Z armádního důstojníka ‚vojákem Krista‘

Vypráví Mark Lewis

„Dobré dopoledne, Vaše Výsosti.“ „Dobré odpoledne, Vaše Excelence.“ „Dobrý večer, pane premiére.“ Tyto a podobné pozdravy jsem používal jako pilot a velící důstojník australské královské vojenské letky pro VIP pasažéry. Létal jsem s vysokými vládními činiteli a hlavami států po celé Austrálii i po světě. Dnes se však věnuji něčemu daleko uspokojivějšímu. Rád bych vám o tom řekl víc.

NARODIL jsem se v roce 1951 v Perthu v Západní Austrálii a můj otec pracoval v armádě. V 15 letech jsem se přihlásil do aeroklubu a létal jsem na větroních. Tak se zrodila má celoživotní láska k létání.

Krátce nato se však moji rodiče rozešli, a tím se rozpadla i celá naše rodina. V té době jsem dokončoval střední školu a laskavě se mě ujal velitel jedné vojenské stíhací letky spolu se svou rodinou. Díky jeho vlivu jsem se stal kadetem na Vojenské akademii australského královského letectva.

Stávám se pilotem

Asi o šest let později jsem se stal důstojníkem vojenského letectva s titulem bakaláře a zároveň pilotem. Mou první prací bylo pilotování vojenského nákladního letounu po celé Austrálii, jižním Pacifiku a jihovýchodní Asii. Často jsme létali přes vysoko položené horské průsmyky a hluboká údolí, kde jsme přistávali na travnatých přistávacích plochách. Byla to nebezpečná práce. V tom období naše letka přišla o několik letadel a o některé vynikající lidi. Díky našim misím však dostávali pomoc lidé v odlehlých územích. Převáželi jsme materiál na stavbu mostů, malé buldozery pro výstavbu silnic, potravinovou humanitární pomoc i zdravotnické týmy. Přepravovali jsme také lidi v kritickém zdravotním stavu.

V roce 1978 jsem získal kvalifikaci jako instruktor létání a vrátil jsem se na akademii vojenského letectva — tentokrát však jako učitel. Tam jsem se znovu setkal s Diane, jednou mladou vdovou, která měla tříletou dceru. Dianin manžel býval na akademii mým spolužákem, ale později zahynul při letecké nehodě. Když jsem ji požádal o ruku, poprosila mě o čas na rozmyšlenou. Nebyla si jistá, zda chce za manžela znovu pilota.

Mezitím jsem na 12 měsíců přijal funkci pobočníka generálního guvernéra Austrálie. Díky životu v guvernérském paláci v Canbeře jsem nahlédl do politického života a dostal se do těsného styku s vládními, armádními a náboženskými představiteli. Když moje pověření skončilo, vrátil jsem se k práci leteckého instruktora. S Diane jsme se vzali krátce poté, v roce 1980.

 V roce 1982 jsem odjel na dvouletý výměnný pobyt k vojenskému letectvu USA a pracoval jsem tam jako důstojník bezpečnosti letového provozu a vyšetřovatel leteckých nehod. Při své práci jsem se dostal na různá místa ve Spojených státech a také až do Severního Irska. Zabýval jsem se vyšetřováním leteckých neštěstí a vyhodnocováním konstrukce letadel a letových operací s ohledem na zvýšení bezpečnosti.

Zpátky do Austrálie

Poté, co jsem se vrátil do Austrálie, se naše rodina rozrostla o dalšího člena, protože se narodila naše dcera Kerry. A tak jsme byli čtyři. Kvůli mému pracovnímu vytížení však Diane zastávala úlohu matky a zároveň otce, a tak náš rodinný život nebyl zrovna ideální. O tři roky později jsem byl poprvé pověřen velením — měl jsem nastoupit k vojenské letce pro VIP pasažéry, o níž jsem se zmínil v úvodu. Když v roce 1991 vypukla válka v Perském zálivu, naše letka podporovala operace pod záštitou OSN a pak ještě další mise v Pákistánu, Afghánistánu, Africe a Izraeli.

V roce 1992 jsem se stal štábním důstojníkem vrchního velitele ozbrojených sil. Díky tomu, že jsem sloužil jako osobní asistent nejvýše postaveného armádního činitele Austrálie, jsem pronikl do vztahů mezi armádou, politiky a OSN. Dospěl jsem k závěru, že OSN v mnoha směrech funguje špatně. Přesto však pro nás byla jedinou nadějí na lepší svět. Události, které se mezitím odehrávaly doma, mě však přiměly k tomu, abych své názory přehodnotil.

