PLÁČ nás provází od narození. Jeden odborník přirovnal pláč miminek ke „zvukové pupeční šňůře“, která zajišťuje, aby byly uspokojeny jejich citové a fyzické potřeby. Proč ale roníme slzy i v pozdějším věku, kdy už můžeme komunikovat jinak?

Pláčeme z různých důvodů. Příčinou může být smutek, frustrace nebo tělesné či duševní strádání. Slzy nám ale do očí vžene i nadšení, úleva a úspěch – pak jsou to slzy radosti. Pláč je také nakažlivý. „Když vidím někoho plakat, ať už ho k tomu vedlo cokoli, nedokážu se ubránit slzám,“ říká María. Rozplakat nás mohou i smyšlené situace vykreslené v nějakém filmu nebo knize.

Pláč je každopádně mocný neverbální jazyk. „Existuje jen málo způsobů, jak říct tolik za tak krátkou dobu,“ píše se v knize Adult Crying. Když někdo pláče, dokáže nás to pohnout k jednání. Pro většinu z nás je například těžké ignorovat slzy smutku, protože nás upozorňují na to, že někdo trpí. My se ho pak snažíme utěšit nebo mu pomoci.

Někteří odborníci se domnívají, že pláčem můžeme ventilovat své emoce a že soustavné zadržování slz může negativně ovlivnit naše zdraví. Jiní ale tvrdí, že tělesný a duševní přínos pláče nebyl prokázán. Nicméně z průzkumů vyplynulo, že 85 procent dotázaných žen a 73 procent mužů se po pláči cítí lépe. „Někdy cítím, že se potřebuju vybrečet,“ říká Noemí. „Pak se dokážu zhluboka nadechnout a vidět věci jasněji, ve správném světle.“

Uleví se nám ale nejen díky tomu, že se vypláčeme. Důležité je také to, jak na náš pláč reagují druzí. Když je naše slzy pohnou k tomu, aby nás utěšili nebo nám  pomohli, pocítíme úlevu. Pokud však taková reakce nepřijde, cítíme se zahanbení a odvržení.

Je pravda, že slzy jsou v mnoha ohledech stále zahaleny tajemstvím. Není ale pochyb, že pláč je fascinující emocionální projev, který máme od Boha.