Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak se vyrovnat s následky

Jak se vyrovnat s následky

Jak se vyrovnat s následky

„OD RÁNA JSME BYLI NA CESTĚ. UTÍKALI JSME, ABYCHOM SI ZACHRÁNILI ŽIVOT. NIKDE NEBYLA ŽÁDNÁ PITNÁ VODA ANI JÍDLO. VŠECHNY DOMY BYLY ZNIČENY.“ — (HARDŽIVAN, KTERÝ V INDII PŘEŽIL ZEMĚTŘESENÍ O MAGNITUDU 7,9.)

ZAŽÍT zemětřesení, to je něco hrozného. „Knihy z dvou a půl metrové skříně vedle mé postele lítaly všude kolem mě,“ vzpomíná žena, která v roce 1999 zažila zemětřesení na Tchaj-wanu. „Helma na motorku, kterou jsem si nedlouho předtím koupila, sletěla ze skříně a přistála na posteli těsně vedle mé hlavy. Je paradoxní, že mě mohla zabít,“ dodává tato žena.

Po zemětřesení

Prožít zemětřesení je hrozné, ale to je pouze začátek. Záchranáři se v následujících hodinách statečně snaží najít zraněné lidi a ošetřit je. Často jim přitom hrozí nebezpečí, že nastanou další otřesy. „Musíme být nanejvýš opatrní,“ řekl jeden muž, jenž zvažoval, jak se prokopat obrovskou masou bahna, která po nedávném zemětřesení v Salvadoru zavalila celou jeho obec. „Jestliže se náhle země opět zachvěje, zřítí se i zbytek této hory.“

Někteří lidé projevují mimořádnou obětavost, aby se dostali k obětem katastrofy. Když například začátkem roku 2001 došlo v Indii k ohromnému zemětřesení, Manu, starší muž žijící ve Spojených státech, se vrátil do své vlasti. „Musel jsem jet, abych pomohl nejen své rodině, ale každému, kdo trpí,“ vysvětluje. V oblasti, kterou Manu navštívil, byla situace hrozná. Uvedl však: „Lidé byli úžasně stateční.“ Jeden novinář napsal: „Z lidí v okolí neznám nikoho, kdo by nedal všechno, co měl — denní, týdenní nebo měsíční plat či část svých úspor anebo cokoli jiného, aby druhým pomohl.“

Samozřejmě, že jedna věc je odklidit suť a ošetřit zraněné, ale něco úplně jiného je obnovit v lidech pocit, že život, který byl několika okamžiky hrůzy obrácen naruby, se vrací do normálních kolejí. Všimněme si, co říká Delores, která při zemětřesení v Salvadoru ztratila domov: „Je to horší než válka. Za války máte alespoň střechu nad hlavou.“

V úvodním článku této série jsme se zmínili o tom, že lidé někdy velmi potřebují nejen hmotnou pomoc, ale také citovou oporu. Například když začátkem roku 1999 zemětřesení ochromilo město Armenia v západní Kolumbii, zahynulo zde přes tisíc lidí, ale daleko více lidí zůstalo v šoku a s pocitem zoufalství. Psychiatr Roberto Estefan, který přišel o bydlení, protože činžovní dům, v němž bydlel, byl při této katastrofě zničen, řekl: „Kamkoli jdete, všude vás lidé žádají o pomoc. Když si jdu na hamburgera, většina lidí, kteří mě pozdraví, toho využijí, aby mi řekli, že trpí nespavostí a sklíčeností.“

Doktor Estefan dobře ví, že citový dopad zemětřesení může být hrozný. Jedna žena, která jako dobrovolnice pomáhala stavět tábor humanitární pomoci, uvedla, že někteří lidé sice měli zaměstnání, ale nenamáhali se chodit do práce, protože byli přesvědčeni, že stejně brzy zemřou.

Naděje uprostřed zoufalství

V době takových krizí se svědkové Jehovovi snaží těm, kdo přežili, pomoci nejen po stránce tělesné, ale také duchovní a citové. Například okamžitě po zmíněném zemětřesení v Kolumbii zorganizovala odbočka svědků Jehovových místní výbor pro krizové situace. Tisíce svědků ze všech koutů této země darovaly potraviny a peníze. Zakrátko bylo do postižené oblasti odesláno asi sedmdesát tun potravin.

Často je však tím nejdůležitějším duchovní podpora. Jednoho rána po zemětřesení v Kolumbii si jistá svědkyně Jehovova všimla, že ulicí zničeného města Armenia jde nějaká velmi sklíčená žena. Přistoupila k ní a nabídla jí traktát s názvem Jaká je naděje pro drahé zemřelé? *

Žena si traktát vzala a pozorně si jej přečetla. Když u ní příště nějaká svědkyně Jehovova zaklepala, žena jí začala vyprávět, co prožila. Ukázalo se, že zemětřesení zničilo několik domů ve městě, které jí patřily a které jí poskytovaly docela slušný příjem. Nyní byla na mizině. To ale nebylo všechno. Dům, ve kterém bydlela se svým pětadvacetiletým synem, se při zemětřesení zřítil a syn v něm zahynul. Žena řekla, že dříve se o náboženství vůbec nezajímala, ale nyní má mnoho otázek. Traktát jí dal skutečnou naději. Brzy bylo zahájeno domácí biblické studium.

Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že přijde doba, kdy přírodní katastrofy včetně zemětřesení již ohrožovat lidstvo nebudou. Následující článek vám vysvětlí proč.

[Poznámka pod čarou]

^ 12. odst. Vydali svědkové Jehovovi.

[Rámeček na straně 6]

BUĎTE PŘIPRAVENI

▪ Ujistěte se, že ohřívače vody jsou připevněné a že těžké předměty jsou buď na zemi nebo ve spodních policích.

▪ Naučte členy rodiny, jak zavřít přívod plynu, vody a elektřiny.

▪ Opatřete si domů hasicí přístroj a lékárničku.

▪ Mějte po ruce přenosné rádio s novými bateriemi.

▪ Nacvičte si se členy rodiny, co v případě zemětřesení uděláte a zdůrazněte jim, že je třeba, aby (1) zůstali klidní, (2) vypnuli sporák a ohřívače, (3) postavili se do vchodových dveří nebo si vlezli pod jídelní či psací stůl a (4) nebyli v blízkosti oken, zrcadel a komínů.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

ZEMĚTŘESENÍ V IZRAELI

Izrael „má nejdelší a nejsouvislejší historický záznam o zemětřeseních, jaký na zemi existuje,“ píše profesor Amos Nur. Je to z toho důvodu, že část Velké příkopové propadliny — geologického zlomu mezi středozemní a arabskou litosférickou deskou — probíhá napříč Izraelem, a to od severu k jihu.

Je zajímavé, že podle názoru některých archeologů používali starověcí stavitelé speciální techniku k omezení škod způsobených zemětřesením. Odpovídá to biblickému popisu Šalomounova stavebního programu: „Pokud jde o velké nádvoří, kolem dokola byly tři řady tesaného kamene a řada trámů z cedrového dřeva; a taktéž pro vnitřní nádvoří Jehovova domu a pro síň domu.“ (1. Královská 6:36; 7:12) Doklady o používání této techniky, při níž se do kamenných staveb začleňovaly dřevěné trámy, byly nalezeny na různých místech — včetně brány v Megiddu, která údajně pochází ze Šalomounovy doby nebo z doby dřívější. Učenec David M. Rohl je přesvědčen, že tyto trámy možná byly „do stavby vloženy s cílem chránit ji před škodami způsobenými zemětřesením“.

[Obrázek]

Trosky po zemětřesení v Bet Šeʼanu v Izraeli

[Rámeček a obrázky na straně 8]

DVĚ MINUTY HRŮZY — VYPRÁVĚNÍ MUŽE, KTERÝ PŘEŽIL

Naše rodina, která žije v Ahmadábádu v Indii, se připravovala na svatbu mé sestřenice. Dvacátého šestého ledna 2001 mě neprobudil budík, ale prudké otřesy. Slyšel jsem, jak se kovové skříňky pohybují sem a tam, a tehdy jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Strýc křičel: „Všichni ven z domu!“ Když jsme vyběhli ven, viděli jsme, jak se dům kymácí ze strany na stranu. Připadalo nám, že to trvá celou věčnost. Ve skutečnosti otřesy trvaly jen dvě minuty.

Tento stres byl příliš silný, než abychom se s tím vším dokázali hned vyrovnat. Ujistili jsme se, že všichni členové rodiny jsou v pořádku. Nefungoval telefon a nešel ani elektrický proud, takže jsme nemohli ihned zjistit, jak jsou na tom naši příbuzní v okolních městech. Asi po hodině nejistoty jsme se dozvěděli, že jsou v pořádku. Ne všichni ale měli takové štěstí. Například v Ahmadábádu se zřítilo více než sto budov a zahynulo přes pět set lidí.

Několik dalších týdnů žili všichni v hrůze. Lidé chodili každou noc spát se strachem, že dojde k dalším otřesům, jak bylo hlášeno. Opravy probíhaly pomalu a mnoho lidí nemělo střechu nad hlavou. A to vše kvůli zemětřesení, které trvalo pouhé dvě minuty, ale v naší paměti zůstane věčně. (Vyprávěl Samír Sarajja.)

[Obrázek na straně 6 a 7]

Muž, který v lednu 2001 přežil zemětřesení v Indii, drží při pohřbu fotografii své matky, která zahynula

[Podpisek]

© Randolph Langenbach/UNESCO (www.conservationtech.com)