To, co potřebuje každý z nás

POTŘEBUJETE JÍDLO. Potřebujete vodu. Potřebujete vzduch. Potřebujete nějaký úkryt a ochranu před přírodními živly. Tyto potřeby má nejen každý člověk, ale také nesčetné miliardy dalších živých tvorů na této planetě. Existuje však něco, co potřebují výlučně lidé. Co to je?

Kanadský sociolog Reginald W. Bibby napsal: „Lidé mají potřeby, které může uspokojit pouze náboženství.“ A v časopise American Sociological Review z února 2000 vyšel článek, kde se říkalo: „Duchovní zájmy zřejmě budou vždy součástí lidského uvažování.“

Ano, v průběhu celých dějin měli lidé potřebu někoho nebo něco uctívat. Po staletí většina lidí hledala uspokojení této potřeby v organizovaném náboženství. Časy se však mění. V mnoha vyspělých zemích, jako například v Severní Americe a severní Evropě, odchází z církví stále více lidí. Znamená tento trend konec náboženství? To sotva.

„Zprávy o zániku náboženství jsou velmi přehnané,“ píšou švédské noviny Svenska Dagbladet. Co nahrazuje tradiční církve? Noviny pokračují: „Novým trendem je nepatřit k žádné církvi. Místo toho si v celosvětové nabídce náboženství můžeme vybrat, co chceme, a vytvořit si směsici, která nám vyhovuje. ... Může to být cokoli, léčivými krystaly počínaje a rouchem buddhistického mnicha konče. Když vás to, co jste si vybrali, přestane bavit, můžete to bez problémů změnit.“

Výzkumní pracovníci zabývající se sociologií náboženství označují tento trend jako „privátní náboženství“ nebo „neviditelné náboženství“. Sociolog Bibby, kterého jsme již citovali, zavedl obrat „náboženství na objednávku“. Jiní lidé označují takové náboženství jako „šité na míru“ nebo „podle vlastního vkusu“. V některých tradičně křesťanských zemích nyní největší náboženskou skupinu tvoří lidé, kteří v podstatě mají osobní náboženství.

Podívejme se na výsledky průzkumu, který byl proveden ve Švédsku, což je jedna z nejvíce sekularizovaných zemí na světě. Průzkum ukázal, že dvě třetiny lidí se pokládají za křesťany, kteří věří „po svém“. Někteří řekli: „Mám svou vlastní představu o křesťanství“ či „V kostele se cítím nesvůj“ nebo „Chodit do kostela a poslouchat faráře, to je mi proti srsti“ anebo „Když se chci pomodlit, nemusím kvůli tomu nikam chodit.“ Mnozí se přiklánějí k víře v převtělování nebo v osud. A většina dotázaných se vyjádřila, že věří v existenci určité formy božské síly nebo moci, ale nedokázali by ji definovat.

Při jiném průzkumu se zjistilo, že mnozí lidé si náboženské pocity vyhrazují na dobu, kdy jsou venku a těší se z přírodních krás. Jedna mladá žena, která pracuje v zemědělství, řekla: „Myslím si, že nejblíže Bohu jste v lese a na poli.“ Jiný dotázaný, který se nepokládal za věřícího, uvedl: „Když si vyjdu do lesa, mám pocit, jako bych byl v jakémsi obrovském chrámu. ... Nevím sice, kdo to všechno řídí, ale cítím to.“ Někteří lidé přírodu popisovali jako svatou, božskou a bázeň vzbuzující. Tvrdili, že tam čerpají novou sílu, pokoj a vnitřní soulad. Jeden výzkumný pracovník to shrnul slovy: „Bůh se přenesl do lesa.“

Zmíněný trend je dnes patrný v mnoha částech světa. Americký specialista na sociologii náboženství Thomas Luckmann řekl, že náboženství vázané na církev je v průmyslově vyspělých společnostech odsouváno stranou a je nahrazováno „společenskou formou náboženství“. Jednotlivec si v podstatě vytváří životní filozofii tak, že si vybere názory, jaké se mu líbí, a z nich si potom zformuje své osobní náboženství.

Možná si kladete otázku, zda tradiční náboženství a církve jsou skutečně odsouvána na okraj společnosti. A pokud ano, tak proč? Těmito otázkami se bude zabývat následující článek.

[Obrázek na straně 3]

Jeden výzkumný pracovník se k současnému trendu hledání duchovních hodnot v přírodě vyjádřil: „Bůh se přenesl do lesa.“