Přejít k článku

Přejít na obsah

Dudy — Starodávný nástroj

Dudy — Starodávný nástroj

Dudy — Starodávný nástroj

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

SKOTSKÉ dudy, na které se hraje v Británii, Kanadě, ve Spojených státech a v jiných anglofonních zemích, jsou staré sotva 300 let. Původ dud je však možné sledovat tisíce let do minulosti. Například ve starověkém městě Ur, kde žil Abraham, a také ve starém Egyptě byly nalezeny jednoduché rákosové píšťaly, které mnozí učenci považují za předchůdce dnešních dud. Není však známo, kdy a kdo k píšťalám přidal měch.

V biblické knize Daniel, která byla napsána více než 500 let před narozením Ježíše Krista, se objevuje zmínka o šesti babylónských hudebních nástrojích. (Daniel 3:5, 10, 15) Jeden z nich je označen aramejským slovem sum·pon·jahʹ, které je v mnoha Biblích překládáno jako „dudy“.

I když nevíme, jak tento starověký babylónský nástroj vlastně vypadal, pravděpodobně se podobal dudám, které je stále možné vidět v Orientu. V Persii (Írán), Indii a Číně se objevovaly nejrůznější typy dud a některé z nich se používají dodnes.

Populární na celém světě

Římský císař Nero, který vládl v 1. století n. l., slíbil, že „bude-li mu říše v úplnosti zachována a získá-li vítězství, oslaví je slavnými hrami, při nichž vystoupí také jako varhaník, pištec a dudák“, jak to zapsal římský historik Suetonius. V básni, která byla napsána asi padesát let před narozením tohoto císaře a je připisována Vergiliovi, jsou opěvovány „dudy, které sladce ševelí“.

Už od nepaměti se na dudy hrálo ve Francii, Irsku, Itálii, Německu, Polsku a Španělsku a také na Balkáně a ve Skandinávii. Jak se však dudy dostaly do Británie? Má se za to, že určitou formu dud přinesli na britské ostrovy migrující Keltové kolem roku 500 př. n. l. Zdá se, že brzy potom se po celé Anglii a také ve Skotsku začaly objevovat různé verze tohoto nástroje. Jedna publikace dokonce uvádí, že „dudy byly v Anglii oblíbené staletí předtím, než se rozšířily ve Skotsku“. (The Oxford Companion to Music)

Když v roce 43 n. l. Římané obsadili britské ostrovy, byli v jejich vojsku i dudáci. Není však jisté, zda to bylo poprvé, co se dudy na ostrovech objevily. Je totiž možné, že obyvatelé britských ostrovů dudy znali, ale Římané přispěli k větší popularizaci tohoto nástroje.

Když dnes navštívíte Skotsko a uslyšíte zvuk skotských dud rozléhající se v údolích, jistě budete souhlasit s tím, že je to nezapomenutelný zážitek.

[Rámeček a obrázek na straně 24 a 25]

V srpnu roku 2000 se na Prince Street v Edinburghu konal průvod tisíce dudáků, který byl popsán jako „největší dudácká kapela všech dob“. Cílem tohoto setkání bylo vybrat peníze pro dobročinnou organizaci, která se zabývá bojem proti rakovině. Ke skotským dudákům se připojili hráči z Evropy, Kanady a Spojených států, ale někteří přijeli i z tak dalekých zemí jako Hongkong a tichomořský ostrov Guam.

Ve Skotsku se používá několik druhů dud. Nejznámější jsou dudy označované jako skotské dudy z vysočiny. K dalším druhům patří skotské dudy z nížiny a malé skotské dudy. Jediným druhem anglických dud jsou northumbrijské dudy. Jejich jemný zvuk je něco mezi klarinetem a hobojem. Dudy z vysočiny mají velký měch, který hráč plní vzduchem pomocí foukací trubice. U ostatních třech druhů je měch malý a plní se díky pohybům paže dudáka, který při hraní měch natahuje a stlačuje.

Francis Collinson ve své knize o historii dud píše, že v roce 1746 jeden anglický soud vyhlásil, že „[skotský] Horský regiment nikdy nepochodoval bez dudáka“ a „jeho dudy jsou proto v očích zákona válečným nástrojem“. (The Bagpipe—The History of a Musical Instrument) Žádný skotský klan nikdy nešel do bitvy bez dudáka, a tak si skotské dudy z vysočiny vysloužily výjimečnou pověst. Staly se totiž jediným hudebním nástrojem, jehož nošení bylo zakázáno, neboť byl označen za válečnou zbraň.

[Podpisek]

Colin Dickson

[Rámeček a obrázky na straně 25]

Skotské dudy z vysočiny

Foukací trubice: Tato trubice má záklopku, která brání tomu, aby vzduch unikl z měchu. Trubice je pomocí dřevěného násadce pevně zasazena do otvoru v měchu. Dudák skrz tuto trubici nafoukne měch, který pak paží stlačuje, přičemž vzduch vychází přednicí a bordunovými píšťalami neboli huky.

Jazýčky: Nejlepší jsou z rákosu druhu Arundo donax, který se za tímto účelem pěstuje ve Francii, Itálii a Španělsku.

Přednice: Melodická píšťala se sedmi prstovými dírkami vpředu a jednou dírkou pro palec vzadu. Zvuk je produkován takzvaným dvojplátkovým strojkem, jehož hlavní součástí jsou dva vibrující jazýčky neboli plátky. Do přednice se vzduch dostává z měchu, který dudák drží v podpaží.

Basová bordunová píšťala: Doprovodná píšťala podobná tenorovým píšťalám, která je ale naladěná o dvě oktávy níže než přednice.

Násadce a nástavce: Ty se obvykle dělaly ze slonoviny, vorvaního zubu nebo kosti. Dnes se však vyrábějí také z plastu.

Tenorové bordunové píšťaly: Tyto doprovodné píšťaly jsou dvě a každá má strojek jen s jedním jazýčkem. Obě jsou naladěny stejně, tedy o jednu oktávu níže než přednice.

Měch: Tradičně je vyroben ze zvířecích kůží a obvykle je pokryt tartanem, skotskou kostkovanou látkou.

Dřevo: V minulosti se používalo světlé dřevo ze zimostrázů, které ve Skotsku rostou, a barvilo na černo. Později získalo oblibu těžké a tvrdé dřevo ze stromu Brya ebenus, který roste v karibské oblasti. Tvrdé černé dřevo poskytuje také africký strom Dalbergia melanoxylon.

[Obrázky]

Strojek z bordunové píšťaly

Strojek z přednice

[Obrázek na straně 23]

Skotský dudák v tradičním kroji

[Obrázek na straně 24]

Cvičná píšťala: Výuka hry na dudy začíná na tomto nástroji