Ničí člověk své zdroje potravy?

„Jednu z největších potíží dnes [nepředstavují] dluhy ani deficity či celosvětové soupeření, ale je to nutnost najít způsob, jak žít plnohodnotně a spokojeně, aniž bychom ničili biosféru planety, na které je závislý veškerý život. Lidstvo ještě nikdy nestálo před takovou hrozbou — hrozbou, že dojde ke zhroucení základních prvků, které nás udržují naživu.“ Genetik David Suzuki

JE SNADNÉ pokládat jablko za něco samozřejmého. Pokud žijete v místech, kde je jablek hojnost, můžete předpokládat, že je dostanete kdykoli; a co víc, že si dokonce budete moct vybrat ze široké škály odrůd. Víte však o tom, že dnes si můžeme vybrat z daleko menšího množství odrůd jablek než před sto lety?

V letech 1804 až 1905 existovalo ve Spojených státech 7 098 odrůd jablek. Do dneška však už 6 121 z nich — to je 86 procent — přestalo existovat. S hruškami je situace podobná. Zaniklo asi 88 procent z 2 683 odrůd, které kdysi rostly. A v případě zeleniny jsou tato čísla ještě pochmurnější. Zaniká zde cosi čemu se říká biodiverzita — nejedná se jen o pestrou paletu druhů živých organismů, ale také o pestrou paletu odrůd v rámci jednoho druhu. Za necelých 80 let se různorodost v rámci jednotlivých druhů zeleniny, která se pěstuje ve Spojených státech, snížila o 97 procent. Je ale biodiverzita vůbec důležitá?

Mnozí vědci říkají, že ano. Ačkoli se o úloze biodiverzity stále diskutuje, řada odborníků na životní prostředí tvrdí, že pro život na zemi je nezbytná. Říkají, že je stejně důležitá pro rostliny, které pěstujeme k jídlu, jako pro ty, které planě rostou v lesích, džunglích a na pastvinách po celém světě. Důležitá je i různorodost v rámci určitého druhu. Existuje-li například mnoho odrůd rýže, roste tím pravděpodobnost, že se alespoň některé z nich dokážou ubránit běžným chorobám a škůdcům. V pojednání, které vydala organizace Worldwatch Institute, se proto nedávno uvádělo, že zvláště jedna věc může lidstvo upozornit na to, k jakým závažným důsledkům může vést snížení biodiverzity na zemi — totiž k ohrožení zdrojů potravy.

Vymizení některých rostlin může zemědělské plodiny postihnout přinejmenším dvěma způsoby. Za prvé tím, že budou zničeny plané formy zemědělských plodin, které jsou potenciálním zdrojem genů pro budoucí křížení, a za druhé tím, že se sníží počet odrůd v rámci šlechtěných druhů. Například začátkem 20. století se v Asii pěstovalo snad více než 100 000 místních odrůd rýže a jen v Indii samotné to bylo nejméně 30 000. Nyní je 75 procent indické úrody rýže tvořeno pouze deseti odrůdami. Dva tisíce odrůd rýže na Srí Lance bylo nahrazeno v podstatě pouhými pěti. V Mexiku, které je kolébkou domestikace kukuřice, se pěstuje pouhých 20 procent odrůd z těch, které tam byly ve třicátých letech minulého století.

Ohrožená ale není jen potrava. Z rostlin pochází také asi 25 procent komerčně vyráběných léků, a další léčivé byliny jsou stále objevovány. Čím dál více druhů rostlin je  však přiváděno na pokraj zániku. Znamená to snad, že si pod sebou podřezáváme větev?

Podle Světové unie pro ochranu přírody je z přibližně 18 000 zkoumaných druhů rostlin a zvířat více než 11 000 na pokraji vyhynutí. Na takových místech, jako je Indonésie, Malajsie a Latinská Amerika, byly kvůli vytvoření plantáží vykáceny velké pruhy lesa, a vědci mohou jen odhadovat, kolika druhům hrozí vyhynutí nebo kolik jich už vyhynulo. Podle časopisu The UNESCO Courier však někteří odborníci říkají, že tento zánik postupuje „katastrofálně rychle“.

Samozřejmě, že země stále ještě produkuje ohromné množství potravy. Jak dlouho ale může mít zvětšující se lidská populace dostatek jídla, když se biodiverzita planety zmenšuje? Různé země na tyto obavy reagovaly tím, že si jako pojistku proti ztrátě důležitých rostlin vytvořily semenné banky. Mise záchrany druhů se ujaly i některé botanické zahrady. A věda poskytla nový mocný prostředek v podobě genového inženýrství. Mohou však semenné banky a věda tento problém skutečně vyřešit? Tuto otázku bude zkoumat následující článek.