Ostrov, který se objevil a zase zmizel

Od našeho dopisovatele v Itálii

DNE 28. června 1831 zasáhlo západní břeh Sicílie silné zemětřesení. Jeden námořník, který se právě plavil těmito vodami, ucítil náraz a domníval se, že jeho loď najela na písečné dno.

Ještě několik dalších dnů bylo moře u pobřeží Sicílie neklidné. Po hladině pluly mrtvé ryby. Ve vzduchu byla cítit síra. Moře vyplavilo na břeh kusy pemzy.

Giovanni Corrao, kapitán neapolské brigantiny Teresina, která plula po Středozemním moři, uviděl 10. července něco neuvěřitelného — do výšky dvaceti metrů nad hladinou moře se tyčil obrovský sloup vody a kouře. To vše doprovázel „velký hluk připomínající hřmění“.

Ferdinand II., panovník Království obojí Sicílie, poslal válečnou loď Etna, aby tento jev prozkoumala. Zprávy o tomto úkazu se dostaly také na Maltu, která byla v té době pod britskou nadvládou. Sir Henry Hotham, britský viceadmirál na tomto ostrově, nechtěl zůstat pozadu a také vyslal lodě, které měly „stanovit přesnou zeměpisnou polohu tohoto přírodního jevu a provést další pozorování“.

 Tím začaly spory, které pokračují až dodnes.

Rodí se ostrov

Dne 19. července 1831 se mezi Sicílií a africkým pobřežím objevil nový ostrov vzniklý výbuchem podmořské sopky. Charles Swinburne, velitel britské šalupy Rapid, právě obeplouval západní výběžek Sicílie, když spatřil vysoký, nepravidelný sloup čistě bílého kouře nebo páry. Swinburne tam ihned zamířil. Když se setmělo, objevovaly se v kouři třpytivé záblesky, které byly i v měsíčním světle dobře viditelné. Ve středu sloupu vznikaly výbuchy jasného ohně. Za úsvitu, když se kouř trochu rozptýlil, Swinburne uviděl „nad mořskou hladinou malý kopeček tmavé barvy vysoký několik stop“.

V průběhu jednoho měsíce ostrov vystoupil do výšky asi 65 metrů nad hladinu a jeho obvod byl přibližně tři a půl kilometru. „Na okolních ostrovech to pochopitelně vyvolalo velké vzrušení,“ uvedl tehdy list Malta Government Gazette, „a na toto místo se již vydalo mnoho lidí.“ Patřil k nim i pruský geolog, profesor Friedrich Hoffmann, který shodou okolností právě prováděl na Sicílii nějaký výzkum. Přiblížil se k ostrovu asi na kilometr, a tak jej mohl vidět „naprosto jasně“. Hoffmann si však byl vědom možného nebezpečí a odmítl na ostrov vystoupit.

Méně opatrný byl kapitán Humphrey Senhouse, který u ostrova údajně přistál 2. srpna a umístil zde britskou vlajku. Dal mu název Grahamův ostrov na počest tehdejšího prvního lorda admirality sira Jamese Grahama.

Univerzita Catania na Sicílii pověřila studiem ostrova profesora přírodních věd Carla Gemellara. Ostrov pojmenoval po Ferdinandovi II. Ferdinandea. Tento panovník nevěnoval pozornost zprávě, že na ostrově již vlaje britská vlajka, a formálně jej prohlásil za součást svého království, i když ostrov ležel mimo výsostné vody Sicílie.

Jako poslední se na scéně objevili Francouzi. Geolog Constant Prévost pojmenoval ostrov Julia, protože vznikl v červenci. Také on vztyčil na ostrově vlajku své země. Cílem tohoto gesta bylo „informovat všechny další, kdo sem přijdou, že Francie nezmešká žádnou příležitost projevit zájem o vědecké záležitosti“.

Spory o to, komu ostrov patří, se stupňovaly. Podle jednoho nedávného článku, který byl uveřejněn v londýnských novinách Times, se kvůli tomuto nepatrnému kousku země tehdy Británie, Itálie a Francie dostaly „na pokraj konfliktu“.

Zmizení ostrova

Polemiky ohledně tohoto ostrova, který je dodnes označován různě — Julia, Ferdinandea nebo Grahamův ostrov * —, však trvaly jen krátce. Profesor Hoffmann, který navštívil ostrov v září, napsal: „Jsme svědky toho, že ostrov se den za dnem propadá, a pokud jeho zánik bude pokračovat . . . , bouřky za nastávající zimy dokončí dílo zkázy v průběhu několika měsíců.“

V prosinci se ostrov rozpadl a zbyl z něho jen nebezpečný útes ležící několik metrů pod hladinou moře. „Z ostrova Julia zbylo pouze mnoho názvů, jež mu dali cestovatelé různých národností, kteří shodou okolností byli svědky jeho efektního vzniku i zániku,“ napsal italský vulkanolog Giuseppe Mercalli.

Objeví se znovu?

A tím to končí? Vůbec ne. Oblast, kde kdysi stál ostrov, je dosud geologicky aktivní. Podle sicilského historika Salvatora Mazzarelly je tato oblast dodnes „stejně strategicky významná, jako byla v 19. století“. Někteří geologové jsou přesvědčeni, že ostrov se opět vynoří. Napětí kolem toho, komu bude jednou ostrov patřit, roste již dnes.

Příběh o ostrově, který se objevil a pak zmizel, je tedy další smutnou stránkou dějin lidských vlád. Italský novinář Filippo D’Arpa příhodně označuje tento příběh jako „ukázku absurdnosti moci“.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Malba výbuchu v roce 1831

[Podpisek]

Copyright Peter Francis/The Open University