Obávaný tlouštík

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KENI

OD HLADINY velké vodní tůně v rozlehlé keňské Národní rezervaci Masai Mara se odrážejí paprsky zapadajícího slunce. Jak slunce postupně klesá, voda získává zlatavý lesk. K tůni pomalu přicházejí stáda zeber a pakoňů. Náhle ztuhnou a upřeně se dívají na předmět plovoucí nedaleko od břehu a připomínající veliký balvan. Voda divoce zavíří a „balvan“ zmizí pod hladinou. Byl to obávaný vodní živočich hroch obojživelný.

Hroch žije v tůních, řekách a jezerech východní Afriky. Co do velikosti ho předčí pouze slon. Dospělý hroch může být 4,5 metru dlouhý a v kohoutku měří 1,5 metru. Váží až čtyři tuny. Obecně se soudí, že slovo „behemot“, které se objevuje v biblické knize Job, se vztahuje právě na něho. Není divu, že  podle biblického popisu má toto mohutné zvíře kosti jako „měděné trubky“ a jako „pruty z tepaného železa“. (Job 40:15–18)

Zdánlivě neohrabaný hroch by se svou tlustou lysou kůží a sudovitým tělem jistě nevyhrál soutěž krásy. Když vidíte jeho krátké, zavalité nohy, možná vás napadne, jak vůbec mohou unést takovou váhu. Jejich sílu však není radno podceňovat. Na souši hroch předhoní člověka a ve vodě se dokáže pohybovat rychleji než kánoe, nebo dokonce než motorový člun.

Obojživelný tvor

Hroši jsou společenská zvířata, která obvykle žijí v deseti až patnáctičlenných skupinách v čele s dominantním samcem. Byla však spatřena i větší stáda, která měla asi 150 kusů. Hroch je přizpůsoben k životu jak na souši, tak i ve vodě. Z vody vylézá hlavně v noci, aby se pásl na bujném rostlinstvu na březích. Většinou se nevzdaluje od vody příliš daleko. Je však známo, že v období sucha někteří jedinci ušli při hledání potravy až deset kilometrů.

Není jasné, jak si hroši značkují své území. Mají zarážející zvyk rozmetat své výkaly ocasem, což někteří považují za způsob, jak udělat dojem na samice nebo zastrašit nepřítele. Když jsou hroši napadeni, ržají jako kůň, a když spolu zápasí, tak bučí a řvou. Hlasitě frkají dokonce i pod vodou. Dominantní samec vydává zvuk připomínající „mu mu mu“.

Hroch tráví celý den buď částečně nebo úplně ponořený ve vodě. Jeho tělo je na to dobře vybaveno. Ačkoli není tak zdatný plavec jako jiní obojživelní živočichové, vydrží pod vodou až 15 minut. Nozdry, oči a uši má v jedné rovině, takže je může vystrčit z vody a zbytek těla mít pod hladinou. Pod vodou se hroši mimo jiné namlouvají a páří.

Samice je březí asi osm měsíců, a potom v mělké vodě porodí jednoho potomka. Dává mu sát buď na souši nebo ve vodě, která je hluboká asi po kotníky. Přestože jsou hroši tak divoká zvířata, berou své rodičovské povinnosti velmi vážně a pečují o mláďata s překvapující něhou. Je nadmíru zajímavé pozorovat matku, jak plave ve vodě a svého potomka přitom veze na hřbetě. Neopovažujte se však jejího mláděte dotknout — zdánlivě mírumilovná samice by s vámi svedla nelítostný zápas.

Hroší kůže je dobře uzpůsobena pro život ve vodě. Je to jasně patrné, když zvíře vyleze na souš. Podkožní žlázy vylučují tenkou vrstvu červenohnědého slizu, který má vysoký obsah  soli. Zdálky to vypadá, jako kdyby zvíře potilo krev. Tento sliz kůži chrání na souši i ve vodě. Příslušníci starých afrických kmenů hroší kůži rozřezávali do pruhů, které máčeli v oleji. Pak je spletli dohromady a usušili. Tak vznikl obávaný bič, který Afričané používali při potyčkách o území. * Dílo Grzimek’s Animal Life Encyclopedia (Grzimkova encyklopedie života zvířat) uvádí, že vydělávání hroší kůže trvá minimálně šest let a ta je pak „tvrdá jako kámen a silná čtyři a půl centimetru“.

Zívnutí, které budí respekt

Na hrochovi je zdaleka nejimpozantnější jeho tlama, široká půl metru. Hrochovi je velmi užitečná, když se živí rostlinstvem na březích, ale neslouží mu jenom k tomuto účelu. Když hroch rozevře čelisti v úhlu 150 stupňů, není to jen pouhé zívnutí, ale hrozivá demonstrace síly. Životní prostředí hrochů se stále zmenšuje a hroši o své území mezi sebou tvrdě bojují. Používají k tomu velké spodní špičáky, které mohou vyčnívat až 30 centimetrů nad linii dásně.

Hroší tlama je nebezpečná nejen pro jiné hrochy, ale také pro lidi. Všechny snahy člověka o pokojné soužití s hrochem zatím vyšly naprázdno. Pokud se lidé odváží příliš blízko k jeho teritoriu, hroch na ně bez varování zaútočí. Když je poraněn, je ještě podrážděnější a může jakémukoli vetřelci velmi ublížit. Rozzlobený hroch dokáže svými velkými čelistmi převrhnout i loďku.

Hroch je útočný i na souši. Například je nesmírně nebezpečné ocitnout se mezi vodou a pasoucím se hrochem. V některých částech Afriky byli nic netušící vesničané napadeni hrochy proto, že nevědomky vkročili na jejich ústupovou cestu k vodě. Ano, toto zvíře budí respekt jak u lidí, tak i u zvířat a musí se s ním jednat s maximální opatrností.

Jakou budoucnost má hroch?

Na souši se osamocený hroch může stát terčem útoku lvů. Největším nepřítelem hrocha je však zřejmě člověk. „Lidé velmi zredukovali jak počet hrochů, tak i jejich území,“ říká World Book Encyclopedia. „Lovci zabili velké množství těchto zvířat a farmáři zabrali půdu, na které hroši dříve žili.“

Ano, člověk připravil hrocha o velkou část jeho přirozeného prostředí, a tak omezil jeho pohyb a narušil jeho rozmnožování. Stvořitel však slibuje, že pod vládou Božího Království obnoví soulad mezi lidmi a zvířaty, takže v budoucím pozemském ráji již nikdo nebude „nijak škodit ani působit zkázu“. (Izajáš 11:9)

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 25]

Elizabeth DeLaneyová/Index Stock Photography