvinout ohromné úsilí, aby dosáhl výsledků, které za něco stojí. Koupila jsem si knihy o malířství a studovala jsem u řady  předních japonských umělců. Žádný z nich se nezmínil, abych styl, který jsem si vytvořila v mládí, změnila.

Malovala jsem pro své potěšení, ne proto, abych své malby ukazovala jiným lidem, ale přesto si výtvarní kritici začali mé práce všímat. Časem jsem však dospěla k závěru, že by mě zajímalo, co si lidé o mých obrázcích myslí. V roce 1955 jsem tedy uspořádala v tokijské Ginze svou první výstavu. Měla název „Boj beze slov, řeč beze slov, můj deník“ a formou obrazů vyjadřovala každodenní život. Tato výstava byla úspěšná.

Setkání se svědky

Chtěli jsme s manželem, aby naše děti chodily do těch nejlepších škol a měly co nejvyšší vzdělání, a proto se naše rodina v roce 1958 přestěhovala do Tokia. Můj život se točil kolem malování. Měla jsem ve zvyku věnovat se mu pět hodin denně. Večery jsem trávila se svými přáteli z uměleckých kruhů a manžel byl zase s jinými lidmi. Neměli jsme ani ponětí, jak vychovávat naše děti.

Manžel byl kvůli své práci většinu času mimo domov, takže odpovědnost za výchovu dětí spočívala především na mně, ale já jsem nevěděla jak na to. Jako dítě jsem chodila do katolické misijní školy, a tak jsem si říkala, zda by mi v tom nemohl pomoci nějaký druh biblického vzdělání. Naproti našemu domu v Omori blízko Tokia byl přes silnici luteránský kostel, a já jsem dětem navrhla, že tam půjdeme. Nikdy však k tomu nedošlo.

Místo toho hned druhý den — začátkem roku 1959 — nás navštívila jedna svědkyně Jehovova. Rychle jsem zavolala děti a všechny jsme si sedly, abychom si ji poslechly. Svědkyně vysvětlila na základě Bible, že žijeme ve významném období, protože Bůh brzy odstraní ze země všechnu ničemnost. Objednala jsem čtyři Bible a biblickou literaturu a ochotně jsem přijala nabídku té ženy, že nás bude každý týden učit. Zeptala jsem se, kolik za to budeme měsíčně platit, a byla jsem velmi překvapena, když jsem se dověděla, že svědkové Jehovovi si žádné peníze za výuku neberou. Tolik se to lišilo od všech učitelů, které jsem znala.

Mé dcery ochotně přijaly biblickou pravdu, a dokonce jsme u nás doma začaly mít každý týden pravidelné skupinové studium. Po několika studiích jsem se však začala cítit nepříjemně. Bylo to pro mě bolestné období, takže jsem se občas v době, kdy jsem měla mít osobní studium, snažila schovat se nebo odejít.

Mým problémem bylo to, že na jedné straně jsem věděla, že všechno, co Bible říká, je správné a měla bych se tím řídit. Ale současně jsem byla rozhodnuta stát se dobrou malířkou a myslela jsem si, že mám-li být tvůrčí, musím si zachovat nezávislé smýšlení. Tento citový zmatek se promítl i do mých maleb. Na výstavách byly moje obrazy odsunuty do pozadí.

Cesta do Paříže

Měla jsem pocit, že návštěva Paříže by mým obrazům prospěla. Odjela jsem v roce 1960, protože se tam konala velká výstava, která měla Francii představit japonské umění. Byla jsem jediná japonská umělkyně, která se na této výstavě podílela. Rozdíly v životních podmínkách, oblečení, chápání, barvách — zkrátka ve všem, co jsem v Paříži viděla — mě nadchly. Výstava trvala čtyři dny a k mému překvapení na ni přišli i přední představitelé této země. A dalším překvapením pro mě bylo to, že ženy byly fascinovány kimony, která jsem nosila. Rozhodla jsem se, že tam zůstanu déle.

Nevěděla jsem, jak si nechat poslat z Japonska peníze, a proto jsem začala svá kimona prodávat. Mohla jsem se tak věnovat další tři měsíce studiu děl vystavených v uměleckých galeriích. Často jsem si připomínala slova jednoho umělce, jehož obraz visel na výstavě hned vedle mého. Řekl: „Maluji jas  slunce. Vaše obrazy jsou pochopitelně temné a černé, protože jste ovlivněna orientálními filozofy.“

V mém bytě mě navštívila manželská dvojice z pařížské odbočky svědků Jehovových. Po několika návštěvách jsem souhlasila, že s nimi půjdu na křesťanské shromáždění. Když jsme tam přišli, byla jsem ohromena tím, co jsem viděla. Jedna žena měla krásný červený klobouk se širokou krempou. Jiná měla na sobě zářivě zelené šaty. Oblečení bylo stylové a velmi vkusné, takže se můj názor na svědky naprosto změnil.

Také program na mě silně zapůsobil. Viděla jsem, že se svědkové na obou stranách zeměkoule řídí stejnými postupy a stejnými naukami, a na tom jsem si uvědomila, že tato skupina lidí a její činnost rozhodně nejsou něco běžného. Když jsem pochopila, že se stýkám s lidem, který vede Bůh, hluboce to na mě zapůsobilo.

Rozhodnutí

Po svém návratu do Japonska jsem začala brát studium Bible vážně. Zjistila jsem, že pokyny našeho Stvořitele mi poskytují mnohem více volnosti, než jsem si představovala. Stvořitel dal láskyplně každému z nás jinou osobnost a talent a také svobodu rozvíjet je. Uvědomila jsem si tedy, že stát se svědkem Jehovovým neznamená vzdát se lásky k umění.

