SÁRA sklánějící se nad prací se pomalu narovnala a zadívala se k obzoru. Pod jejím moudrým vedením mělo služebnictvo dost práce, která jim přinášela radost. I pracovitá Sára přiložila ruku k dílu. Představte si, jak si zamyšleně tře ruce a masíruje si bolavá místa. Možná byla zabraná do zašívání trhliny ve stanu, který byl jejich domovem. Hrubá látka z kozí srsti byla roky vystavená dešti a slunečnímu žáru, takže už byla vybledlá a Sáře připomínala, jak dlouho žijí jako kočovníci. Odpoledne uteklo jako voda a okolí začalo zalévat zlatavé světlo. Dívala se směrem, kterým Abraham * ráno odcházel, a nedočkavě ho vyhlížela. Jakmile na nedalekém kopci spatřila povědomou siluetu, na tváři se jí rozlil úsměv.

Od doby, kdy Abraham překročil se svou rodinou a mnoha sluhy řeku Eufrat a zamířil na jih do Kanaánu, uběhlo deset let. Sára na té dlouhé cestě do neznáma svého manžela ochotně podporovala, protože věděla, že má sehrát důležitou úlohu ve splnění Jehovova záměru – má z něho vzejít výjimečný potomek a národ. Bude se to nějak týkat i Sáry? Sára nemohla mít děti a už jí bylo 75 let. Možná se jí hlavou honila otázka: Jak může Jehova splnit svůj slib, když jsem Abrahamovou manželkou já? Bylo by naprosto pochopitelné, kdyby jí to dělalo starosti a začala být netrpělivá.

I my si někdy můžeme říkat, kdy se Boží sliby splní. Často není vůbec jednoduché být trpěliví, zvlášť když čekáme na splnění slibu, který pro nás hodně znamená. Co se tedy od této pozoruhodné ženy můžeme naučit o víře?

Rodina se nedávno vrátila z Egypta. (1. Mojžíšova 13:1–4) Tábořili v hornatém kraji východně od Betelu neboli Luzu, jak mu říkali Kananejci. Z této náhorní plošiny Sára viděla velkou část Zaslíbené země. Mohla pozorovat kananejské vesnice a cesty, po kterých lidé putovali do dalekých zemí. Z celé té podívané se ale nic ani vzdáleně nepodobalo jejímu rodnému městu. Vyrostla v mezopotámském městě Uru, které bylo 1 900 kilometrů daleko. Když odešla, nechala za sebou vymoženosti prosperujícího města s jeho obchody a trhy. Opustila mnoho svých příbuzných i svůj pohodlný dům se střechou a stěnami, možná dokonce i s tekoucí vodou. Ale pokud si představujeme, že se Sára se smutkem v očích dívá k východu a teskní po komfortu, ve kterém vyrůstala, pak ji dobře neznáme.

Všimněte si, co o 2 000 let později pod Božím vedením napsal apoštol Pavel. Když mluvil o víře Sáry a Abrahama, řekl: „Kdyby opravdu stále vzpomínali na místo, z něhož vyšli, měli by příležitost se vrátit.“ (Hebrejcům 11:8, 11, 15) Ale ani Abraham, ani Sára se ve svých myšlenkách toužebně  nezaobírali minulostí. Kdyby o tom pořád přemýšleli, je dost dobře možné, že by se rozhodli pro návrat. Pokud by se ale do Uru vrátili, nechali by si ujít úžasné požehnání, které jim Jehova nabízel. A místo aby se stali příkladem víry, který zasáhl srdce milionů lidí, zaručeně by se na ně brzo zapomnělo.

Sára se nezabývala tím, co nechala za sebou, ale dívala se kupředu. Vytrvale podporovala svého manžela, i když to znamenalo cestovat po Kanaánu, pomáhat s balením stanů, přesouvat se společně se stády a celý tábor zase stavět. Sára zvládla i další výzvy a změny. Jehova potvrdil Abrahamovi slib, který mu před nějakou dobou dal, ale ani tentokrát nepadla o Sáře ani zmínka. (1. Mojžíšova 13:14–17; 15:5–7)

