„Jehovo, dovol mi prosím, abych ti mohla sloužit“

Vypráví Danielle Hallová

Když jsem byla malá, moc ráda jsem chodila k babičce. Bydlela hned vedle nás. Každý den odpoledne si zdřímla, a když se stalo, že jsem za ní přišla právě v té chvíli, posadila jsem se k ní na postel a ona mi pak začala číst biblické příběhy. Často mi říkávala: „Nikdy nezapomeň, že tě Jehova miluje. A když ho budeš milovat i ty, bude o tebe stále pečovat.“ Její slova se mi vryla hluboko do mysli i do srdce.

V ROCE 1977, když mi byly čtyři roky, babička zemřela. Patřila ke svědkům Jehovovým, stejně jako všichni tatínkovi příbuzní v našem domovském městě Moe v Austrálii. Moji rodiče svědky Jehovovými nebyli, ale tatínek se svědky sympatizoval. Naše rodina se později přestěhovala do Tintenbaru, malého města ležícího nedaleko pobřeží ve státě Nový Jižní Wales. Tam jsem občas s tatínkem a s mým starším bratrem, který se jmenuje Jamie, chodila na shromáždění svědků Jehovových.

Když mi bylo osm let, rodiče se rozešli. Tatínek se vrátil do Moe, a Jamie a já jsme zůstali s maminkou. Ta se o Bibli nezajímala a na shromáždění nás nepouštěla. Moc mě to mrzelo. Často jsem přemýšlela o babiččiných slovech, která byla hluboko  v mém srdci. Věděla jsem, že Jehovu opravdu miluji. A chtěla jsem mu sloužit. Modlila jsem se k němu a říkala jsem mu, že jsem taky jedním z jeho svědků. Jamie se na to díval stejně.

Zkoušky víry ve škole

Zanedlouho se stalo, že ve škole učitel žádal každého z naší třídy, aby nahlas řekl, jakého je náboženství. Chtěl to zaznamenat do třídní knihy. Když přišel na řadu Jamie, jasně a hlasitě prohlásil: „Svědek Jehovův.“ Učitel se zarazil a vyzval ho, aby to řekl ještě jednou. Jamie to opakoval. „Myslím, že to tak není, ale ještě se k tobě vrátím,“ poznamenal učitel. Když přišla řada na mne, také jsem nahlas řekla: „Svědek Jehovův.“ Učitel zřejmě nevěděl, co má dělat, a zavolal ředitele školy.

„Mám tady před sebou vaše záznamy a vidím, že když vás rodiče přihlašovali do školy, jako svědky Jehovovy vás nezapsali,“ prohlásil ředitel přísně. Uctivě jsme odpověděli: „Ale to je náboženství, kterým se řídíme.“ Ani on, ani náš učitel s námi o tom pak už nikdy nemluvili.

To málo, co jsem z Bible znala, jsem se snažila říkat jiným dětem ve škole. Nosila jsem s sebou Moji knihu biblických příběhů a jedné spolužačce, která věřila v Boha, jsem příběhy občas předčítala. * Ale protože jsem se v životě chtěla řídit křesťanskými měřítky, moc oblíbená jsem ve škole nebyla. Někdy jsem se cítila velmi osamělá.

K Jehovovi jsem se modlila tak často a tak usilovně, že se mi stal nejbližším přítelem. Vždycky když jsem přišla ze školy, posadila jsem se na postel a vyprávěla mu do nejmenších podrobností všechno, co se ten den stalo. Často jsem plakala. Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem mu říkala: „Jehovo, dovol mi prosím, abych ti mohla sloužit společně s tvým lidem.“ Po modlitbě jsem se vždycky cítila mnohem lépe.

Posilující dopis

Když mi bylo deset let, Jamie se vrátil do Moe, aby tam žil u tatínka. Cítila jsem se duchovně ještě osamělejší. Jednou jsem však byla na návštěvě u sousedů a tam jsem uviděla časopisy, které vydávají svědkové Jehovovi. Představte si moje vzrušení! Zapamatovala jsem si adresu místní odbočky a hned jsem si ji běžela domů zapsat. Potom jsem do odbočky napsala dopis a v něm jsem vyjádřila všechno, co mi leželo na srdci. Vylíčila jsem svou situaci a poprosila o duchovní pomoc. Dostala jsem dvoustránkovou odpověď, která byla jenom pro mne. Do očí mi vstoupily slzy. Měla jsem důkaz, že Jehovovi na mně opravdu záleží!

