V DOBĚ, kdy Ježíš založil křesťanství a jeho následovníci toto náboženství šířili dál, vládla světu Římská říše. Dodnes můžeme vidět římské silnice, akvadukty a pomníky v takových zemích jako například Británie a Egypt. Tyto římské památky jsou skutečné a připomínají nám, že skutečný byl také Ježíš, jeho apoštolové a rovněž to, co říkali a dělali. Názorným příkladem je starověká Appiova silnice. Právě po této silnici cestoval do Říma apoštol Pavel. (Skutky 28:15, 16)

Biblická zpráva o Ježíšovi a jeho učednících obsahuje množství zmínek o historických událostech z prvního století. Všimněte si, jak pečlivě označil biblický pisatel Lukáš rok, kdy se odehrály dvě mimořádně  důležité události: začátek služby Jana Křtitele a křest Ježíše, který se tím stal Kristem neboli Mesiášem. Lukáš napsal, že se to stalo „v patnáctém roce vlády Tiberia Caesara [v roce 29 n. l.], když byl Pontský Pilát místodržitelem Judeje a Herodes byl oblastním vládcem Galileje“. (Lukáš 3:1–3, 21) Lukáš se také zmiňuje o čtyřech jiných významných osobnostech — Filipovi (bratrovi Heroda), Lysaniovi, Annášovi a Kaifášovi. Existenci všech těchto sedmi mužů potvrdili světští historikové. Podívejme se nyní například na Tiberia, Piláta a Heroda.

Tiberius Caesar je dobře známý a jeho podoba se zachovala na uměleckých dílech. Římský senát ho jmenoval císařem 15. září roku 14 n. l., kdy Ježíšovi bylo přibližně 15 let.

Pontský Pilát. Jeho jméno se objevuje společně s Tiberiovým ve zprávě, kterou napsal římský historik Tacitus krátce poté, co byla dopsána Bible. V souvislosti s výrazem „křesťan“ Tacitus uvedl: „Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven.“

Herodes Antipas je známý tím, že postavil město Tiberias na břehu Galilejského moře a vybudoval si zde sídlo. Pravděpodobně na tomto místě nechal setnout hlavu Janu Křtiteli.

Bible se také zmiňuje o význačných událostech římské doby. V souvislosti s Ježíšovým narozením říká: „V těch dnech vyšel od Caesara Augusta výnos, aby byla sepsána celá obydlená země; (tento první soupis se konal, když byl Quirinius místodržitelem Sýrie;) a všichni lidé cestovali, aby byli sepsáni, každý do svého vlastního města.“ (Lukáš 2:1–3)

O Quiriniovi se zmiňují jak Tacitus, tak židovský historik Josephus. To, že k takovému sepsání obyvatel skutečně došlo, potvrzuje výnos římského místodržitele uložený v Britské knihovně. Říká se v něm: „Nastal čas pro sčítání lidu. Je proto nutné, aby se všichni ti, kdo z jakéhokoli důvodu bydlí mimo svou příslušnou správní oblast, vrátili domů.“

Bible se také zmiňuje o tom, že nastal „velký hladomor . . . za času [římského císaře]  Claudia“. (Skutky 11:28) Josephus, historik z 1. století, tuto zprávu potvrzuje. Napsal: „V tu dobu je sužoval hladomor a mnoho lidí zemřelo.“

Navíc v Bibli se ve Skutcích 18:2 říká, že „Claudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma“. Tuto skutečnost dokládá Claudiova biografie, kterou kolem roku 121 n. l. napsal římský historik Suetonius. Ten uvedl, že „Židé byli vyhoštěni z Říma“, a dodal, že „neustále vyvolávali nepokoje“, protože měli nepřátelský postoj vůči křesťanům.

Přibližně v době zmíněného hladomoru si podle Bible Herodes Agrippa oblékl „královský háv“ a pronesl řeč k lidem, kteří ho obdivovali. Ti začali křičet: „Boží hlas, a ne lidský!“ Bible říká, že Agrippa byl potom „sežrán červy a vydechl naposled“. (Skutky 12:21–23) K této události Josephus uvádí několik podrobností. Píše, že Agrippa měl „oděv, který byl celý ze stříbra“. Říká také, že Agrippu „zachvátila . . . ostrá bolest břicha, která začala náhle“ a že o pět dnů později zemřel.

