Španělská Armada — Tragický konec jedné námořní výpravy
Španělská Armada — Tragický konec jedné námořní výpravy
OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE ŠPANĚLSKU
PŘED více než čtyřmi sty lety bojovaly v pobřežních vodách Lamanšského průlivu dvě flotily. Bitva byla střetem mezi protestanty a katolíky a byla součástí boje, který se v 16. století odehrával mezi vojsky anglické protestantské královny Alžběty I. a vojsky španělského katolického krále Filipa II. Kniha The Defeat of the Spanish Armada (Porážka španělské Armady) k tomu uvádí, že z pohledu současníků bylo „utkání anglické a španělské flotily v Průlivu začátkem . . . závěrečného boje na život a na smrt mezi silami světla a silami tmy“.
Ti, kdo tehdy v Anglii sledovali, co se děje, popisovali španělskou Armadu, neboli velkou válečnou flotilu, jako „největší válečné loďstvo, jaké kdy viděli na volném moři“. Ale ukázalo se, že výprava, na kterou se Armada vydala, byla tragickou chybou. Osudová byla zejména pro tisíce lidí, kteří při ní přišli o život. Co bylo účelem této výpravy a proč se nezdařila?
Proč se pokoušeli o invazi?
Angličtí piráti po léta vylupovali španělské lodě a anglická královna Alžběta aktivně podporovala Nizozemí v jeho vzpouře proti španělské vládě. A kromě toho katolický král Filip II. považoval za svou povinnost pomoci katolíkům v Anglii, aby ve své zemi vymýtili rozmáhající se protestantské „kacířství“. Proto bylo v Armadě asi 180 kněží a náboženských poradců. Pokud jde o posádky Armady, už před naloděním se každý člen měl vyzpovídat knězi a přijmout svaté přijímání.
Zosobněním náboženského postoje Španělska a jeho krále byl význačný španělský jezuita, který se
jmenoval Pedro de Ribadeneira. Ten prohlásil: „Bůh, náš Pán, jehož věc a nejsvětější víru hájíme, půjde před námi — a s takovým kapitánem se nemáme čeho bát.“ Pokud jde o Angličany, ti doufali v rozhodující vítězství, které povede k tomu, že se protestantské názory rychle rozšíří po celé Evropě.Plán invaze, jak jej připravil španělský král, se zdál jasný. Vydal příkaz, aby Armada vplula do Lamanšského průlivu a spojila se s vévodou z Parmy, jehož elitní vojsko v počtu 30 000 mužů bylo umístěno ve Flandrech. * Spojené vojsko pak mělo přeplout průliv, přistát na essexském pobřeží a postupovat na Londýn. Filip předpokládal, že angličtí katolíci opustí svou protestantskou královnu a posílí řady jeho vojska.
Filipův plán však měl závažné nedostatky. Král počítal s tím, že jej bude podporovat božská prozřetelnost, a přitom přehlédl dvě hlavní překážky — sílu anglického loďstva a skutečnost, že spojit se s vojsky vévody z Parmy bude obtížné, protože není bezpečný přístav, v němž by se mohli setkat.
Obrovské, ale těžko ovladatelné loďstvo
Filip jmenoval do čela Armady vévodu z Mediny-Sidonie. Ten sice neměl mnoho zkušeností s válečným loďstvem, ale byl dobrým organizátorem a během krátké doby získal ke spolupráci své zkušené kapitány. Společně zorganizovali ozbrojené síly a zásobili obrovskou flotilu, jak nejlépe mohli. Pečlivě naplánovali signalizační spojení, plavební příkazy a formace, aby byl zajištěn jednotný postup jejich mnohonárodnostního vojska.
Armada, jež sestávala ze 130 lodí, téměř 20 000 vojáků a 8 000 námořníků, nakonec 29. května 1588 opustila lisabonský přístav. Nepříznivý vítr a bouře je však přinutily zakotvit v přístavu La Coruña v severozápadním Španělsku. Zde byly provedeny potřebné opravy a naloženy další zásoby. Vévodu z Mediny-Sidonie znepokojovalo, že loďstvo není zásobeno dobře a že mnozí muži jsou nemocní. Celý podnik v něm vyvolával obavy, a on to otevřeně napsal králi. Filip však trval na tom, že se admirál má držet původního plánu. Těžko ovladatelné loďstvo tedy pokračovalo v plavbě a za dva měsíce od vyplutí z Lisabonu se nakonec dostalo do Lamanšského průlivu.
