Od služby na ponorce ke službě Bohu

Vypráví Andrew Hogg

„Pokud někdy budeme muset odpálit naše jaderné hlavice,“ prohlásil velící důstojník naší ponorky, „pak naše mise selhala.“ Jeho slova vyvolala živé debaty o tom, zda je etické vést jadernou válku. Jak ale moje služba na ponorce vlastně začala?

NARODIL jsem se roku 1944 ve Filadelfii v americkém státě Pensylvánie. V dětství mě hodně ovlivnil můj otec, dědeček a strýc. Všichni tři sloužili v ozbrojených silách a pokládali to za tu nejušlechtilejší činnost, jaké se člověk může věnovat. Jako kluk jsem navštívil nedaleké válečné loděnice a tam jsem poprvé uviděl ponorku. V tu chvíli jsem se rozhodl, že až vyrostu, budu sloužit právě na ponorce. V posledním ročníku střední školy jsem byl přijat na Americkou námořní akademii. Promoval jsem o čtyři roky později, v červnu 1966.

Přihlásil jsem se do Námořního programu pro jaderný pohon, kde jsem studoval jaderné inženýrství a nasazení ponorek ve vojenských operacích. V dubnu 1967 jsem se oženil s Mary Lee Carterovou, která je mou drahou manželkou dodnes. V březnu 1968 se mi konečně splnil můj klukovský sen — začal jsem sloužit na své první ponorce, USS Jack. Asi o rok později se nám narodila dcera Allison, první z našich dvou dětí.

V roce 1971 jsem byl jmenován strojním důstojníkem na ponorce USS Andrew Jackson, která byla vyzbrojena balistickými raketami Polaris. Právě její kapitán pronesl větu citovanou v úvodu. Zde jsme si také prožili noční můru všech námořníků sloužících na ponorce — požár. Bylo krátce po půlnoci a já jsem společně s dalšími důstojníky odpočíval. V tom jsme ucítili otřes. Vzápětí se rozezvučel hlavní poplašný systém a ozvalo se hlášení: „Požár ve strojovně jedna!“

Byl jsem zodpovědný téměř za všechny strojní a elektrické systémy, a tak jsem běžel na záď, abych zjistil, co se děje. Hořet začalo v jednom z kyslíkových generátorů, které slouží k výrobě vzduchu. Čtyři z nás si rychle nasadili plynové masky a odstranili z místa havárie hořlavé plyny. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Navzdory této nehodě jsme ve své misi dokázali pokračovat, což svědčilo o skvělém výcviku celé posádky.

Čtu si o někom, kdo hlásal mír

Abychom lépe zvládali svou psychicky náročnou práci, bylo nám doporučeno věnovat pár hodin v týdnu nějaké kultuře. Já jsem si rád četl životopisy významných vojevůdců. Jednou jsem si ale řekl, že si přečtu něco o muži, který je naopak znám jako ten, kdo hlásal mír — o Ježíši Kristu. Otevřel jsem Bibli, kterou jsem dostal při promoci na námořní akademii, a pustil se do evangelií. Čtení sice  zodpovědělo některé mé otázky, ale mnohem víc jich vyvolalo. Potřeboval jsem pomoc.

Když se naše mise blížila ke konci, velící důstojník svolal ostatní důstojníky do jídelny a oznámil: „Pánové, náš strojní důstojník právě získal tu nejlepší práci v americkém námořnictvu. Stane se strojním důstojníkem na první útočné ponorce nové třídy.“ Byl jsem ohromen!

Kvůli své nové práci jsem se s rodinou přestěhoval do přístavu Newport News ve státě Virginia, kde probíhaly práce na stavbě ponorky USS Los Angeles. K mým úkolům patřilo dohlížet na testování strojních systémů a na přípravu manuálů a školicích programů. Práce to byla náročná, ale bavila mě. Tehdy se nám také narodil syn Drew. Byl jsem teď otcem dvou dětí, a tak jsem začal znovu uvažovat o Bohu. Jak se dívá na války? Co se s člověkem stane, když zemře? Existuje peklo?

Konečně odpovědi!

Někdy v té době začaly za manželkou občas chodit dvě ženy, které patřily ke svědkům Jehovovým. Když jsem jednou z loděnic telefonoval domů, Mary Lee mi řekla: „Jsou tu dvě paní, co mluví o Bibli.“

„Z jaké jsou církve?“ zeptal jsem se.

„Od svědků Jehovových,“ odpověděla.

Neměl jsem ani ponětí, kdo to svědkové jsou, ale Bibli jsem chtěl rozumět. „Řekni jim, ať přijdou někdy večer,“ požádal jsem ji. Krátce nato nás jedna z těch žen navštívila i se svým manželem a my jsme začali studovat Bibli.

Konečně jsem dostával odpovědi na otázky, se kterými jsem si léta lámal hlavu. Například jsem se dozvěděl, že mrtví „si neuvědomují naprosto nic“; Ježíš jejich stav přirovnal k hlubokému spánku. (Kazatel 9:5; Jan 11:11–14) Nezažívají tedy ani muka, ani blaženost, ale „spí“ a jednoho dne budou vzkříšeni.

