Přejít k článku

Přejít na obsah

Splašený kůň — Hora se stává monumentem

Splašený kůň — Hora se stává monumentem

Splašený kůň — Hora se stává monumentem

CO PŘIMĚLO Korczaka Ziolkowského, skvělého amerického sochaře polského původu, aby horu přeměnil v sochu váženého indiánského bojovníka? Nevedlo ho k tomu žádné ukvapené rozhodnutí. Tento mladý samouk o tom přemýšlel sedm let.

V roce 1939 dostal dopis od Henryho Stojícího medvěda, náčelníka Lakotů, který žil v indiánské rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě. Náčelník Korczakovi navrhl, aby v horách Black Hills v Jižní Dakotě vytvořil pomník na památku jednoho z legendárních indiánských náčelníků. Lakotové považují Black Hills za posvátné indiánské území. Nebyli proto příliš nadšeni tím, že sochař Gutzon Borglum vytvořil v úbočí hory Mount Rushmore, přímo v srdci posvátných Black Hills, gigantický monument zobrazující tváře čtyř amerických prezidentů. Náčelník Stojící medvěd napsal Korczakovi: „Já i ostatní náčelníci bychom si přáli, aby bílý muž věděl, že i rudý muž měl své velké hrdiny.“

Proč právě náčelník Splašený kůň?

Proč si vybrali právě Splašeného koně? * Robb DeWall vysvětluje: „Splašeného koně si pro tento pomník vybrali sami Indiáni. Splašený kůň byl Indián, jak má být — mimořádně statečný bojovník a skvělý vojenský taktik. Byl to první Indián, o kterém je známo, že se spolu se svými bojovníky vystavoval jako návnada, aby nepřátelské vojáky vylákal z úkrytu před číhající zálohu... Nikdy nepodepsal žádnou mírovou dohodu a nikdy neodešel do rezervace.“

Na základě čeho se Korczak rozhodl, v jaké pozici má Splašeného koně ztvárnit? Inspirovala jej odpověď, kterou Splašený kůň údajně dal jednomu bílému obchodníkovi. Ten se Splašenému koni vysmíval, že nechce odejít do rezervace, kde v té době již většina Lakotů žila. Obchodník se zeptal: „Kde je teď tvá země?“ Splašený kůň „se podíval k obzoru, napřáhl ruku nad hlavu svého koně a hrdě prohlásil: ‚Má země je tam, kde leží mí mrtví.‘“

Místo pro monument

Prvním úkolem bylo vybrat horu, z níž se měla vytesat největší socha na světě, která by zastínila i nedaleký Mount Rushmore. V roce 1947 se Korczak a náčelník Stojící medvěd shodli na tom, která hora jejich záměru poslouží nejlépe. Zvolili 200 metrů vysoký vrchol hory, která dosahuje výšky 2 050 metrů nad mořem. Korczak ji nazval Thunderhead Mountain (Hora bouřkového mraku) kvůli neobvyklým mračnům, jež se nad horou občas tvoří. Jak ale získat povolení k tomu, aby bylo možné změnit horu v gigantický pomník indiánského bojovníka?

Robb DeWall ve své knize Korczak—Storyteller in Stone (Korczak — Vypravěč v kameni) vysvětluje: „Kdokoli mohl požádat o právo těžby v Black Hills a v podstatě ‚vlastnit‘ pozemek, o který žádal, pokud každý rok zaplatil poplatek 100 dolarů za ohodnocení pozemku. Korczakovi připadalo ironické, že úřadům bylo úplně jedno, že hora dostane podobu Indiána na koni — záleželo jim jen na tom, aby každý rok dostali požadovanou částku.“

Jakou část hory bylo třeba odstranit?