Odpovědi na Dianiny otázky

Diane byla římská katolička a když jí zemřel první manžel, začala hledat odpovědi na otázky, které ji znepokojovaly. Leč marně. Situace se však vyhrotila tehdy, když se naše starší dcera Renee začala zajímat o okultismus. Diane v té době navštívila jednu svou přítelkyni a všimla si u ní doma časopisu Probuďte se!, v němž byla upoutávka na příští vydání. To mělo pojednávat o satanismu. * Diane Probuďte se! nikdy předtím neviděla a celou cestu domů přemýšlela, jak by to vydání mohla získat.

O tři dny později svědkové Jehovovi přišli k našim dveřím a dali Diane časopis, který tak chtěla. Později přijala nabídku studovat Bibli a začala chodit na křesťanská shromáždění. Byl jsem rád, že studuje, a dokonce jsem ji na některá shromáždění doprovázel, ale sám jsem potřebu studovat Bibli necítil. Nepovažoval jsem se za nábožensky založeného člověka. V Boha jsem sice věřil, ale v náboženství jsem viděl příliš mnoho pokrytectví, než abych se jím vážně zabýval. Nemohl jsem například pochopit, proč vojenští kaplani kážou o lásce a pokoji, a přitom podporují válku.

Diane taktně nechávala doma ležet časopisy Strážná věž a Probuďte se! a doufala přitom, že si něco z nich přečtu. A já jsem si skutečně některá čísla přečetl, ale pak jsem je zase pečlivě vrátil na původní místo. Nechtěl jsem totiž, aby si Diane myslela, že mě to zajímá. S tím, jak se moje porozumění Bibli prohlubovalo, mě začaly trápit dvě biblické pasáže. Jednou z nich bylo Zjevení 19:17, 18, kde se píše o ptácích, kteří jedí masité části „vojenských velitelů“. Druhým textem bylo Zjevení 17:3, kde je zmínka o „šarlatovém divokém zvířeti“. Svědkové tvrdili, že toto zvíře symbolizuje OSN. Takový názor však byl v rozporu s tím, jak jsem na tuto mezinárodní organizaci pohlížel já. * Veškeré otázky k tomuto námětu jsem ale zatlačil do pozadí.

V roce 1993 mě Diane pozvala, abych se zúčastnil jejího křtu. Její prosba mě zaskočila. Zeptal jsem se jí: „Kdyby sis musela vybrat, zvolila by sis Jehovu, nebo mě?“ „Jehovu,“ odpověděla, „ale věřím, že před takovou volbu postavená  nebudu. Chci, abyste v mém životě byli oba“. Uvědomil jsem si, že o této další osobě v Dianině životě se musím dozvědět víc. Jeden křesťanský starší z místního sboru mi nabídl, že se mnou bude studovat Bibli, a já jsem jeho nabídku přijal.

Začala mě velmi zajímat biblická proroctví, zvláště ta, která se týkala vojenských a politických dějin. Během svých studií u letectva jsem se například zabýval vojenskými úspěchy starověkých Řeků. Teď jsem se ale dozvídal, že velká část jejich dějin byla zaznamenána stovky let předem v Danielově 8. kapitole. Toto i další proroctví mě postupně přesvědčila, že Bible je inspirována Bohem.

Také na OSN jsem se začal dívat z jiného úhlu. Uvědomoval jsem si, že vojensky se problémy lidstva vyřešit nedají a že skutečný mír nemůže být výsledkem válečné hrozby. Také mi bylo jasné, že OSN není schopna vyřešit politické, náboženské ani etnické rozkoly, které jsou příčinou válek. Začal jsem chápat, že problémy lidstva může vyřešit jedině Bůh. A navíc se zdálo, že s tím už skutečně začal v celosvětovém společenství svědků Jehovových. (Žalm 133:1; Izajáš 2:2–4) Říkal jsem si ale: ‚Budu schopen zříct se své vojenské kariéry, abych mohl sloužit Bohu?‘

Stavím se na stranu biblické pravdy

Události vyvrcholily v roce 1994, když jsem se zúčastnil oblastního sjezdu svědků Jehovových v Sydney. Součástí programu byla biblická dramatizace hraná v dobových kostýmech, v níž se pojednávalo o starověkém izraelském národu, který si měl zvolit mezi uctíváním Jehovy a uctíváním kananejského boha Baala. Jehovův prorok Elijáš tehdy Izraelity vybízel: „Jak dlouho budete kulhat mezi dvěma různými názory? Jestliže je pravým Bohem Jehova, následujte jeho; ale jestliže Baal, následujte jeho.“ (1. Královská 18:21) Ta slova mě hluboce zasáhla. Podobně jako Izraelité jsem i já seděl na dvou židlích. Musel jsem se rozhodnout. Buď budu sloužit Jehovovi, nebo budu pokračovat v armádní kariéře.

