MÁLOCO je tak bezbranné jako novorozené dítě. Když jsme přišli na svět, naše bezpečí záviselo pouze na našich rodičích. Potom co jsme se naučili chodit, jsme se setkávali s cizími lidmi, kteří se nad námi tyčili jako obři. Když rodiče nebyli někde poblíž, byli jsme vystrašení. Jakmile jsme se ale chytili mámy nebo táty za ruku, hned jsme se cítili v bezpečí.

Jako děti jsme byli šťastní, protože nám rodiče projevovali lásku a byli nám oporou. Cítili jsme, že nás milují, a to nám dodávalo pocit jistoty. Když nás chválili, posilovalo to naši sebedůvěru a dělali jsme pokroky.

Když jsme povyrostli, jistotu nám dodávali také dobří kamarádi. Bylo nám s nimi příjemně a díky nim pro nás škola nebyla tak děsivým místem.

To je samozřejmě popis ideálního dětství. Některé děti mají dobrých kamarádů jen málo a hodně jich u rodičů nenachází oporu. Melissa * přiznává: „Kdykoli vidím obrázek šťastné rodiny, která dělá něco společně, říkám si: Škoda, že jsem něco takového jako malá nezažila i já.“ Možná to cítíte stejně.

Možná vám během dospívání chyběla sebedůvěra. Důvodem mohlo být to, že se vám doma dostávalo jen málo lásky a podpory. Možná si pamatujete na neustálé hádky mezi rodiči, kteří se nakonec rozvedli – a třeba za to mylně obviňujete sami sebe. Nebo vás dokonce jeden z rodičů slovně nebo fyzicky týral.

K čemu takové věci můžou vést? Někteří dospívající začnou brát drogy nebo se opíjet. Jiní se stanou členy gangu, protože chtějí někam patřit. Můžou se také bezhlavě vrhnout do nějakého vztahu, aby našli lásku a pochopení. Takové vztahy ale většinou dlouho nevydrží a rozchod často sebejistotu mladého člověka ještě víc oslabí.

Mnozí dospívající, kteří neměli dobrou výchovu, se možná těmto vážnějším problémům vyhnou, ale přesto můžou mít nízkou sebeúctu. „Máma mi pořád dokola říkala, že jsem k ničemu, a tak jsem tomu uvěřila,“ říká Ana. „Nepamatuju  si, že by mě někdy pochválila nebo mi dala najevo, že mě má ráda.“

Výchova není jedinou příčinou pocitů nejistoty. Může za nimi být bolestný rozvod, problémy stáří nebo to, jak vypadáme. Ať už je jejich příčina jakákoli, můžou nás okrádat o radost a poškozovat naše vztahy s druhými. Jak můžeme proti takovým pocitům bojovat?

Dobrá zpráva je, že na to nejsme sami. Všichni máme někoho, kdo nám může pomoct a kdo to chce udělat. Je to sám Bůh.

Ujišťuje nás o tom prostřednictvím proroka Izajáše, který napsal: „Neboj se, vždyť jsem s tebou. Nehleď upřeně kolem, vždyť jsem tvůj Bůh. Opevním tě. Skutečně ti pomohu. Skutečně tě budu pevně držet svou pravicí spravedlnosti.“ (Izajáš 41:10, 13) Je příjemné vědět, že Bůh nás chce obrazně řečeno držet za ruku. Vůbec nemusíme mít strach.

V Bibli se píše o Božích služebnících, kteří cítili úzkost, ale naučili se držet Boha za ruku. Například Hana měla pocit, že selhala, protože nemohla mít děti. Opakovaně se kvůli tomu setkávala s posměchem, a tak neměla chuť k jídlu a často plakala. (1. Samuelova 1:6, 8) Když se ale se svými pocity svěřila Bohu, už se tím dál netrápila. (1. Samuelova 1:18)

I žalmista David občas cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Řadu let se ho snažil dopadnout král Saul. David několikrát málem přišel o život a někdy měl pocit, že se topí v problémech. (Žalm 55:3–5; 69:1) Přesto napsal: „V pokoji si lehnu a budu spát, vždyť jen ty sám, Jehovo, působíš, abych bydlel v bezpečí.“ (Žalm 4:8)

Hana i David svěřili své problémy Jehovovi a ten jim pomohl. (Žalm 55:22) Jak to můžeme udělat my dnes?

