Rybáři v ptačí říši

RYBÁŘI, ať už se jedná o lidi nebo ptáky, musejí zvládnout tři náročné úkoly: (1) ryby najít, (2) dostat se k nim a (3) chytnout je.

Starověcí Egypťané obvykle chytali ryby pomocí harpun. Používali v zásadě stejnou techniku jako volavky již dlouho před nimi.

Volavka popelavá, která žije v deltě Nilu, používá svůj zobák jako harpunu, aby rybu napíchla. Může nabodnout i dvě ryby současně a je schopná zkonzumovat až půl kila rybího masa denně. O volavkách se dá říct, že ve srovnání s lidmi jsou při chytání ryb daleko záludnější.

Volavky mají ve zvyku svou oběť sledovat. Pomalu se brodí mělkou vodou a někdy zůstanou nehybně stát, připraveny zaútočit. Když se ryba přiblíží na dosah, prudce ponoří hlavu do vody a zobákem ji chytnou. Klíčem k úspěchu je v jejich případě trpělivost.

Chytání na návnadu

Podle knihy The Life of Birds (Život ptáků) volavka proměnlivá v Japonsku postupuje podobně jako lidé, kteří krmí ryby v umělých jezírkách. Tito vynalézaví ptáci používají kousky chleba, aby přilákali ryby do své blízkosti.

Také volavky stříbřité v Karibiku lákají ryby na chleba. Tito ptáci někdy dokonce lákají ryby i bez návnady a využívají k tomu své žluté nohy. Na jedné noze stojí v mělké vodě a druhou nohou ve vodě pohybují, aby přilákali nějakou zvědavou rybu.

Lov za letu

Ptáci loví ryby ještě jinými způsoby. Technika orlovců říčních by se výstižně dala popsat jako lov za letu. Vznášejí se nad  vodou a vyhlížejí po rybách, které plavou blízko hladiny. Jakmile nějakou spatří, přitáhnou křídla k tělu a střemhlav se vrhnou k hladině. Těsně před chycením kořisti do svých drápů jsou dokonce schopní přizpůsobit směr „náletu“. Tato technika vyžaduje dokonalé načasování a vynikající zrak.

Orel jasnohlasý někdy chytí rybu, která je příliš těžká na to, aby s ní odletěl. Může vážit přes 2,5 kilogramu. Co s ní udělá? Přírodovědci pozorovali, že s rybou někdy „pádluje“ svými křídly ke břehu.

Lov pod hladinou

Terejové se při lovu ryb vrhají střemhlav do vody. Skupinka terejů společně hledá hejna ryb, která plavou těsně pod hladinou. Při pohledu z výšky stříbřitá těla těchto ryb změní temně modrou barvu moře na světle zelenou. Když to terejové zpozorují, zamíří tam.

Jakmile zjistí, kde je hejno ryb, vrhnou se do vody rychlostí skoro 100 kilometrů v hodině. Tuto zajímavou podívanou lze přirovnat k olympijské soutěži ve skocích do vody. Další terejové si brzy všimnou, co se děje, a rychle přiletí, aby měli z hostiny také užitek.

Když se terejové dostanou do vody, na rozdíl od volavek rybu nenabodávají zobákem. Při skoku se potopí do hloubky několika metrů, a když se potom vracejí k hladině, chytnou rybu a spolknou ji.

Také rybáci se umí skvěle potápět, ale při lovu se drží těsně nad hladinou. Příručka Handbook of the Birds of the World vysvětluje, že na rozdíl od terejů, kteří využívají střemhlavý let, rybáci spoléhají na „obratnost, eleganci a hbitost“. Chytají ryby těsně pod hladinou a jen zřídka se za nimi potápějí hlouběji.

Lov ve skupině

Pelikáni možná vypadají neohrabaně kvůli tomu, že mají velké zobáky, ale umí skvěle létat a lovit ryby. Pelikáni hnědí se obvykle za potravou potápí a také někdy kradou místním rybářům jejich úlovek ze sítí. Nepřekonatelní jsou však v týmové spolupráci.

Pelikáni jsou pospolití. Jejich pozoruhodným rysem je koordinované rybaření. Skupina deseti ptáků se snese na vodu a vytvoří půlkruh. Pomalu plavou ke břehu a tím zaženou hejno ryb do mělké vody. Potom najednou jako na povel strčí všichni pelikáni hlavu do vody a naberou ryby do zobáku.

I když se ptákům často nepodaří rybu chytit, ve srovnání s lidmi jsou při lovu daleko úspěšnější.

[Obrázek na straně 12]

Orel jasnohlasý

[Podpisek]

Photolibrary

[Obrázek na straně 12]

Volavka popelavá

[Obrázek na straně 13]

Terej bílý

[Obrázek na straně 13]

Rybák obecný

[Obrázek na straně 13]

Pelikán australský