Mé dcery dělaly v biblickém studiu pokroky. Jedna symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě v roce 1961 a druhá v roce 1962. Obě dodnes věrně slouží Jehovovi. Já jsem však stále otálela. V roce 1965 mě Lloyd Barry, který tehdy dohlížel na kazatelské dílo v Japonsku, povzbudil slovy: „Jen si představ, jak krásné obrazy budou dokonalí lidé malovat v ráji!“ Následující rok jsem byla pokřtěna.

Vliv na mé obrazy

Když se ohlédnu zpět, vidím, jak se změny v mém životě i v mé osobnosti promítly do mého malování. Moje ranné kresby byly temné a ponuré, zračila se v nich bolest, utrpení a beznaděj, kterou jsem pociťovala. Potom jsem se však z Bible dověděla o našem Stvořiteli, o jeho nádherných vlastnostech, o štěstí, které vyplývá z toho, že ho chválíme a že žijeme podle správných měřítek. Se změnou mých pocitů se měnily i moje obrazy.

Nyní trávím mnoho času tím, že pravidelně mluvím s dalšími lidmi o biblickém poselství. Když s nimi mluvím o Božích vlastnostech a také o jeho nádherném záměru přetvořit pod vládou jeho Syna, Ježíše Krista, tuto zemi v ráj, přináší mi to velkou radost a uspokojení. Tato činnost, která je založena na Bibli, mě podněcuje k tomu, abych vzala štětec a tímto způsobem vyjádřila své pocity. S rostoucím pocitem štěstí byly i moje obrazy během let jasnější.

V obrazech zdůrazňuji Bibli

Z celého světa — od Sydney, přes Vídeň, Londýn až po New York — dostávám pozvání, abych tam své obrazy vystavila. Mé obrazy však nejvíce obdivují Evropané. Experti  z Královské akademie umění v Louvre v Paříži se ptali: „Jak to, že na tuto Japonku tolik zapůsobila Bible a křesťanství, takže v jejích obrazech je patrná radost, kterou po staletí nebylo v náboženském výtvarném umění vidět?“

Biblický žalmista David vyjadřoval své pocity hudbou a hudební talent použil k tomu, aby vyučoval jiné lidi o Božích zázracích. Já mám stejný cíl. Chci chválit Jehovu. Moc si přeji, aby z mých obrazů lidé cítili radost, kterou člověk může mít z poznání Jehovy a jeho nádherných vlastností. O názvech mých obrazů jeden výtvarný kritik řekl: „Malířka se obratně vyhýbá tomu, aby se vyjádřila svými vlastními slovy a cíleně nechává mluvit Bibli.“ Jsem nadšena, když v mých obrazech lidé poznávají sílu Bible.

Na Světové radě umění, což je mezinárodní umělecká organizace se sídlem v Tokiu, jsem v roce 1995 získala první místo mezi předními umělci světa. Tato rada se o mých obrazech vyjádřila: „Malířka používá jako název slova z Bible... Na všech jejích obrazech je zobrazena Bible, ale přesně tak to v jejím životě je, protože tato malířka chodí s Bohem.“

Zmínka se týkala toho, že na mých obrazech je často nakreslena otevřená Bible. Nedávno jsem do svých obrazů vložila tištěné stránky Bible. Zrak toho, kdo si můj obraz prohlíží, upoutá nejen zvolený název, ale také slova v Bibli a potom způsob, jak jsou na obraze vyjádřena.

Některé z mých obrazů byly v roce 1999 vystaveny v Bangkoku v Thajsku. Jeden obraz měl název „Jehova Bůh úžasným způsobem stvořil zemi a dal ji člověku k přebývání“, a druhý se jmenoval „Modlitba krále Davida: ‚Jehovo, kéž je srdce tohoto lidu s tebou‘“. S několika dalšími umělci jsem byla pozvána do paláce thajského krále. Král si přál hovořit se mnou o mých obrazech a položil mi mnoho otázek. Mohla jsem s ním dlouhou dobu mluvit i o své víře založené na Bibli. Potom jsem mu jeden obraz darovala.

Během posledních 35 let jsem také působila v porotě, která posuzuje díla jiných umělců. Mám ráda obrazy, které vyjadřují emoce. Obraz pokládám za dobrý tehdy, když ve mně vyvolá dobrý dojem a vnitřní pokoj. Velmi obdivuji obrázky objevující se v publikacích svědků Jehovových, které přispívají k záměru svědků věrně předkládat biblické poselství.

Požehnání plynoucí ze služby Bohu

Díky svému malířskému umění jsem měla jedinečné příležitosti vydat svědectví o Jehovovi Bohu a jeho velkolepém záměru se zemí. Šlo například o interview pro časopisy a o televizní pořady. Kamkoli totiž jdu nebo s kýmkoli mluvím, snažím se, aby lidé věděli, že své obrazy mohu vytvářet díky víře, radosti a štěstí, jež vyplývají z toho, že sloužím Jehovovi Bohu.

Jsem přesvědčena, že kdybych svou víru opustila, nedokázala bych již malovat tak, jak maluji. Ale mohu tak malovat proto, že jsem svědek Jehovův a že pravda Božího slova mě naplňuje radostí a štěstím.

[Obrázek na straně 21]

V Paříži

[Obrázek na straně 22]

Se svými dvěma dcerami dnes