V ENCYKLOPEDII Hlubší pochopení Písma je napsáno, že prorok je „člověk, prostřednictvím kterého Bůh oznamuje svou vůli a svůj záměr“ a že „oznamuje poselství, která jsou připisována božskému zdroji“. Jehovovi proroci ve starověku sice někdy předpovídali budoucnost, ale nebylo to tak vždycky. Byli Božími mluvčími, kteří lidi seznamovali s Jehovovými myšlenkami, pokyny a rozsudky. Máš s nimi něco společného? Ano. Přestože nepředpovídáš budoucnost, i ty jsi Božím mluvčím, který druhým pomáhá poznat pravdy z jeho Slova. (Mat. 24:14)

Mluvit s lidmi o našem Bohu Jehovovi a o tom, co se chystá udělat, je obrovská čest. Mimo jiné tím totiž spolupracujeme s andělem, který „letí středem nebe“. (Zjev. 14:6) Určité překážky ale můžou způsobit, že je pro nás těžké se na službu dívat tak pozitivně. Může k nim patřit únava, zklamání nebo pocit, že na nějaký úkol nestačíme. Věrní proroci zažívali něco podobného. Ale nevzdali se a Jehova jim pomohl, aby svoje úkoly dokázali plnit. Zamysleme se teď nad několika konkrétními příklady a nad tím, co se z nich můžeme naučit.

Někdy jsme po celém dni tak unavení, že se nám do služby nechce. Je pravda, že každý člověk potřebuje odpočívat – věděl to i Ježíš a jeho apoštolové. (Mar. 6:31) Ale zamysli se nad tím, co zažil Ezekiel, který prorokoval mezi Izraelity odvedenými do zajetí v Babyloně. Bůh mu dal pokyn, aby si vzal cihlu a vyryl do ní obraz Jeruzaléma. Potom měl tuto miniaturu města jakoby obléhat. Nejprve měl 390 dní ležet na levém boku a potom 40 dní na pravém boku. Jehova  mu řekl: „Svážu [tě] provazy, takže se nebudeš moci převalit z boku na bok, dokud neuplynou dny tvého obléhání.“ (Ezek. 4:1–8, Bible21) Tento fyzicky velmi náročný úkol Ezekiel plnil víc než rok, takže Izraelité v Babyloně si toho nemohli nevšimnout.

Ezekielovi pomáhalo to, že si uvědomoval, proč se stal prorokem. Když ho Jehova touto službou pověřoval, řekl mu: „Ať už [Izraelité] uslyší, nebo od toho upustí – vždyť jsou vzpurný dům –, jistě také poznají, že byl v jejich středu prorok.“ (Ezek. 2:5) Ezekiel na účel své služby nezapomínal. Když proto dostal úkol symbolicky obléhat Jeruzalém, ochotně ho splnil. Později do Babylonu dorazila zpráva z Jeruzaléma: „Město bylo sraženo!“ Tehdy si Izraelité uvědomili, že mezi nimi byl pravý Jehovův prorok. (Ezek. 33:21, 33)

My dnes lidi varujeme před blížícím se zničením Satanova světa. Přestože jsme někdy unavení, vytrvale oznamujeme dobrou zprávu, chodíme na opětovné návštěvy a vedeme studia. A když vidíme, jak se splňují proroctví o závěru tohoto systému, máme dobrý pocit z toho, že skrze nás „Bůh oznamuje svou vůli a svůj záměr“.

S podporou Jehovova ducha se snažíme věnovat službě naplno. Někdy ale můžeme být zklamaní tím, jak lidé na dobrou zprávu reagují. Něco podobného prožíval i prorok Jeremjáš. Izraelité, kterým oznamoval Boží poselství, se mu posmívali a uráželi ho. Jednou dokonce řekl: „Nebudu se o [Bohu] zmiňovat a nebudu již mluvit v jeho jménu.“ Proč navzdory takovým pocitům nepřestal svůj úkol plnit? Vysvětlil: „V mém srdci se to prokázalo být jako hořící oheň uzavřený v mých kostech; a unavilo mě zadržování a nebyl jsem schopen to snášet.“ (Jer. 20:7–9)

Něco podobného může pomoct i nám. Když jsme zklamaní tím, jak lidé reagují, zaměřme se na to, jak úžasné věci ohlašujeme. Boží poselství pak pro nás může být jako „hořící oheň uzavřený v [našich] kostech“. A pokud máme ve zvyku si každý den číst Bibli, pomáhá nám to, aby v nás tento oheň nikdy neuhasl.