Nakonec se Sára rozhodla, že je načase, aby se Abrahamovi svěřila s plánem, který se jí rodil v hlavě. V obličeji se jí asi odrážely rozporuplné pocity, když mu říkala: „Pohleď, Jehova mě uzavřel, abych nerodila děti.“ Pak manžela poprosila, aby měl děti s její služebnou Hagar. Umíte si představit, jak musela Sára uvnitř trpět, když svého manžela o něco takového žádala? Nám to dnes může připadat jako dost zvláštní prosba, ale v tehdejší době nebylo nic neobvyklého, když si muž vzal další manželku, aby měl potomky. * Mohla si Sára myslet, že tímhle způsobem se uskuteční Boží záměr, aby z Abrahama vzešel národ? V každém případě byla ochotná přinést nemalou oběť. Jak reagoval Abraham? Čteme, že „naslouchal hlasu [Sáry]“. (1. Mojžíšova 16:1–3)

Naznačuje biblická zpráva, že Sáře takový plán vnukl Jehova? Ne. Spíš je vidět, že se na věc dívala lidskýma očima. Myslela si, že za její těžkosti je zodpovědný Bůh, a neuměla si představit, co jiného by s tím mohl udělat. Její vlastní řešení jí po čase přineslo bolest a problémy. Přesto tím ukázala obdivuhodnou míru nesobeckosti. Ve světě, kde lidé často upřednostňují svá vlastní přání před čímkoli jiným, je Sářin postoj naprosto nevídaný. Když budeme dávat Boží vůli před své vlastní sobecké zájmy, pak Sářinu víru napodobíme.

Netrvalo dlouho a Hagar otěhotněla. Možná usoudila, že je kvůli tomu důležitější než Sára, a začala svou paní pohrdat. Pro neplodnou Sáru to muselo být velké zklamání. S Abrahamovým schválením a s Boží podporou svoji služku blíže neurčeným způsobem potrestala. Hagar se  narodil syn Išmael a roky plynuly. (1. Mojžíšova 16:4–9, 16) Když se biblická zpráva znovu zmiňuje o poselství od Jehovy, bylo Sáře už 89 let a jejímu manželovi 99. A čekalo je opravdu velké překvapení!

Jehova znovu slíbil svému příteli Abrahamovi, že bude mít hodně potomků. Také mu změnil jméno. Do té doby byl známý jako Abram, ale Jehova ho přejmenoval na Abrahama, což znamená „otec množství“. A nyní Jehova poprvé ukázal, jakou úlohu v jeho záměru sehraje Sára. Změnil jí jméno ze Sarai, což mohlo znamenat něco jako „svárlivá“, na jméno nám dobře známé, na Sáru. Význam toho jména je „kněžna“. A Jehova sám Abrahamovi vysvětlil, proč milované Sáře toto jméno vybral: „Požehnám jí a také ti z ní dám syna; a požehnám jí a jistě z ní budou národy; vyjdou z ní králové národů.“ (1. Mojžíšova 17:5, 15, 16)

Jehovův slib o potomstvu, které přinese požehnání všem národům, se má splnit skrze Sářina syna! Jméno Izák, které Bůh pro chlapce vybral, znamená „smích“. Když Abraham uslyšel, že Jehova Sáře požehná a dá jí vlastního syna, „padl na tvář a v srdci se začal smát“. (1. Mojžíšova 17:17) Byl naprosto užaslý a radostí bez sebe. (Římanům 4:19, 20) A co Sára?

Krátce nato přišli k Abrahamovu stanu tři cizinci. Bylo to v době, kdy je ve dne velké horko, ale starší manželský pár se přesto okamžitě začal hostům věnovat. Abraham řekl Sáře: „Pospěš si, vezmi tři míry sea jemné mouky, zadělej těsto a udělej kulaté koláče.“ Být pohostinný v té době znamenalo spoustu práce. Abraham ale nenechal všechno na manželce a spěchal porazit mladého býka a připravit další jídlo a pití. (1. Mojžíšova 18:1–8) Nakonec se ukázalo, že ti cizinci byli Jehovovi andělé. Apoštol Pavel měl pravděpodobně na mysli právě tuto příhodu, když napsal: „Nezapomínejte na pohostinnost, neboť díky ní někteří nevědomky přijali jako hosty anděly.“ (Hebrejcům 13:2) Můžete napodobit krásný příklad pohostinnosti, který Abraham a Sára dali?

