Proč sítě zejí prázdnotou?

„Byly dobré roky i špatné roky. Ale takovou krizi rybolovu, jakou máme teď, jsem ještě nikdy nezažil. Všechno je pryč — lososi, platýsové, tresky, humři, zkrátka všechno,“ stěžuje si George, kterému je 65 let a loví ryby u severovýchodního pobřeží Anglie.

GEORGE není jediný, kdo má takové starosti. Podobně znepokojivé zprávy přicházejí z celého světa. Agustín z Peru, který je kapitánem na rybářské lodi o výtlaku 350 tun, vypráví: „Sardinek začalo ubývat asi před 12 lety. V Peru bývalo hodně ryb po celý rok. Dnes je to ale tak, že někdy celé měsíce nechytíme vůbec nic. Dříve jsme nikdy nelovili dál než 25 kilometrů od pobřeží, jenže teď musíme odplout i do vzdálenosti 300 kilometrů, abychom nějaké ryby našli.“

Antonio, který žije ve španělské Galicii, říká: „Ryby lovím už přes 20 let. Vidím, jak z moře postupně mizí všechno živé. Bereme z něj víc, než je schopné vyprodukovat.“

Přestože vydrancované oceány nepůsobí na fotografiích tak dramaticky jako deštný prales zničený buldozery, škody jsou stejně skutečné. Organizace OSN pro výživu a zemědělství před nějakou dobou upozornila na to, jaké následky má nadměrný rybolov. Uvedla: „Situace je zvláště vážná a nebezpečná, když vezmeme v úvahu, že asi 75 procent všech lovišť na světě je plně nebo zcela neúnosně využíváno či zdecimováno.“

Ryby jsou hlavním zdrojem živočišných bílkovin pro pětinu lidstva. To znamená, že je ohrožen jeden z našich nejdůležitějších zdrojů potravy. Ryby se nevyskytují stejně hojně ve všech částech oceánu. Z hlediska výskytu živočichů se většina otevřeného moře ve skutečnosti  podobá poušti. Nejvýnosnější loviště bývají u pobřeží a v oblastech, kde se k hladině dostávají proudy bohaté na živiny. Těmi se živí fytoplankton, který tvoří základ potravinového řetězce v moři. Jakým způsobem vlastně rybáři ničí loviště, na kterých je závislé jejich živobytí? To je vidět z historie jedné konkrétní oblasti.

Počátek zkázy v Grand Banks

Pouhých pět let po slavné plavbě Kryštofa Kolumba v roce 1492 se na cestu z Anglie přes Atlantský oceán vypravil John Cabot *. Tento mořeplavec italského původu při své plavbě objevil u pobřeží Kanady oblast mělkých moří, kterým se začalo říkat Grand Banks. Bylo to tak bohaté loviště ryb, že vypuklo něco jako zlatá horečka. Do Grand Banks se přes Atlantik vydaly stovky odvážných rybářů. Žádný Evropan do té doby neviděl tolik tresek na jednom místě.

Tresky měly cenu zlata. I dnes jsou na světovém trhu oblíbené pro své bílé maso, které neobsahuje téměř žádný tuk. Treska obecná obvykle váží 1,5 až 9 kilogramů, ale některé kusy z Grand Banks byly velké jako člověk. V následujících stoletích se tresek lovilo stále víc, protože rybáři začali používat vlečné sítě a dlouhé vlasce, na kterých byly tisíce háčků.

Dopad průmyslového rybolovu

V 19. století někteří Evropané začali upozorňovat na to, že ryb, především sleďů, ubývá. Profesor Thomas Huxley, prezident Britské královské společnosti, však v roce 1883 na mezinárodní rybářské výstavě v Londýně prohlásil: „Množství ryb je tak nepředstavitelně velké, že počet, který my chytíme, je relativně nevýznamný. . . . Jsem tedy přesvědčen, že loviště tresek . . . a pravděpodobně všechna velká mořská loviště jsou nevyčerpatelná.“

O názoru profesora Huxleyho pochyboval jen málokdo. To se nezměnilo ani po tom, co na Grand Banks začal průmyslový rybolov s využitím parních lodí. Poptávka po treskách dále rostla. V roce 1925 Clarence Birdseye z amerického státu Massachusetts přišel na způsob, jak ryby rychle zmrazovat. Díky tomu mohli rybáři, kteří už tehdy využívali lodě poháněné dieselovými motory, lovit ryby v ještě větším množství. Tím to ale neskončilo.

V roce 1951 připlula do Grand Banks podivně vypadající loď z Británie. Měřila 85 metrů a měla výtlak 2 600 tun. Byla to první plovoucí továrna na světě. Ryby se v ní mrazily a balily ihned po tom, co byly vyloveny. Na zádi měla loď rampu, po které se vytahovala obrovská síť, a na dolních palubách byly řady automatických porcovacích strojů a mrazicích boxů. Díky radarům a echolokátorům mohla loď lovit hejna ryb ve dne v noci po celé týdny.