Bitvy v Lamanšském průlivu
Když španělské loďstvo dospělo k jihozápadnímu pobřeží Anglie do blízkosti přístavu Plymouth, Angličané už čekali. Obě strany měly podobný počet lodí, ale lodě se lišily svou stavbou. Španělská plavidla čněla vysoko nad vodou a jejich paluby se ježily hlavněmi děl s malým dostřelem. Na přídích i na zádích měla velké střelecké věže, takže se podobala plovoucím pevnostem. Španělská taktika námořního boje vyžadovala přiblížit se těsně k nepřátelské lodi, vysadit muže na její palubu a nepřítele přemoci. Anglické lodě byly nižší a rychlejší a měly více děl s velkým dostřelem. Jejich kapitáni měli v úmyslu vyhnout se úzkému kontaktu s nepřítelem a zničit španělské lodě na dálku.
Španělský admirál se snažil čelit větší pohyblivosti a palebné síle anglické flotily tím, že navrhl obrannou formaci ve tvaru půlměsíce. Na obou jejích koncích ji měly chránit ty nejsilnější lodě s děly, která měla největší dostřel. Bez ohledu na to, ze kterého směru by se nepřítel přiblížil, Armada se mohla pootočit a čelit mu podobně jako buvol, který nastaví rohy proti blížícímu se lvu.
Ke střetům mezi oběma flotilami docházelo po celé délce Lamanšského průlivu a došlo ke dvěma menším bitvám. Španělská obranná formace byla účinná a Angličanům, kteří stříleli na velkou vzdálenost, se nepodařilo žádnou ze španělských lodí potopit. Angličtí kapitáni dospěli k závěru, že formaci musí nějak prolomit a přiblížit se. Příležitost se jim naskytla 7. srpna.
Vévoda z Mediny-Sidonie se držel příkazů a vedl Armadu k setkání s vévodou z Parmy a jeho vojskem. Zatímco se čekalo na zprávu od něj, flotila na příkaz vévody z Mediny-Sidonie zakotvila u francouzského pobřeží nedaleko Calais. Zakotvené španělské lodě byly snadno zranitelné. Angličané proto vyslali osm paličských lodí, které naplnili hořlavinami a zapálili. Většina španělských kapitánů horečně hledala manévrovací prostor na moři, aby unikli nebezpečí. Potom je prudký vítr a proud začaly hnát k severu.
Na úsvitu následujícího dne došlo k poslední bitvě. Anglická flotila střílela na španělské lodě zblízka. Nejméně tři lodě byly zničeny a mnoho dalších bylo poškozeno. Španělé měli nedostatek munice, a tak jim nezbývalo než této zkáze bezmocně přihlížet.
Prudká bouře přinutila Angličany, aby útok přerušili až do následujícího dne. Toho rána se Armada, reorganizovaná do půlměsícové formace a s malým množstvím zbývajícího střeliva, obrátila proti nepříteli, připravena k boji. Ale dříve než mohli Angličané zahájit palbu, španělské lodě se ocitly u závětrného pobřeží.
Větrem a proudem byly neúprosně hnány vstříc katastrofě, která by je čekala na zeelandských písčinách u holandského pobřeží.Když už se zdálo, že vše je ztraceno, vítr změnil směr a hnal Armadu na sever, do bezpečí otevřeného moře. Cesta zpět ke Calais však byla zahražena anglickou flotilou a španělské lodě byly stále ještě hnány větrem k severu. Vévoda z Mediny-Sidonie usoudil, že mu nezbývá než prohlásit misi za ukončenou a co nejvíce lodí a mužů zachránit. Rozhodl, že popluje zpět do Španělska, a to kolem Skotska a Irska.
Bouře a ztroskotání
Poničené lodě Armady měly před sebou vyčerpávající cestu domů. Byl nedostatek potravin a bylo také málo vody, protože sudy byly proděravělé. Při útocích Angličanů bylo mnoho lodí poškozeno, a jen málokterá byla schopna plavby. Potom u severozápadního pobřeží Irska se Armada dostala do prudké bouře, která trvala dva týdny. Některé z lodí zmizely úplně beze stopy! Jiné ztroskotaly u irského pobřeží.
