Hory, kde se těží mramor

Od našeho dopisovatele v Itálii

NAD Carrarou a Pietrasantou ční vrcholky, které vypadají, jako by je místy pokrýval sníh. Ale to je jen zdání. Těmito bílými flíčky jsou ve skutečnosti rozlehlé oblasti suti, které vznikly těžbou mramoru. Tyto hory v Apuánských Alpách v Toskánsku ve střední Itálii jsou z geologického hlediska opravdu jedinečné. Jsou tvořené mramorem. Nikde jinde na světě nenajdete pohromadě tak velké množství tohoto vzácného materiálu.

Kámen se z těchto hor získával už od starověku. Vyráběly se z něho sloupy, dlaždice, podlahy a úžasné sochy. Značné zásoby mramoru, zkušenosti a odborné schopnosti místních pracovníků a kvalitní technologie, která se zde využívá, to všechno přispělo k tomu, že tato oblast získala postavení světového tržiště s kamenem. Kromě místních materiálů se zde zpracovává také kámen, jenž se do přístavu Marina di Carrara dováží ze všech koutů světa a jenž se po zpracování vyváží do mnoha zemí.

Starověká tradice mramoru

Starověcí Římané místní kámen používali ve stavebnictví a sochařství. Carrarský bílý sochařský mramor je považován za obzvláště krásný. Roku 1505 do Carrary přicestoval Michelangelo, aby zde našel jemnozrnný mramor bez barevných žilek a jiných vad, a mohl tak vytvořit některá známá mistrovská díla.

Metody lámání mramoru se od starověku v podstatě nezměnily. Na vhodných místech se do přírodních trhlin nebo otvorů vyhloubených do skály vsunuly dřevěné klíny. Tím, že se na ně lila voda, dřevo nabobtnalo, a tak se blok mramoru oddělil. V polovině 18. století byly vynalezeny výbušniny, ale ty většinou kámen tak roztříštily, že bylo možné použít pouze třetinu. Ohromné zbytky nepoužitelného mramoru tvoří ona bílá místa, která vypadají jako sníh. Nyní svědčí o metodách používaných v minulosti.

Monolity bylo potřeba dopravit po strmém svahu dolů a k tomu se používaly saně a lana. Byla to velmi nebezpečná práce. „Pokud se lano, na kterém byly připevněny saně, přetrhlo,“ uvádí se v jednom zdroji, „pro vedoucího skupiny, který stál před blokem mramoru, aby celou akci řídil, to znamenalo jistou smrt. Ostatní členové skupiny měli jen malou naději, že uniknou úderům lana, které se stalo jakoby hrozným bičem.“

Moderní metody jsou samozřejmě odlišné. Strávil jsem den v oblasti Carrary, a tak jsem nahlédl do toho, jak se s mramorem pracuje dnes. Dovolte, abych vám vyprávěl, co jsem se dozvěděl.

Na návštěvě v lomu

V jednom skladu mramoru jsem se setkal s Giovannim, který mě vezme do lomu. V těchto skladech jsou stovky mramorových bloků. Jsou úhledně uloženy jeden na druhém a připraveny k prodeji nebo ke zpracování. Automatické stroje oddělí z bloku tabuli mramoru a jiné stroje ji vyleští. Kdysi se obojí muselo dělat ručně.

Do lomu musíme jet Giovanniho autem, které má pohon na všechna čtyři kola. Brzy se dostáváme na strmou silnici se serpentinami,  které nás dovedou do horské kotliny. Všude kolem leží kusy bílé skály. Vidíme nákladní auto, jak pomalu sjíždí z kopce dolů a veze ohromné bloky kamene. Takové auto může vézt náklad o váze až 30 tun.

Když vyjedeme ze zatáčky, uvidíme v úbočí hory oslnivě bílou stěnu. Je obrovská a tvoří ji řada velikých schodů neboli lavic, z nichž každá sahá do výšky šesti až devíti metrů. Giovanni vjíždí na jednu z nich a zůstává stát.

Letmý pohled okolo nás nenechává na pochybách, že jsme v jednom z mnoha lomů, které jsou v údolí. Další bílé útesy, některé jsou stovky metrů nad námi, se výrazně odlišují od skalnatého přírodního povrchu. Je to skutečně velkolepá a zároveň děsivá podívaná.