To, jak ekonomicky výhodné je používat plovoucí továrny, si uvědomily i další země, takže brzy byly na moři takových lodí stovky. Za hodinu dokázala jediná z nich nalovit až 200 tun ryb. Některé plovoucí továrny měly výtlak 8 000 tun a byly vybaveny tak velkými sítěmi, že by se do nich vešlo obří dopravní letadlo.

 Poslední rána

Kniha Ocean’s End (Konec oceánu) uvádí: „Na sklonku 70. let 20. století většina lidí stále žila v představě, že bohatství oceánu je nevyčerpatelné.“ V 80. letech lovila v Grand Banks rostoucí flotila obřích rybářských lodí. Vědci varovali, že populace tresek brzy zmizí. Avšak udělat nepříjemné rozhodnutí nechtěli ani politikové, ani desetitisíce lidí, pro které byl rybolov zdrojem obživy. Nakonec se v roce 1992 vědcům podařilo prokázat, že během 30 let se populace tresek zmenšila o hrozivých 98,9 procenta. Na základě toho byl lov tresek v Grand Banks zakázán. Toto rozhodnutí ale přišlo příliš pozdě. Pět set let po objevení jednoho z nejbohatších lovišť ryb na světě už v něm prakticky žádné ryby nebyly.

Rybáři doufali, že tresky se do Grand Banks zanedlouho vrátí. Tyto ryby se však dožívají více než 20 let a dospívají pomalu. Přestože od roku 1992 uplynulo už mnoho let, populace tresek se ještě nevzpamatovala.

Celosvětová rybářská krize

Osud Grand Banks je znepokojujícím příkladem toho, před jakým celosvětovým problémem rybolovný průmysl stojí. V roce 2002 britský ministr životního prostředí uvedl, že „60 procent světových lovišť ryb je téměř vydrancováno“. Mezi mnoha ohroženými druhy jsou tuňáci, mečouni, žraloci a okouni.

Mnohé rozvinuté národy už zdecimovaly populace ryb ve svých vodách a nyní se přesouvají do vzdálenějších oblastí. Zvlášť bohatá loviště jsou například u afrického pobřeží. Političtí představitelé řady afrických zemí si nemohou dovolit zamítnout žádost o povolení k rybolovu, protože tato povolení jsou významným zdrojem zahraniční měny pro státní pokladnu. Místní lidé jsou pochopitelně rozhněvaní, že cizí země drancují jejich loviště.

Proč se v nadměrném rybolovu pokračuje?

Nezaujatému pozorovateli se řešení může zdát jednoduché — nadměrný rybolov zkrátka zastavit. Tak snadné to ale není. Komerční rybolov vyžaduje vysoké investice do vybavení a zařízení. Každý rybář proto doufá, že lovit přestanou ostatní a on bude moci pokračovat. Výsledkem je obvykle to, že nepřestane nikdo. Kromě toho největším investorem průmyslového rybolovu bývají vlády, a tak se samy stávají součástí problému. Časopis Issues in Science and Technology napsal: „Státy se na cíle [OSN] v oblasti ochrany lovišť často dívají jako na soubor etických norem, které by ostatní země měly dodržovat, ale pro ně samotné závazné nejsou.“

Také sportovní rybáři nesou určitou míru odpovědnosti. Časopis New Scientist s odvoláním na jednu americkou studii uvedl: „V Mexickém zálivu se sportovní rybolov podílí 64 procenty na oznámených úlovcích těch druhů ryb, které jsou ohroženy nadměrným rybolovem.“ Jelikož sportovní i komerční rybáři mají velký vliv, politikové obvykle udělají spíše to, čím si získají popularitu, než aby udělali něco pro ochranu ryb.

Je vůbec možné ochránit světová loviště ryb? Boyce Thorne-Miller ve své knize The Living Ocean (Živoucí oceán) uvedl: „Dokud nedojde k zásadní změně lidských postojů, žádný konkrétní krok mořské živočichy nezachrání.“ Povzbuzením však pro nás může být to, že Stvořitel, Jehova Bůh, zřídil Království, které zajistí bezpečí pro všechno živé na naší planetě. (Daniel 2:44; Matouš 6:10)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 21]

Kvůli nadměrnému rybolovu jsou na tom moře stejně jako vykácené deštné pralesy

[Praporek na straně 22]

„Asi 75 procent všech lovišť na světě je plně nebo zcela neúnosně využíváno či zdecimováno“ Organizace OSN pro výživu a zemědělství

 [Praporek na straně 23]

Ryby jsou hlavním zdrojem živočišných bílkovin pro pětinu lidstva

[Obrázek na straně 23]

Kambodža

[Obrázek na straně 23]

Komerční rybolov, Aljaška

[Obrázek na straně 23]

Konžská demokratická republika

[Podpisek obrázku na straně 20]

© Janis Miglavs/DanitaDelimont.com

[Podpisky obrázku na straně 22]

Nahoře: © Mikkel Ostergaard/Panos Pictures; uprostřed: © Steven Kazlowski/SeaPics.com; dole: © Tim Dirven/Panos Pictures