Teprve 23. září se první lodě Armady dovlekly do přístavu Santander v severním Španělsku. Domů dorazilo asi 60 lodí a jen asi polovina mužů, kteří původně vypluli z Lisabonu. Tisíce se jich utopilo v moři. Mnoho jiných během zpáteční cesty zemřelo na zranění nebo nemoci. Ale ani pro ty, kteří to všechno přežili a dostali se ke španělskému pobřeží, utrpení ještě neskončilo.
V knize The Defeat of the Spanish Armada čteme: „Několik [posádek] nemělo vůbec žádné potraviny a umíralo naprostým vyhladověním“, ačkoli jejich lodě kotvily ve španělském přístavu. V této knize se uvádí, že ve španělském přístavu Laredo jedna loď najela na mělčinu, „protože už nezbylo dost mužů, kteří by byli schopni spustit plachty a loď zakotvit“.
Význam této porážky
Protestantům v severní Evropě vlila porážka Armady odvahu, ačkoli náboženské války pokračovaly s nezmenšenou silou. Protestanté byli přesvědčeni o tom, že jejich vítězství je důkazem Boží přízně. Dokladem toho je anglická medaile, která připomíná tuto událost. Je na ní nápis: Flavit יהוה et dissipati sunt 1588, „Jehova zavanul a byli rozptýleni 1588“.
Během doby si Velká Británie přisvojila úlohu světové velmoci. Kniha Modern Europe to 1870 (Moderní Evropa do roku 1870) o tom říká: „V roce 1763 [se] vynořila Velká Británie jako nejpřednější obchodní a koloniální mocnost světa.“ Ano, „v roce 1763 britské impérium zcela ovládlo svět, jako by to byl znovu oživený a rozšířený Řím,“ uvádí se v knize Navy and Empire (Námořnictvo a impérium). Později se Velká Británie spojila se svou dřívější kolonií, Spojenými státy americkými, a tím vznikla anglo-americká světová velmoc.
Ti, kdo se zájmem zkoumají Bibli, shledávají, že vzestup a pád politických světových velmocí je fascinující námět. Důvodem je, že o říších, které postupně ovládaly svět, totiž o Egyptu, Asýrii, Babylónu, Médo-Persii, Řecku, Římu a nakonec o anglo-americké světové velmoci, je ve Svatém Písmu uvedeno mnoho informací. Vzestup a pád několika z těchto mocností byl předpověděn v Bibli dlouhou dobu předem. (Daniel 8:3–8, 20–22; Zjevení 17:1–6, 9–11)
Při pohledu do minulosti je jasně patrné, že události z léta roku 1588, kdy skončilo nezdarem dobyvatelské tažení španělské Armady, mají velký význam. Za necelých 200 let po porážce Armady získala Velká Británie přední místo ve světě a časem zaujala klíčové postavení ve splňování biblických proroctví.
[Poznámka pod čarou]
^ 8. odst. Tato oblast byla součástí španělského Nizozemí a v 16. století byla pod španělskou vládou. Patřilo k ní pobřežní území severní Francie, Belgie a kraj Holland.
[Nákres a mapa na straně 26 a 27]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Plavba španělské Armady
—— Směr výpravy
–– Zpáteční cesta
X Bitvy
ŠPANĚLSKO
Lisabon
La Coruña
Santander
FLANDRY
Calais
ŠPANĚLSKÉ NIZOZEMÍ
SPOJENÉ PROVINCIE NIZOZEMSKÉ
ANGLIE
Plymouth
Londýn
IRSKO
[Obrázek na straně 24]
Král Filip II
[Podpisek]
Biblioteca Nacional, Madrid
[Obrázek na straně 24]
Královna Alžběta I.
[Obrázek na straně 24 a 25]
Vévoda z Mediny-Sidonie byl velitelem španělské Armady
[Podpisek]
Cortesía de Fundación Casa de Medina Sidonia
[Podpisek obrázku na straně 25]
Museo Naval, Madrid