Když jsme ten večer jeli s Diane domů, řekl jsem jí, že od vojenského letectva odejdu, abych se mohl stát svědkem Jehovovým. Překvapilo ji, že jsem se rozhodl tak náhle, ale plně mě podpořila. Mé odhodlání se ani po několika dnech nezměnilo, a tak jsem podal výpověď.

V té době jsem pracoval jako velící důstojník sboru kadetů na Australské vojenské akademii v Canbeře. Dohlížel jsem na vojenský výcvik a akademické vzdělávání asi 1300 důstojnických kadetů pozemních, námořních a vzdušných sil a na práci personálu akademie. Poslední den školního roku jsem 400 studentům posledního ročníku a dalším členům personálu akademie, kteří se shromáždili, oznámil, že z armády odcházím, abych jako dobrovolný křesťanský služebník mohl dům od domu učit lidi o Bibli. Toto oznámení vedlo k některým zajímavým rozhovorům.

Stávám se celodobým služebníkem

S kazatelskou službou jsem začal den poté, co má výpověď z armády nabyla platnosti. O tři měsíce později, v dubnu 1995, jsem byl pokřtěn. Pak jsem se při nejbližší příležitosti přihlásil do pravidelné průkopnické služby, což znamenalo trávit značné množství času veřejnou evangelizační činností.

Můj přerod z armádního velitele ve ‚vojáka Krista‘ pro mě znamenal mnoho změn. (2. Timoteovi 2:3) Jedním z mých prvních úkolů bylo obsluhovat mikrofony na křesťanských shromážděních. Namísto vydávání rozkazů jsem se učil lidi prosit, aby něco udělali. Ohleduplnost a láska se staly důležitějšími než efektivita, ačkoli se stále musím velmi snažit, abych tyto vlastnosti projevoval vyrovnaně. A kvůli mému nižšímu příjmu jsme si jako rodina museli zjednodušit život.

Kazatelskou službu jsem si velmi oblíbil a mám ji rád až doteď. Jednou, když bylo naší dceři Kerry devět let a společně jsme kázali, jsem  ji požádal, aby si pozorně všímala reakcí oslovených lidí. Brzy jsme viděli, že mnoho lidí sice nemělo zájem, ale že někteří byli alespoň příjemní, nebo dokonce zájem měli. Pro nás oba to byl povzbudivý zážitek. Naše dcera Renee nějaký čas Bibli studovala, ale pak se rozhodla, že Jehovovi prozatím sloužit nebude.

Spolu s Diane jsme Kerry povzbuzovali, aby si dala za cíl celodobou službu. Nedávno jsem měl nádhernou výsadu účastnit se spolu s Kerry průkopnické školy. Ona v ní byla poprvé, zatímco já už podruhé. Velmi nás s manželkou těší, když ji i ostatní mladé křesťany vidíme, jak dělají duchovní pokroky a z celého srdce se věnují křesťanské službě. (Žalm 110:3)

Bohaté požehnání

Když se ohlížím zpátky a porovnávám službu v armádě s pověřením Kristova vojáka, vidím zde určité podobnosti, ale i rozdíly. V obou případech musí člověk projevovat oddanost, sebekázeň, obětavost a být poslušný a bezúhonný. Avšak zatímco v armádě je mnoho lidí ochotných položit život za svou vlast a přátele, od pravých křesťanů Bůh vyžaduje, aby milovali dokonce i své nepřátele. (Matouš 5:43–48) A zatímco váleční hrdinové dostávají vyznamenání i za jediný hrdinský čin, praví křesťané získávají Boží schválení tím, že ve službě věrně vytrvávají — což může znamenat projevování odvahy navzdory odporu, posměchu a dalším zkouškám po mnoho let. (Hebrejcům 10:36–39) Spolukřesťané jsou ti nejlepší lidé, jaké znám.

Na rozdíl od pozdravů, o nichž jsem se zmiňoval v úvodu, dnes druhé zdravím slovy: „Dobrý den, sestro“ nebo „Dobrý večer, bratře“. Podílet se na křesťanské službě společně s lidmi, kteří opravdu milují Boha, je pro mě zdrojem velké radosti. Za největší čest však považuji službu samotnému Nejvyššímu Bohu, Jehovovi. Neumím si totiž vůbec představit, že bych svůj život mohl využít nějak smysluplněji a radostněji.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 14]

Zatímco v armádě je mnoho lidí ochotných položit život za svou vlast a přátele, od pravých křesťanů Bůh vyžaduje, aby milovali dokonce i své nepřátele.

[Obrázek na straně 12 a 13]

Přelet vojenského letounu pro VIP pasažéry nad budovou parlamentu v Canbeře

[Obrázek na straně 15]

Biblická dramatizace předvedená v roce 1994 na oblastním sjezdu v Sydney

[Obrázek na straně 15]

Spolu s Kerry ve škole průkopnické služby

[Obrázek na straně 15]

S Diane a Kerry dnes