Bible navíc obsahuje pozoruhodná proroctví, která byla napsána a také se splnila v období Římské říše. Například když Ježíš vjel do Jeruzaléma, zaplakal nad ním a předpověděl, že ho římská armáda zničí. Tomuto městu řekl: „Přijdou dny, kdy tvoji nepřátelé kolem tebe vystaví opevnění ze špičatých kůlů . . . a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nerozeznalo čas, kdy jsi bylo zkoumáno.“ (Lukáš 19:41–44)

Ježíšovi následovníci však měli mít možnost úniku. Ježíš jim totiž dopředu dal konkrétní pokyny. „Až uvidíte Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky,“ varoval je, „pak vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Ať potom ti, kdo jsou v Judeji, začnou prchat k horám, a ti, kdo jsou v jeho středu, ať se vzdálí.“ (Lukáš 21:20, 21) Ježíšovi následovníci si mohli říkat: „Jak utečeme z obleženého města?“

Vývoj předpověděných událostí zaznamenal Josephus. V roce 66 n. l. římský místodržitel odnesl z chrámové pokladnice peníze, které Židé dlužili na daních. Vedlo to ke vzpouře, při níž Židé pobili římské vojáky a v podstatě vyhlásili nezávislost na Římu. K Jeruzalému později v tom roce přitáhl během náboženského svátku římský místodržitel Sýrie Cestius Gallus s 30 000 vojáky. Gallus se dostal až ke zdi chrámu, kde se vzbouřenci ukryli, a začal ji podkopávat. Potom bez zjevného důvodu odtáhl. Židé byli nadšení a ustupující armádu pronásledovali.

Věrní křesťané se však zvratem událostí nenechali oklamat. Uvědomili si, že vidí splňování Ježíšova zvláštního proroctví — město bylo obklopeno utábořenými vojsky a ta nyní odtáhla. Křesťané tudíž dostali příležitost utéct. Mnozí odešli do Pelly, politicky neutrálního pohanského města, které leželo v horách na druhé straně Jordánu.

Co se stalo s Jeruzalémem? Římské vojsko se vrátilo. Vedl je Vespasianus a jeho syn Titus a tentokrát čítalo 60 000 vojáků. K městu přitáhli před Pasachem roku 70 n. l., čímž se ocitli v pasti jak jeho obyvatelé, tak ti, kdo tam přicestovali k svátku. Římské jednotky pokácely stromy v okolí města a ze špičatých kůlů postavily hradbu, jak to Ježíš předpověděl. Po asi pěti měsících město padlo.

Titus nařídil, aby chrám zůstal nedotčen, ale jeden voják ho zapálil. Tento areál byl zničen tak důkladně, že tam nezůstal kámen na kameni, přesně podle Ježíšovy předpovědi. Josephus napsal, že asi 1 100 000 Židů a proselytů zahynulo, převážně kvůli hladu a moru. Dalších 97 000 bylo odvedeno jako zajatci a mnozí z nich se stali římskými otroky. Když dnes navštívíte  Řím, můžete si prohlédnout Titův oblouk, který připomíná dobytí Jeruzaléma, a také slavné Koloseum, jehož stavbu Titus dokončil, když se vrátil z tažení do Judeje. Ano, biblická proroctví jsou přesná do všech podrobností. Je proto důležité věnovat pozornost tomu, co tato kniha říká o naší budoucnosti.

Když Ježíš stál před římským místodržitelem Pontským Pilátem, mluvil o Království neboli vládě, která „není částí tohoto světa“. (Jan 18:36) Ježíš dokonce své následovníky učil, aby se o tuto vládu modlili. Řekl: „Náš Otče v nebesích, . . . ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10) Všimněte si, že díky Božímu Království se na zemi bude dít vůle Boha, ne vůle pyšných a ctižádostivých lidí.

V tomto nebeském Království Ježíš nyní panuje jako Král a v souladu s Božím původním záměrem přemění celou zemi v ráj. (Lukáš 23:43)

Kdy Bůh zasáhne do lidských záležitostí? Odpověď na tuto otázku naznačil vzkříšený Ježíš apoštolu Janovi. Bylo to v době, kdy Jan byl na příkaz římského císaře Domitiana, Titova bratra, vězněn na ostrově Patmos. Ježíš řekl: „Je sedm králů: pět padlo, jeden je, ten další ještě nepřišel, ale až přece přijde, musí zůstat na krátkou chvíli.“ (Zjevení 17:10)

Když Jan zaznamenával tato slova, pět „králů“ neboli velmocí již padlo: Egypt, Asýrie, Babylón, Médo-Persie a Řecko. Tím, který „je“ neboli existoval v době apoštola Jana, byl Řím. Zbývala tedy už jen jedna velmoc — poslední světová velmoc biblických dějin. Která to měla být? A jak dlouho měla vládnout? Odpověď na tyto otázky najdete v příštím čísle Probuďte se!