Oba jsme také začali navštěvovat křesťanská shromáždění, jež se konala v místním sále Království. Zde jsme viděli lidi, kteří spolu pokojně a jednotně sloužili Bohu, a to bez ohledu na svůj etnický původ, kulturu a vzdělání. Pochopili jsme, že Bible může lidem skutečně zlepšit život. (Žalm 19:7–10)

Nelehké rozhodnutí

Když v roce 1973 vypukla pátá arabsko-izraelská válka, byly v oblasti rozmístěny ponorky americké atlantické flotily. Situace se mohla snadno vyhrotit a mně začalo docházet, že  skutečný a trvalý mír nemůže vzniknout politickými snahami lidí, ale že ho zajistí pouze Boží Království. Dříve jsem se často modlil „Přijď království tvé. Děj se vůle tvá na zemi“, ale nevěděl jsem, co to znamená. (Matouš 6:9, 10, King James Version) Teď jsem chápal, že Boží Království je nebeská vláda, která brzy začne panovat nad celou zemí a zbaví ji veškeré špatnosti i všech, kdo špatnost páchají. (Daniel 2:44; 7:13, 14)

Jedním z biblických textů, které mě zvlášť zasáhly, byl 2. Korinťanům 10:3, 4. O pravých křesťanech je tam řečeno: „Nevedeme válku podle toho, co jsme v těle. Vždyť zbraně našeho válčení nejsou tělesné, ale mocné v Bohu.“ Dozvěděl jsem se, že jde o zbraně duchovní a že k nim patří i „meč ducha“, Svatá Bible. (Efezanům 6:17)

Stál jsem na rozcestí. Budu pokračovat ve své kariéře a dál dělat práci, která mě baví a naplňuje, nebo začnu žít v souladu s biblickou pravdou? Po mnoha modlitbách jsem dospěl k závěru, že pokud upřímně toužím přispívat k tomu, aby byl na zemi mír, měl bych to dělat Božím způsobem.

Kdo bude mým „vrchním velitelem“?

S manželkou jsme mluvili o své budoucnosti a modlili se o vedení. Rozhodli jsme se, že budeme sloužit jedinému pravému „vrchnímu veliteli“ — Jehovovi Bohu. Oba jsme si řekli, že Jehovovi zasvětíme svůj život, a já jsem požádal o to, abych mohl odejít z námořnictva. Byl jsem přeložen do Norfolku, kde jsem čekal na propuštění. Většina důstojníků, se kterými jsem sloužil, nechápala, proč jsem se tak rozhodl, a někteří mi to měli za zlé. Jiní se ale o můj biblický postoj upřímně zajímali a můj krok respektovali.

Z armády jsem byl propuštěn v roce 1974. V tomtéž roce jsme se s manželkou dali na znamení svého zasvěcení Bohu pokřtít na oblastním sjezdu svědků Jehovových „Božské předsevzetí“, který se konal ve městě Hampton. (Matouš 28:19, 20) Začal nám nový život.

Řešíme nové životní situace

Měli jsme dvě malé děti, byli jsme bez příjmu a naše úspory stačily jen na pár měsíců. Na několik míst jsem poslal svůj životopis a nechal záležitosti v Božích rukou. Zanedlouho mi jedna firma nabídla práci. Oproti službě v námořnictvu jsem měl plat zhruba poloviční, ale zato jsme se nemuseli nikam stěhovat.

S tím, jak jsme dělali duchovní pokroky, rostla naše touha více sloužit Jehovovi. Jednou nás k sobě pozvali naši křesťanští přátelé, kteří se přestěhovali do centrální Virginie, kde bylo zapotřebí více učitelů Bible. Stačila jediná návštěva u této rodiny, a už jsme začali plánovat, že se také přestěhujeme. V zaměstnání jsem podal žádost o přeložení a k mé radosti mi bylo vyhověno. Dokonce jsem byl zároveň povýšen. Firma, pro kterou jsem pracoval, nám navíc proplatila výdaje spojené se stěhováním. Přesvědčili jsme se, že Bůh se skutečně stará o ty, kdo chtějí konat jeho vůli. (Matouš 6:33)

Jako rodina se snažíme žít jednoduše, a tak se můžeme s Mary Lee naplno věnovat křesťanské službě. Díky tomu jsme mohli trávit hodně času se svými milovanými dětmi v době jejich dospívání. Máme velikou radost, že naše úsilí přineslo dobré ovoce. Allison i Drew totiž „nadále chodí v pravdě“. (3. Jana 4; Přísloví 23:24)

Samozřejmě občas míváme nějaké starosti — ať už kvůli penězům, bydlení, zdraví, anebo jen kvůli přibývajícím rokům. Ale Jehova nás vždycky podporoval a stále podporuje. Vůbec nelituji, že jsem z námořnictva odešel. Když s manželkou vzpomínáme na to, co jsme prožili, můžeme bez sebemenších pochybností říct, že tou nejvznešenější a nejradostnější činností, jaké se člověk může věnovat, je služba Jehovovi. (Kazatel 12:13)

[Praporek na straně 14]

Rozhodli jsme se sloužit jedinému pravému „vrchnímu veliteli“

[Obrázek na straně 12 a 13]

Ponorka „USS Los Angeles“

[Podpisek]

Fotografie: U.S. Navy

[Obrázek na straně 13]

S Mary Lee dnes