Století násilí

ALFRED NOBEL byl přesvědčen, že mír je možné udržet, pokud národy budou vlastnit smrtonosné zbraně. Vždyť by se mohly rychle sjednotit a každému agresorovi způsobit hrozné škody. „Taková síla by zabránila válkám,“ napsal. Podle Nobelova názoru by žádný rozumný národ nevyvolal konflikt, jehož následky by pro něj byly tak ničivé. Co však ukázalo minulé století?

Necelých dvacet let po Nobelově smrti vypukla první světová válka. V tomto konfliktu byly použity smrtící zbraně, například automatické zbraně, jedovaté plyny, plamenomety, tanky, letadla a ponorky. Bylo zabito skoro deset milionů vojáků a více než dvakrát tolik jich bylo zraněno. Zvěrstva první světové války dala impuls k obnovení mírových aktivit. To vedlo ke vzniku Společnosti národů. Americký prezident Woodrow Wilson, který se v tomto směru velmi angažoval, dostal v roce 1919 Nobelovu cenu míru.

Nicméně všechny naděje, že válkám bude jednou provždy konec, vzaly za své, když v roce 1939 vypukla druhá světová válka. V mnoha ohledech byla ještě horší než ta první. Během tohoto konfliktu Adolf  Hitler rozšířil Nobelovu továrnu v Krümmelu. Měla více než 9 000 zaměstnanců, a byla tak jednou z největších zbrojovek v Německu. Na konci války byla tato továrna úplně zničena, když na ni Spojenci při náletu svrhli více než tisíc bomb. Je ironií, že bomby byly vyvinuty na základě Nobelových objevů.

Během století, jež uplynulo od Nobelovy smrti, došlo nejen ke dvěma světovým válkám, ale také k nesčetným menším konfliktům. V tomto období se počet zbraní značně zvýšil a některé z nich jsou ještě zkázonosnější. Podívejme se na několik význačných vojenských vynálezů, které spatřily světlo světa v těch několika desetiletích, jež od Nobelovy smrti uplynula.

Malé a lehké zbraně. Jsou to ruční střelné zbraně, pušky, granáty, kulomety, minomety a další přenosné zbraně. Malé a lehké zbraně jsou levné, snadno se udržují a ještě snadněji používají.

Dokáže existence těchto zbraní i hrozba, kterou představují pro civilní obyvatelstvo, zabránit válce? Vůbec ne. Michael Klare píše v časopise Bulletin of the Atomic Scientists, že lehké zbraně se staly „hlavním bojovým nástrojem ve většině konfliktů, k nimž došlo po skončení studené války“. V nedávných válkách totiž tyto zbraně měly na svědomí skoro devadesát procent všech obětí. Jen v devadesátých letech minulého století jimi byly zabity více než čtyři miliony lidí. V mnoha případech tyto lehké zbraně používají mladiství, kteří nemají žádný vojenský výcvik, a bez zábran porušují tradiční bojové zásady.

Pozemní miny. Na konci dvacátého století bylo pozemními minami zmrzačeno nebo zabito průměrně sedmdesát lidí denně. Většinou to nebyli vojáci, ale civilisté. Pozemní miny jsou často používány ne k tomu, aby zabíjely, ale aby mrzačily a vyvolávaly mezi svými oběťmi strach a hrůzu.

Je pravda, že v posledních letech bylo vyvíjeno značné úsilí tyto miny odstranit. Někteří lidé však říkají, že na jednu odstraněnou minu jich připadá dalších dvacet nově položených  a že na celém světě je ukryto v zemi možná šedesát milionů pozemních min. Výrobci těchto zákeřných zbraní ani ti, kdo je používají, si nelámou hlavu s tím, že pozemní miny nedělají rozdíl mezi krokem vojáka a dítěte hrajícího si na louce.

Jaderné zbraně. Vynálezem jaderných zbraní bylo poprvé možné vyhladit během několika sekund celé město, aniž by došlo k jedinému střetu mezi vojáky. Podívejme se například, k jakému úděsnému zničení došlo v roce 1945 při svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Někteří lidé v důsledku nesnesitelného světelného záření oslepli. Jiní lidé byli zasaženi radiací. Mnohé zabil oheň a žár. Celkový počet mrtvých v těchto dvou městech se odhaduje na téměř 300 000.

Někdo bude samozřejmě argumentovat tím, že bombardováním těchto měst se předešlo mnoha ztrátám na životech, k nimž by došlo, kdyby válka pokračovala konvenčními prostředky. Avšak někteří lidé byli obrovskými ztrátami na životech tak šokováni, že začali intervenovat za celosvětovou kontrolu těchto strašlivých zbraní. Mnozí lidé se začali obávat, že člověk dospěl do bodu, kdy je schopen zničit sám sebe.

 Vedl vývoj jaderných zbraní k tomu, že je nastolení míru pravděpodobnější? Podle některých lidí ano. Poukazují totiž na fakt, že tyto ničivé zbraně nebyly k boji použity již více než půl století. Nicméně Nobelovo přesvědčení, že zbraně hromadného ničení zabrání válkám jako takovým, se nepotvrdilo, protože válčení pomocí konvenčních zbraní stále pokračuje. Navíc podle Komise pro jadernou politiku jsou tisíce jaderných hlavic připraveny k okamžitému použití. A v této době, kdy jsou vážné obavy z terorismu, se mnozí lidé děsí toho, co by nastalo, kdyby se jaderný materiál dostal do nesprávných rukou. Panuje však strach, že i když je v těch „správných rukou“, mohla by jediná nehoda uvrhnout svět do termonukleární katastrofy. Je jasné, že pokud jde o jaderné zbraně, Nobelem očekávaný mír nenastal.