Mé dumání je přerušeno buldozerem, který svým špičatým nástrojem začal odlamovat část lavice, na níž stojíme. Dokonale pravoúhlý blok, který měří asi 11 krát 2 metry a má 6 metrů na výšku, padá na hromadu sutě, jež tlumí jeho náraz. Ale jak se takový blok kamene přemístí?

Na tuto otázku nám odpovídá Giovanniho otec Franco, který celý život pracuje v lomech. Ukazuje mi motorový kladkostroj s dlouhým ocelovým lanem, které udělá vertikální řez do zadní stěny lavice, na níž stojíme. Franco vysvětluje, že nejprve se do přední části skály horizontálně vyvrtá díra o průměru asi osm centimetrů. Další se vyvrtá vertikálně do lavice nad námi. Tyto dvě díry se musí protnout. Potom se jimi provleče ocelové lano, ve kterém jsou diamanty, udělá se smyčka, a tak vznikne jakýsi obrovský náhrdelník. Lano se napne a elektrický motor ho táhne velkou rychlostí, a tak se vytvoří požadovaný řez. Když jsou všechny horizontální i vertikální stěny bloku uvolněny, blok se převrátí. Potom se za použití stejného lana rozřeže na části, s nimiž se dá snadněji manipulovat. Podobné metody se používají i v nedalekých podzemních lomech, kde se mramor získává ze slojí hluboko v horách.

V místních továrnách se z tohoto surového materiálu vytváří celá škála výrobků — dlaždice, nosné konstrukční prvky nebo venkovní obklady budov. Hlavním odbytištěm výrobků z carrarského kamene vždy bylo a je stavebnictví.

Některé dílny vyrábějí podlahy a zařízení interiéru  nebo exteriéru na objednávku. Jiné se specializují na zdobené krby, vany, umyvadla, kohoutky a podobně. Místní výrobky z krásně vzorovaného a barevného kamene, které jsou k dispozici na trhu, budou zdobit náměstí, veřejné, soukromé i náboženské budovy, muzea, nákupní střediska, letiště a mrakodrapy po celém světě.

Průmyslové využití mramoru je zajímavé, ale já bych se rád dozvěděl také něco o dekorativním a uměleckém využití. A tak jsem strávil odpoledne v Pietrasantě.

Dílny, ve kterých se zpracovává mramor

„Zastavte se v řemeslnické dílně,“ zve návštěvníky turistická informační brožura o Pietrasantě, a „rádi vám tam ukážou své umění.“ Pietrasanta je přátelské městečko. Klidně můžete projít několik dílen ve středověkém centru a kolem něj a obdivovat díla, která tu vznikají.

Potkávám zde sochaře z mnoha zemí, kteří jsou plně zabráni do tvorby svých originálních děl. Jsou tu také místní řemeslníci, jejichž ruce a tváře pokrývá bílý prach. Ti se plně soustředí na tvorbu klasických soch podle sádrových modelů. Ateliéry, kde je vystavena spousta klasických i moderních výrobků, vypadají jako přeplněná muzea.

Vytvoření sochařského díla je dlouhý proces. Například dvoutunový blok mramoru se musí nejprve nahrubo strojově opracovat. Potom přichází na řadu pečlivé tesání, které může trvat tři až pět měsíců, než je práce hotova. Z původního bloku může sochař během zpracovávání odstranit až tunu mramoru. Základními nástroji dříve byly kladiva, dláta a pilníky. Nyní se používají ruční brusky a pneumatická dláta, která vypadají jako malé sbíječky. Ty urychlují práci, ale detaily se musí dodělat ručně. Výsledek je často fascinující.

Starověké umění tesání mramoru přežívá už jen v několika oblastech. Avšak díky místním lomům, schopnostem, které mistři tohoto řemesla získali během staletí, a umělcům, kteří sem cestují, aby se učili od místních řemeslníků, může se oblast Carrary a Pietrasanty právem nazývat „velká akademie zpracovávání mramoru“.

[Obrázek na straně 24]

Podzemní lom

[Obrázky na straně 24 a 25]

Ocelové lano s diamanty se používá k řezání bloků mramoru

[Obrázek na straně 24 a 25]

Mramorové lomy v italské Carraře

[Obrázek na straně 25]

Mramorová socha císaře Augusta z prvního století n. l.

[Podpisek]

Scala/Art Resource, NY

[Podpisek obrázku na straně 23]

Studio SEM, Pietrasanta