Korczak měl jen omezené prostředky a před sebou ohromný úkol. Zpočátku pracoval sám. První odstřel se konal 3. června 1948. Výbuchem dynamitu se z hory uvolnilo „skromných“ deset tun skály. Do roku 1994 bylo z hory odstraněno asi 8,4 milionu tun kamene. Prvního odstřelu se zúčastnilo několik set Indiánů včetně pěti účastníků slavné bitvy u Little Bighornu (25. června 1876). *

Korczak byl neúnavný a nadšený člověk. Ze stromů, jež v okolí pokácel, vybudoval schodiště o 741 stupních, které vedlo až na vrchol hory. Tam chtěl Korczak vytesat hlavu koně. K práci na monumentu potřeboval sbíječku. Ale kde pro ni vzít pohon? Tento problém Korczak vyřešil tím, že si opatřil starý benzínový kompresor. Aby jej však mohl použít k pohánění sbíječky, musel na vrchol hory natáhnout hadici o průměru 8 centimetrů, která byla dlouhá 620 metrů. Kdykoli se kompresor zastavil, Korczak musel sestoupit dolů po všech 741 schodech a znovu kompresor nastartovat. Jednou tak musel sestoupit a vystoupit devětkrát během jediného dne. Neměl totiž na to, aby si najal někoho, kdo by mu dole kompresor obsluhoval. Je zřejmé, že Korczak byl vytrvalý a cílevědomý.

V roce 1951 použil 660 litrů bílé barvy, aby na úbočí hory nakreslil obrys budoucí sochy. Návštěvníci tak měli lepší představu o tom, jak bude dílo nakonec vypadat.

Tragédie a krize

Během 70. let a počátkem 80. let 20. století se Korczak zaměřil na to, aby pomocí odstřelů odstranil z hory tolik skály, aby mohl začít tvarovat hlavu koně. V té době měl již za sebou dva infarkty (1968 a 1970). V létě roku 1982 podstoupil operaci srdce, čtyřnásobný bypass. Potom přišla tragédie — v říjnu toho roku Korczak náhle zemřel ve věku 74 let. Co se stane s ohromným projektem, na němž pracoval? Bude smrt sochaře znamenat i konec projektu?

Korczak nikdy nepočítal s tím, že by on sám tento projekt dokončil. Věděl, že na to je jeden lidský život příliš krátký. Proto vyhotovil podrobné plány. Jeho manželka Ruth a jejich deset dětí měli stejné odhodlání dokončit tento monument, jako měl Korczak sám. Ruth s ním na monumentu pracovala od samého začátku, podílela se na výpočtech a pomáhala mu zvládnout technickou stránku celého projektu.

Pro Korczaka bylo prioritou dokončit koňskou hlavu. Jeho smrtí se však plány změnily. V roce 1987 se jeho manželka a také členové správní rady příslušné neziskové nadace rozhodli soustředit na tvář Splašeného koně. Co je vedlo k takovému rozhodnutí? Tvář bojovníka měla být o mnoho menší než hlava koně, a tak se dalo předpokládat, že bude hotova rychleji a s menšími náklady. Veřejnost by také v kratší době viděla konkrétní podobu, což by mohlo vést k větší podpoře celého projektu.

Ohromující rozměry

Hlava Splašeného koně je vysoká 26,7 metru a široká 18 metrů. Říká se, že všechny čtyři hlavy z monumentu Mount Rushmore, které jsou vysoké 20 metrů, by se vešly do hlavy Splašeného koně a ještě by zbylo místo. Podle některých zdrojů bude socha Splašeného koně, jak sedí se vztaženou paží na svém oři, největší sochou na světě — 172 metrů vysokou a 195 metrů dlouhou. Jen jeho paže bude měřit 69 metrů. Ukazováček bude 11,4 metru dlouhý a 3 metry silný.

Korczak na svůj projekt nepřijal žádné peníze z federálního rozpočtu. Dvakrát mu bylo nabídnuto 10 milionů dolarů z fondu federální vlády, ale on je odmítl. Robb DeWall uvádí, že Korczak „zůstal neochvějně věrný své filozofii finanční nezávislosti na vládě. Během svého života dokázal na Splašeného koně vybrat a utratit pět milionů dolarů.“ Pracoval bez nároku na mzdu a bez osobního konta na provozní výdaje.