V tom dopise jsem dostala vybídku, abych napodobovala víru izraelské dívenky, která v biblických dobách sloužila u syrského vojenského velitele Naamana. Ačkoli byla v zajetí a žila daleko od své vlasti, zůstávala blízko Jehovy, svého Boha. A když statečně mluvila o své víře, dávala tím najevo, že je opravdu jeho svědkem. (2. Královská 5:1–4)

V dopise z odbočky bylo také napsáno: „Jako dívenka bys měla sloužit Jehovovi tím, že budeš poslouchat rodiče a ve škole se budeš pilně učit. Je také třeba, abys zůstávala blízko Jehovy, a to tím, že se budeš modlit a budeš studovat.“ Dopis končil slovy: „Danielle, nikdy nezapomeň, že Jehova je nám vždycky nablízku, ať žijeme kdekoli. Víme, že tomu věříš.“ (Římanům 8:35–39) Ten dopis je dnes už starý a potrhaný, ale mám ho stále založený vpředu v Bibli. Během let jsem ho četla často, a vždy se slzami v očích.

Krátce nato jsem dostala jiný dopis. Dozvěděla jsem se z něj, že můj otec zařídil, aby mi poštou docházely časopisy Strážná věž a Probuďte se! Měla jsem nepopsatelnou radost! Pravidelně jsem teď dostávala duchovní pokrm. Každé vydání, které přišlo, jsem přečetla od začátku do konce. Několik z těch prvních krásných časopisů, které jsem začala dostávat, mám schovaných dodnes. Asi ve stejné době mě začal navštěvovat jeden křesťanský starší z místního  sboru. Jeho návštěvy byly sice krátké, ale velmi povzbuzující.

Změny a pokrok

Moje situace se v duchovním ohledu sice zlepšila, ale přesto jsem toužila po tom, aby mi v uctívání Jehovy nic nepřekáželo. A proto když mi bylo 13 let, poprosila jsem maminku, aby mi dovolila žít u tatínka. Měla jsem ji moc ráda, a ona mne také, ale byla jsem rozhodnuta sloužit Bohu. Když maminka souhlasila, vrátila jsem se do Moe a v místním sboru jsem začala studovat Bibli. Tatínek dovolil, abychom oba, Jamie a já, chodili také na všechna shromáždění. Tamní svědkové nám pomáhali, jak jen mohli. Jamie i já jsme dělali rychlé duchovní pokroky a později jsme se v rozmezí pouhých několika měsíců dali jeden po druhém pokřtít. Ano, moje dětská prosba se splnila. Sloužila jsem Jehovovi společně s jeho lidem!

Mezitím jsem se velmi sblížila se strýčkem a tetičkou — Philipem a Lorraine Taylorovými, kteří také byli ve sboru v Moe. Jednali se mnou jako s dcerou. Když se rozhodli sloužit tam, kde je více třeba kazatelů Království, a stěhovali se na ostrov Bougainville v Papui-Nové Guineji, pozvali mě, abych jela s nimi. Měla jsem nepopsatelnou radost. Bylo mi teprve 15 let, ale rodiče mi to dovolili.

V Bougainville jsem pokračovala ve školním vyučování písemně. Jinak jsem většinu času věnovala vydávání svědectví. Měla jsem příležitost pracovat společně s misionáři a průkopníky, a to mi dělalo velkou radost. Lidé, kteří zde žili, byli ti nejpokornější lidé, s jakými jsem se kdy setkala, a mnozí měli o studium Bible velký zájem.

Později toho roku zde vypukl politický konflikt a bylo příliš nebezpečné, abych tu zůstala. Ten ostrůvek a ty úžasné lidi, kteří na něm žili, jsem opouštěla s těžkým srdcem. Když malé letadlo, ve kterém jsem odlétala, startovalo, viděla jsem, jak strýček Philip stojí na rozjezdové dráze a mává mi na rozloučenou. Hořce jsem se rozplakala a v duchu jsem prosila Jehovu, aby mi dovolil jednoho dne sloužit jako misionářka v cizí zemi.

Další modlitby vyslyšeny

Když jsem se vrátila do Austrálie a dokončila střední školu, začala jsem chodit do zaškolovacího kurzu v jedné firmě, která zajišťuje právní poradenství. Tatínek se mezitím znovu oženil a staral se o velkou nevlastní rodinu. Jamie žil u maminky. Já sama jsem nějaký čas jezdila sem a tam mezi oběma rodiči, ale bylo mi jasné, že to je příliš komplikované. Potřebovala jsem si zjednodušit život a soustředit se na duchovní cíle. A tak jsem roku 1994 vstoupila v Moe do celodobé služby jako průkopnice.

Opět jsem byla šťastná. Mými přáteli byli duchovně smýšlející mladí členové sboru, a ti pro mě byli velkou oporou. Za jednoho z nich jsem se v roce 1996 vdala. Jmenoval se Will. Měl jemný hlas a byl laskavý a pokorný. Byl pro mě skutečným darem od Jehovy.

