ŘÍMSKÉ vodovody se řadí k nejpozoruhodnějším stavitelským počinům starověku. „Porovnejte tu spoustu užitečných staveb, kterými protéká ohromné množství vody, se zbytečnými pyramidami a bezúčelnými, ačkoli slavnými díly Řeků,“ napsal významný římský politik a správce vodovodů Sextus Julius Frontinus (35–asi 103 n. l.). *

Města ve starověku se většinou zakládala u bohatých zdrojů vody a Řím nebyl výjimkou. Původně ho zásobovala vodou řeka Tibera a různé okolní prameny a studny. Časem to ale přestalo stačit. Od čtvrtého století př. n. l. se totiž Řím rychle rozrůstal a stejně tak rostla jeho potřeba vody.

Jen málo lidí mělo tehdy doma tekoucí vodu, a proto Římané postavili stovky soukromých a veřejných lázní. Vodu do prvních veřejných lázní v Římě přiváděl vodovod Aqua Virgo, vybudovaný v roce 19 př. n. l. Jeho stavitel, Marcus Agrippa, který byl přítelem Caesara Augusta, věnoval značnou část svého jmění na údržbu a rozšiřování vodovodního systému v Římě.

Lázně sloužily i jako střediska společenského života, a součástí těch větších byly dokonce zahrady a knihovny. Voda z vodovodů proudila do lázní neustále. Z nich odtékala do odpadních stok a odnášela s sebou odpadky a splašky z přilehlých latrín.

K římským vodovodům neodmyslitelně patří akvadukty. Při tomto slově se vám možná hned vybaví dlouhé řady vysokých oblouků. Je zajímavé, že akvadukty tvořily méně než 20 procent délky vodovodů. Jejich větší část vedla pod zemí. Bylo to nejenom úspornější, ale také je to chránilo  před erozí a nezasahovalo tolik do okolní krajiny. Například vodovod Aqua Marcia, který byl dokončený v roce 140 př. n. l., měřil přes 90 kilometrů, ale jen asi 11 kilometrů tvořily akvadukty.

Než padlo rozhodnutí postavit vodovod, stavitelé museli zjistit, jak kvalitní je zdroj vody. Posuzovali průtok, čistotu a chuť. Také se zajímali o zdravotní stav lidí, kteří vodu z tohoto zdroje pili. Když voda odpovídala všem kritériím, bylo nutné vypočítat, kudy vodovod vést a jaký bude mít spád, šířku a délku. Na samotné stavbě pracovali otroci. Mohla trvat celé roky a byla velmi nákladná, zvlášť když bylo nutné postavit akvadukty.

Vodovody se také musely udržovat a chránit. V určité době město Řím zaměstnávalo na jejich údržbu asi 700 lidí. Na údržbu vodovodů se myslelo už při jejich výstavbě. Do jejich podzemních částí se dalo dostat různými otvory a šachtami. Když bylo nutné provést nějakou větší opravu, stavitelé mohli z poškozené části dočasně odvést vodu.

Na začátku třetího století n. l. Řím zásobovalo vodou 11 hlavních vodovodů. Jako první byl roku 312 př. n. l. postavený vodovod Aqua Appia. Měřil přes 16 kilometrů a téměř celý se nacházel pod zemí. Až dodnes se dochovala část vodovodu Aqua Claudia, který byl téměř 70 kilometrů dlouhý. Deset kilometrů z jeho délky tvořily akvadukty a některé z nich byly vysoké až 27 metrů!

Kolik vody městskými vodovody protékalo? Hodně! Jen vodovod Aqua Marcia denně přiváděl do Říma asi 190 milionů litrů. Voda dorazila spádovým vodovodem do vodojemů u města. Odtamtud tekla kanály do dalších nádrží nebo na konkrétní místa, kde se používala. Vodovodní systém v Římě se časem rozrostl natolik, že podle některých odborníků mohl poskytovat každému obyvateli až tisíc litrů vody denně.

Římská říše se rozpínala, a jak uvádí kniha Roman Aqueducts & Water Supply, „kde byli Římané, tam se stavěly vodovody“. Turisté ve Francii, Malé Asii, severní Africe a Španělsku mohou tyto starověké technické zázraky obdivovat až dodnes.