Dnes se zde při vstupu platí poplatek za auto a určitá malá částka za osobu a za motocykl. Ročně se na toto místo přijede podívat asi milion návštěvníků. Práce na díle pokračuje také díky tomu, že mnoho jednotlivců i organizací přispívá finančně nebo poskytuje stavební techniku.

Indiánské muzeum

U monumentu také stojí Indiánské muzeum Severní Ameriky. Je postavené z klád získaných z místních stromů a uvnitř jsou tisíce artefaktů, které charakterizují mnohé z více než pěti set kmenů severoamerických Indiánů. Je zde také bohatá knihovna, ze které studenti i vědci čerpají informace o původních obyvatelích Ameriky.

K potomkům těchto původních obyvatel patří Priscilla Engenová a Freda Goodsellová (z kmene oglalských Lakotů), které v muzeu odpovídají na otázky a vysvětlují podrobnosti o vystavených uměleckých dílech a předmětech. Odborný výklad podává návštěvníkům také univerzitní profesor Donovin Sprague z lakotského kmene Minikonžu. Je prapravnukem náčelníka Humpa, který se v roce 1876 zúčastnil bitvy u Little Bighornu.

Jaké má pomník Splašeného koně vyhlídky?

Plánuje se stavba nové budovy pro muzeum. Podle Korczakovy původní představy by muzeum mělo stát blíže k základně pomníku a mělo by mít tvar navažského hoganu. Bude to několikapatrová budova o průměru 110 metrů. Má zde také být univerzita a lékařské vzdělávací středisko pro severoamerické Indiány. Než se však tyto velkolepé plány uskuteční, je potřeba dokončit samotnou sochu Splašeného koně. Jak dlouho to bude trvat? Korczakova manželka Ruth říká: „Nemůžeme stanovit žádné pevné datum, protože to závisí na mnoha různých faktorech — na počasí, na tom, jak tuhé budou zimy, na penězích a na dalších věcech. Podstatné je však to, že stále směřujeme ke konečnému cíli.“

[Poznámky pod čarou]

^ 5. odst. Splašený kůň (asi 1840–1877) se původně jmenoval „Jeho kůň je na dohled“. „Jméno Splašený kůň [v jazyce Lakotů Tasunke Witko] pravděpodobně dostal ještě před tím, než mu bylo dvacet let, a stal se tak ve své rodině třetím a posledním mužem, který toto jméno nosil.“ Tak se jmenoval i jeho otec a dědeček. (Encyclopedia of North American Indians)

^ 11. odst. Při této historické bitvě 2 000 tetonských Siouxů (Lakotů) a Čejenů pobilo oddíl 215 kavaleristů, kterým velel generál George Armstrong Custer. Indiáni navíc zahnali na útěk posily vedené majorem Marcusem Renoem a kapitánem Frederickem Benteenem. Jedním z indiánských vůdců byl při této bitvě i Splašený kůň.

[Obrázek na straně 14 a 15]

Model sochy Splašeného koně a koňská hlava nakreslená na úbočí hory

[Podpisek]

Strana 2 a 15: sochař Korczak © Crazy Horse Memorial Fnd.

[Obrázek na straně 15]

Korczak a náčelník Henry Stojící medvěd 3. června 1948. Za nimi je mramorový model sochy a hora ještě před prvním odstřelem

[Podpisek]

Photo: Crazy Horse Memorial archives

[Obrázek na straně 16]

Rodina Ziolkowských. Čtvrtá zprava je Korczakova manželka Ruth

[Podpisek]

Crazy Horse photo

[Obrázek na straně 17]

Interiér Indiánského muzea

[Obrázek na straně 16 a 17]

Každoroční průvod ke tváři Splašeného koně

[Podpisek]

Photo by Robb DeWall, courtesy Crazy Horse Memorial Foundation (nonprofit)

[Podpisek obrázek na straně 16]

Photos by Robb DeWall, courtesy Crazy Horse Memorial Foundation (nonprofit)