Biologické a chemické zbraně. Bakteriologická válka znamená použití smrtících bakterií, jako je antrax, nebo virů, jako jsou neštovice. Právě neštovice představují mimořádné nebezpečí, protože jsou vysoce nakažlivé. Hrozbou jsou také chemické zbraně, například jedovaté plyny. Tyto toxické látky existují v mnoha formách, a přestože jsou již několik desetiletí zakázány, nezabránilo se tím jejich používání.

Vedly snad tyto strašné zbraně a hrozba s nimi spojená k tomu, že národy reagovaly tak, jak předpověděl Nobel — že „se s hrůzou stáhnou a své armády rozpustí“? Naopak, pouze vzrostl strach, že by tyto zbraně mohly být jednoho dne použity, a že by se k nim mohli dostat  dokonce i amatéři. Před více než deseti lety ředitel amerického Úřadu pro kontrolu zbrojení a odzbrojení prohlásil: „Chemické zbraně si člověk může vyrobit téměř v jakékoli garáži — stačí mu k tomu středoškolské znalosti chemie.“

Není pochyb o tom, že ve 20. století byly války ničivější než v kterémkoli jiném období dějin. A nyní, na začátku 21. století, se vyhlídka na mír zdá být ještě nereálnější — a to zvláště po teroristickém útoku, k němuž 11. září 2001 došlo v New Yorku a Washingtonu. „Prakticky nikdo si netroufá položit otázku, zda složitá technologie nakonec neposlouží ke špatným účelům,“ píše Steven Levy v časopise Newsweek. A dodává: „Kdo by mohl mít klíč k řešení této situace? Dějiny ukazují, že lidé často prosadí něco, co považují za pokrok, a teprve potom si začnou klást otázky. Když se nám něco zdá být nemyslitelné a odmítáme o tom uvažovat, v podstatě vytváříme předpoklady, aby k tomu došlo.“

Dějiny nám ukázaly, že vynález smrtících zbraní a trhavin neposunul svět k míru ani o píď. Je tedy světový mír pouhým snem?

[Rámeček a obrázek straně 8]

Zkrocení nitroglycerinu

V roce 1846 vynalezl italský chemik Ascanio Sobrero olejovitou výbušnou kapalinu nitroglycerin. Ukázalo se, že je to nebezpečná látka. Při výbuchu byl Sobrero silně pořezán ve tváři skleněnými střepy a nakonec s nitroglycerinem přestal pracovat. Navíc zde byl problém, který Sobrero nedokázal vyřešit — když nitroglycerin vylil a udeřil do něj kladivem, explodovala pouze ta část tekutiny, kterou zasáhl, a zbytek nereagoval.

Nobel tento problém vyřešil vynálezem praktické metody roznětu trhavin. Použil malé množství jedné výbušniny, které dokáže zažehnout velké množství jiné výbušné látky. Potom v roce 1865 Nobel vynalezl rozbušku — malou kapsli obsahující fulminát rtuťnatý, která byla vložena do dutinky obsahující nitroglycerin a potom zažehnuta.

Práce s nitroglycerinem však byla nebezpečná. Například v roce 1864 vybuchla Nobelova továrna v blízkosti Stockholmu, a zahynulo přitom pět lidí včetně Nobelova nejmladšího bratra Emila. Nobelova továrna v Krümmelu v Německu vyletěla do povětří dvakrát. Navíc někteří lidé tuto tekutinu použili jako olej do lamp nebo k leštění bot či k mazání kol vagonů. Následky byly hrozné. I při trhání skal se přebytečný olej mohl dostat do trhlin a později být příčinou nehody.

V roce 1867 Nobel udělal z oleje pevnou látku tím, že nitroglycerin smíchal s křemelinovou hlinkou, což je nevýbušná, porézní hmota. Tuto látku nazval dynamit, podle řeckého výrazu dynamis, který znamená „síla“. I když Nobel později vyvinul ještě mnohem kvalitnější výbušniny, dynamit je pokládán za jeho nejvýznamnější vynález.

Nobelovy výbušniny pochopitelně měly i nebojové využití. Význačnou roli sehrály například při stavbě tunelů v St. Gotthardu (1872–1882), při odstřelování útesů, které se provádělo pod hladinou řeky East River v New Yorku (1876, 1885), a při kopání Korintského průplavu v Řecku (1881–1893). Nicméně od doby, kdy byl dynamit vynalezen, rychle získal pověst prostředku k ničení a zabíjení.

[Obrázek]

Kolumbijská policejní stanice zničená výbušninou obsahující dynamit

[Podpisek]

© Reuters NewMedia Inc./CORBIS

[Obrázek na straně 4]

Necelých dvacet let po Nobelově smrti vypukla první světová válka, během níž byly použity nové zbraně

[Podpisek]

Foto: U.S. National Archives

[Obrázky na straně 6]

Oběti pozemních min v Kambodži, Iráku a Ázerbajdžánu

[Podpisky]

UN/DPI Foto 186410C od P.S. Sudhakarana

UN/DPI Foto 158314C od J. Isaaca

UN/DPI Foto od Armineha Johannese

[Obrázek na straně 6]

Podle Komise pro jadernou politiku jsou tisíce jaderných hlavic připraveny k okamžitému použití

[Podpisek]

OSN/FOTO OD SYGMY

[Obrázky na straně 7]

Děsivé účinky chemických zbraní se zapsaly do povědomí široké veřejnosti, když byl v roce 1995 v tokijském metru použit sarin

[Podpisek]

Asahi šimbun/Sipa Press

[Podpisek obrázku na straně 5]

UN/DPI Foto 158198C od J. Isaaca