Zakotvili jsme v manželském životě a měli jsme pocit, že nám ke štěstí nic neschází. Jednoho dne Will spolupracoval ve službě s cestujícím dozorcem, který navštěvoval sbory v našem kraji. Když se vrátil domů, řekl mi, abych se posadila, a zeptal se mě: „Co bys tomu řekla, kdybychom se přestěhovali, abychom pomohli jinému sboru?“ V duchu jsem s tím ihned souhlasila. Ale žertem jsem se zeptala: „Kampak? Třeba na Vanuatu? Nebo na Fidži?“ Když Will odpověděl: „Do Morwellu“, vyhrkla jsem: „Ale to je přece hned tady vedle!“ Oba jsme se zasmáli a okamžitě jsme se shodli na tom, že se velmi rádi přestěhujeme do sousedního sboru a že i tam budeme rádi sloužit jako průkopníci.

V Morwellu jsme prožili tři radostné a plodné roky. Potom přišlo další překvapení. Australská odbočka svědků Jehovových nás pozvala do zvláštní průkopnické služby. Jaké působiště jsme dostali? Východní Timor, malou zemi na východním cípu Indonéského souostroví. Do očí mi vstoupily slzy. Děkovala jsem Jehovovi za to, že vyslyšel všechny mé prosby. Nejen že mě přijal, abych mu sloužila, ale teď mu mohu sloužit společně s manželem v cizí zemi.

 Sloužíme v cizině

V červenci roku 2003 jsme přijeli do hlavního města Dili. Sbor v Dili — jediný v celé zemi — se skládal ze 13 zvláštních průkopníků z Austrálie a několika místních svědků. Timorští bratři a sestry byli velmi chudí. Většina z nich ztratila svůj majetek i členy své rodiny v občanské válce, která trvala 24 let a skončila v roce 1999. Mnozí také museli kvůli své nové víře snášet velký odpor v rodině. Ale i když měli tolik soužení a byli chudí, duchovně byli bohatí a šťastní. (Zjevení 2:8, 9)

Shledali jsme, že většina obyvatel Timoru jsou bohabojní lidé a že si váží Bible. Brzy jsme měli víc biblických studií, než kolik jsme jich mohli vést. Někteří z prvních zájemců, s nimiž jsme studovali Bibli, se časem dali pokřtít a připojili se k nám ve službě jako naši bratři a sestry. Z jejich pokroku jsme se velmi radovali.

Potom v roce 2006 opět v Dili vypukly nepokoje. Napětí mezi různými etnickými skupinami přerostlo v rozsáhlý konflikt. Mnoho domů bylo vyrabováno nebo úplně vypáleno a místní svědkové hledali útočiště v příbytcích zvláštních průkopníků. Náš dům a dvůr byly přeměněny v dočasný uprchlický tábor a v jednu dobu u nás přebývalo téměř sto lidí. Z našeho velkého přístřešku pro auto se stala kuchyň, jídelna a dočasně i sál Království.

Z nedaleka bylo sice slyšet dělostřeleckou palbu a výbuchy granátů, ale náš průkopnický domov byl útočištěm, v němž panoval klid. Všichni jsme cítili, že nás Jehova chrání svou rukou. Každý den jsme začínali společnou rozpravou o biblickém textu. Shromáždění jsme měli jako obvykle, a také jsme se zájemci vedli biblická studia.

V průběhu týdnů se ukázalo, že kdyby bratři pocházející z východní části země zůstali dál v Dili, bylo by to pro ně nebezpečné. Svědkové, kteří tam na dílo dohlížejí, proto rozhodli, že v Baucau, druhém největším městě, které leží na východ od Dili, bude vytvořena nová skupina. Cesta do Baucau trvá z Dili tři hodiny. A tak jsme se s Willem dostali do nového působiště.

Do Baucau jsme dorazili v červenci roku 2006, skoro přesně za tři roky ode dne, kdy jsme přicestovali do Východního Timoru. Naše nová skupina se skládala ze čtyř zvláštních průkopníků a šesti timorských svědků. Místní bratři a sestry nechali v Dili všechno, co měli, ale jejich široký úsměv jim zůstal. Opravdu jsme obdivovali jejich věrnost a obětavost.

S Willem sloužíme v Baucau dodnes. Ve svém působišti jsme šťastní a považujeme je za další požehnání od Jehovy. Když se ohlédnu zpět, vidím, že babička měla pravdu. Během těch let Jehova o mě nepřestal pečovat. Neustále mu děkuji, že mi poskytl výsadu, abych mu mohla sloužit společně s jeho lidem. A také se velmi těším, až se s babičkou opět setkám při vzkříšení. Potom jí poděkuji za to, že mi dala klíč, který mi otevřel dveře ke skutečně šťastnému a uspokojujícímu životu.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

S babičkou

[Obrázek na straně 28 a 29]

S Willem, mým manželem