Násilné zločiny — Co se to dnes děje?

FRANK a Gabriella se v ranních hodinách procházeli po mořském pobřeží v americkém Oregonu a dívali se na východ slunce. Neměli ani tušení, co se zakrátko stane. O několik minut později byli mrtví — někdo je zblízka střelil do hlavy. Byla to snad pomsta? Nebo žárlivost? Ani jedno. Střelec je neznal, jenom realizoval svou vysněnou představu. Chtěl vědět, jaké to je někoho zabít.

„V neděli 28. dubna 1996 upoutal Martin Bryant pozornost celého západního světa tím, jak se bavil. Procházel městem Port Arthur v Tasmánii a střílel na každého, koho potkal. Měl přitom pocit radostného vzrušení a moci.“ (A Study of Our Decline, Studie našeho úpadku od Philipa Atkinsona) Zabil 35 lidí.

Jeden 65letý důchodce v Kanadě byl na své ranní projížďce na kole. Řidič, který jel za ním, ho srazil a nechal ho ležet na silnici. Jeho kolo táhl za sebou více než sedm set metrů. Zpočátku to vypadalo jako obyčejná nehoda, od které řidič ujel. Další vyšetřování však ukázalo, že nehodu záměrně způsobil řidič, který se chtěl projet v ukradeném autě. Smrt cyklisty byla zjevně součástí „vzrušení“ z jízdy.

Nový typ zločinu?

Zločinnost nás provází již po staletí, avšak uvedené typy zločinů vedou lidi k tomu, že si kladou otázku: ‚Proč? Jak vůbec někoho napadne, aby udělal něco takového?‘ O běžnou trestnou činnost, jako například krádeže nebo podvody, se lidé příliš nezajímají. Stále častěji se však objevuje nový typ zločinů, který upoutává pozornost médií a při kterém si lidé říkají: ‚To je ale nesmyslné! Co se s tímto světem děje?‘

Tyto zločiny jsou totiž úplně jiné. Svojí podstatou jsou často šokující a ničemné. Jako v uvedených příkladech jsou obvykle páchány na nevinných lidech, kteří útočníka neznají. Navíc se mnohdy zdá, že pro tyto násilné zločiny nebyl ani žádný zjevný motiv. A takových nesmyslných činů stále přibývá.

V dubnu 1999 dva studenti v Coloradu v USA zabili ve škole dvanáct spolužáků a učitele, a pak spáchali sebevraždu. V roce 1982 zemřel v Kalifornii muž, který si vzal volně prodejný lék, jenž obsahoval strychnin. V roce  1993 dva desetiletí chlapci přiměli dvouletého Jamese Bulgera, aby s nimi odešel z nákupního centra v Bootle v anglickém hrabství Merseyside, zatímco jeho matka nakupovala. Odvedli ho k železniční trati, kde ho utloukli k smrti.

Některé činy lze klasifikovat jako terorismus — například otravu, k níž došlo v roce 1995 v Tokiu. Japonsko bylo šokováno, když příslušníci jednoho kultu tehdy vypustili v metru jedovatý plyn, takže 12 lidí zemřelo a tisíce byly přiotráveny. Kdo by si také nevzpomněl na zničení newyorského Světového obchodního centra a útok na Pentagon ve Washingtonu, kdy zahynulo asi 3 000 lidí. A výbuch bomby, k němuž minulý rok došlo na Bali v Indonésii, si vyžádal skoro 200 lidských životů.

Je zřejmé, že takové násilné zločiny jsou stále častější. Jedná se o celosvětový problém, který postihuje mnoho národů a různé společenské vrstvy.

V některých případech to vypadá, jako by útočníci mezi sebou soutěžili o to, kdo použije více šokující metodu. Kromě toho se stále častěji objevují zločiny motivované nenávistí. Jsou páchány s mimořádnou krutostí. Jedinou „chybou“ obětí je to, že patří k odlišné rase, náboženství nebo etnické skupině — kupříkladu v roce 1994 bylo ve Rwandě zavražděno asi 800 000 Tutsijů.

A tak si mnozí lidé kladou tyto otázky: ‚Co se to děje? Bylo to tak i dříve? Proč k takovým ohavným činům dochází? A máme vůbec nějakou naději, že se podaří zločiny omezit nebo jim úplně zabránit?‘ Těmito a dalšími otázkami se bude zabývat následující článek.

[Praporek na straně 4]

Násilné zločiny jsou často páchány na náhodných obětech a bez zjevného motivu