Někdy můžeme dostat úkol, ze kterého máme obavy. Možná nerozumíme tomu, proč jsme ho dostali nebo jak ho máme splnit. Něco takového asi prožíval prorok Ozeáš. Jehova mu dal tento pokyn: „Jdi, vezmi si ženu oddanou smilstvu a budeš s ní mít děti ze smilstva.“ (Oz. 1:2, Bible21) Představ si, že bys takový úkol dostal ty – vzít si ženu, o které by ti Jehova řekl, že tě bude podvádět! Ozeáš poslechl. Oženil se s Gomer a měl s ní syna. Později se Gomer narodily další dvě děti, dcera a syn, jejichž otcem očividně nebyl Ozeáš, ale někdo jiný. Jehova svého proroka předem připravil na to, že žena, kterou si vezme, mu bude nevěrná hned s několika muži – že se „požene za svými vášnivými milenci“. Řekl ale, že se nakonec bude chtít k Ozeášovi vrátit. Kdybys byl na jeho místě, vzal bys ji zpátky? Přesně to měl Ozeáš udělat. Dokonce za ni musel zaplatit velkou sumu peněz. (Oz. 2:7; 3:1–5)

Ozeáš si možná kladl otázku, proč takový úkol vlastně dostal. Ale svůj účel to mělo. Díky tomu, že byl ochotný sehrát svoji roli v tomto symbolickém dramatu, dnes lépe chápeme, jakou bolest musel cítit Jehova, když ho Izrael zradil. Některým upřímným Izraelitům to navíc pomohlo, aby se k Bohu vrátili.

Jehova dnes nikomu neříká, aby si vzal manželku, která mu bude nevěrná. Přesto se od Ozeáše můžeme něco naučit. Jeho příklad nás  povzbuzuje, abychom byli ochotní kázat dobrou zprávu „veřejně a dům od domu“, i když to pro nás může být z různých důvodů těžké. (Sk. 20:20) Mnozí zájemci říkali, že studium je sice baví, ale dům od domu nikdy chodit nebudou. Řada z nich to ale později zvládla, přestože si to původně neuměli představit.

Z Ozeášova příběhu se můžeme naučit ještě něco. Ozeáš by si určitě našel spoustu důvodů, proč svoji roli v tomto dramatu odmítnout. A kdyby o tom nenapsal, žádný jiný člověk by neměl tušení, že takový úkol dostal. I my se můžeme ocitnout v situaci, kdy máme příležitost vydat svědectví a přitom víme, že když ji nevyužijeme, nikdo se to nedozví. Přesně to zažila Anna, středoškolačka ze Spojených států. Její učitelka dala studentům za úkol napsat práci o nějakém námětu, na který mají vyhraněný názor, a pak se pokusit o svém pohledu přesvědčit spolužáky. Anna si mohla říct, že tuto příležitost nevyužije. Brala to ale tak, že ji dostala od Jehovy. Uměla si představit, jak by mohla třída reagovat, a tak se modlila a její chuť vydat svědectví začala růst. Nakonec si zvolila námět „Evoluce: O čem svědčí důkazy“.

Když Anna svoji práci přečetla před třídou, jedna spolužačka, která věřila v evoluci, ji začala bombardovat otázkami. Anna ale dokázala svůj názor obhájit. Na učitelku to velmi zapůsobilo a ohodnotila její práci jako nejpřesvědčivější. A se spolužačkou, která jí oponovala, pak měla Anna několik zajímavých rozhovorů. Co jí přineslo to, že byla ochotná přijmout „úkol od Jehovy“? Říká: „Když teď vydávám svědectví, víc si věřím a nebojím se.“

Pokud budeme napodobovat obětavý postoj Ezekiela, Jeremjáše a Ozeáše, dokážeme i my plnit úkoly, které od Jehovy dostáváme. Co kdybyste si při rodinném uctívání nebo osobním studiu přečetli i o dalších prorocích ze starověku a zamysleli se nad tím, jak byste je mohli napodobit?