1. Berte Jehovu jako svého Otce a důvěřujte mu

Ježíš nás vybídl, abychom poznali jeho Otce, jediného pravého Boha. (Jan 17:3) Apoštol Pavel nás ujišťuje, že Bůh „není daleko od nikoho z nás“. (Skutky 17:27) A Jakub napsal: „Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.“ (Jakub 4:8)

Když víme, že máme nebeského Otce, který nás miluje a zajímá se o nás, může nám to při překonávání úzkosti hodně pomoct. Vytvořit si důvěru v Boha sice zabere nějaký čas, ale rozhodně to stojí za to. Caroline říká: „Když jsem Jehovu začala brát jako svého Otce, konečně jsem měla někoho, komu jsem se mohla svěřit se svými pocity. Cítila jsem se díky tomu mnohem líp.“

„Jehova mi dával pocit jistoty, když jsem zůstala úplně sama bez rodičů,“ vzpomíná Rachel. „Mohla jsem si s ním povídat a prosit ho, aby mi pomohl s problémy. A on to udělal.“ *

2. Staňte se součástí duchovní rodiny

Ježíš své učedníky vedl k tomu, aby se považovali za bratry a sestry. Řekl jim: „Vy všichni jste bratři.“ (Matouš 23:8) Chtěl, aby jeden druhého milovali a vytvořili jakousi velkou duchovní rodinu. (Matouš 12:48–50; Jan 13:35)

Svědkové Jehovovi se ve svých sborech snaží mít vřelou a příjemnou rodinnou atmosféru. (Hebrejcům 10:24, 25) Mnozí zjistili, že sborová shromáždění můžou působit jako hojivá mast, která léčí citové rány.

Eva vzpomíná: „V místním sboru jsem měla dobrou kamarádku, která dokázala pochopit, jakou bolest prožívám. Naslouchala mi, četla mi a modlila se se mnou. Snažila se, abych se necítila osamělá. Pomohla mi, abych o svých pocitech mluvila, a díky tomu se mi ulevilo. S její pomocí jsem získala větší jistotu.“ Rachel má podobnou zkušenost. Říká: „Lidé ve sboru pro mě byli jako rodina. Díky nim jsem cítila, že mě má někdo rád, a našla jsem vnitřní klid.“

 3. Dělejte něco pro druhé

Když druhým projevujeme lásku a chováme se k nim hezky, vznikají hluboká přátelství. Ježíš učil, že „více štěstí je v dávání než v přijímání“. (Skutky 20:35) Funguje to tak, že čím víc toho pro druhé děláme, tím víc dostáváme. Ježíš svým učedníkům řekl: „Mějte ve zvyku dávat, a lidé vám budou dávat.“ (Lukáš 6:38)

Když druhým dáváme najevo lásku a oni ji zase projevují nám, cítíme v životě mnohem větší jistotu. Je to tak, jak říká Bible: „Láska nikdy neselhává.“ (1. Korinťanům 13:8) „Vím, že některé věci, které si o sobě myslím, ve skutečnosti nejsou pravda,“ uznává María. „Takové negativní myšlenky překonávám tak, že pomáhám druhým a nepřemýšlím o sobě. Vždycky když pro někoho něco udělám, jsem spokojená.“

Zmíněné rady nejsou nějakým zázračným receptem, díky kterému se budeme okamžitě a napořád cítit dobře. Můžou nám ale hodně pomoct. Caroline říká: „Pořád bojuju s pocity nejistoty, ale mám teď víc sebeúcty. Vím, že se o mě Bůh zajímá, a mám hodně dobrých přátel, kteří mě podporují.“ Rachel to cítí podobně. „Čas od času mě přepadne smutek,“ říká. „Mám ale duchovní bratry a sestry, které můžu poprosit o radu a kteří mi pomáhají dívat se na věci pozitivně. A hlavně mám nebeského Otce, se kterým si každý den povídám. Díky tomu se cítím mnohem líp.“

Existuje ale i trvalé řešení. Bible slibuje, že přijde doba, kdy všichni budeme cítit vnitřní klid. Píše se v ní, že lidé „budou sedět . . . pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli“. (Micheáš 4:4) Nikdo nás nebude ohrožovat ani nám neublíží. Dokonce i vzpomínky na silná traumata postupně vyblednou. (Izajáš 65:17, 25) Bůh a jeho Syn, Ježíš Kristus, se postarají o to, aby na zemi byla spravedlnost. Bude tu „klid a bezpečí . . . navěky“. (Izajáš 32:17, Bible21)