Když jeden z andělů Abrahamovi zopakoval Boží slib, že Sára bude mít syna, poslouchala ve stanu, skrytá zrakům ostatních. Představa, že ve svém věku bude mít dítě, jí přišla tak neskutečná, že si nemohla pomoct a v duchu se rozesmála. Říkala si: „Já že bych měla na stará kolena otěhotnět? To není možné ani ve snu. Vždyť i můj manžel je stařec.“ Anděl chtěl, aby se na to dívala správně, a proto se jí zeptal: „Je něco pro Jehovu příliš mimořádné?“ Sára se lekla a zareagovala tak, jak by asi zareagovala většina lidí. Na svoji obranu vyhrkla: „Nesmála jsem se!“ Anděl odpověděl: „Ne, opravdu ses smála.“ (1. Mojžíšova 18:9–15; Slovo na cestu)

Ukazoval Sářin smích, že má malou víru? Určitě ne. Bible říká: „Vírou také Sára obdržela sílu k otěhotnění..., ačkoli již překročila věkovou hranici, neboť toho, kdo dal slib, považovala za věrného.“ (Hebrejcům 11:11) Sára Jehovu znala a věděla, že dokáže splnit jakýkoli slib, který dá. Kdo z nás nepotřebuje víc takové víry? Uděláme dobře, když se budeme snažit Boha lépe poznat. Pak uvidíme, že Sára měla takovou víru právem. Jehova je opravdu věrný a splní každý svůj slib – někdy dokonce způsobem, který nás natolik překvapí, že se užasle a nevěřícně rozesmějeme.

V 90 letech se Sára konečně dočkala chvíle, na kterou se těšila skoro celý svůj život. Svému milovanému manželovi, kterému už bylo sto let, porodila syna! Abraham chlapce pojmenoval Izák neboli „Smích“, právě jak mu Bůh řekl. Můžeme si představit, jak Sára s unaveným, ale šťastným úsměvem říká: „Bůh mi daroval smích! Všichni, kdo o tom uslyší, se budou smát se mnou.“ (1. Mojžíšova  21:6, Bible21) Z tohoto zázračného daru od Jehovy měla určitě po celý zbytek života velkou radost. Zároveň s ním ale byla spojená velká odpovědnost.

Když bylo Izákovi pět let, Sára ho přestala kojit a rodina při té příležitosti uspořádala hostinu. Něco ale hezkou atmosféru kazilo. V Bibli čteme, že Sára si u Išmaela všimla určitého problémového chování. Hagařin syn, kterému bylo 19 let, si opakovaně dělal legraci z Izáka. Nebylo to jenom neškodné škádlení. Apoštola Pavla Bůh později podnítil k tomu, aby označil Išmaelovo chování za pronásledování. Sára si správně uvědomovala, že tohle šikanování je vážnou hrozbou pro jejího syna. Také dobře věděla, že Izák je něco víc než jenom její syn – má sehrát důležitou úlohu v Jehovově záměru. A tak si dodala odvahy a otevřeně si promluvila s Abrahamem. Poprosila ho, aby poslal Hagar a Išmaela pryč. (1. Mojžíšova 21:8–10; Galaťanům 4:22, 23, 29)

Co na to řekl Abraham? Čteme: „To se Abrahamovi ohledně jeho syna velmi nelíbilo.“ Měl Išmaela rád a při zvažování té věci ho silně ovlivňovaly otcovské city. Jehova ale tu věc viděl z nadhledu, a tak zasáhl. V Bibli čteme: „Tehdy Bůh řekl Abrahamovi: ‚Ať se ti neznelíbí nic, co ti Sára stále říká o chlapci a o tvé otrokyni. Naslouchej jejímu hlasu, protože je to Izák, jehož prostřednictvím bude to, co bude nazváno tvým semenem.‘“ Jehova ujistil Abrahama, že se o Hagar a jejího chlapce postará. Věrný Abraham uposlechl. (1. Mojžíšova 21:11–14)

Sára byla skvělá manželka – byla pro Abrahama skutečným doplňkem. Neříkala mu jenom to, co chtěl slyšet. Když viděla problém, který by měl dopad na jejich rodinu a jejich budoucnost, otevřeně o tom s manželem promluvila. Její přímost bychom ale neměli zaměňovat za neúctu. Apoštol Petr, který byl ženatý, později na Sáru poukázal jako na vynikající příklad manželky, která měla k manželovi hlubokou úctu. (1. Korinťanům 9:5; 1. Petra 3:5, 6) Popravdě kdyby Sára o tom problému pomlčela, Abrahamovi by tím úctu neprojevila, protože on i jeho rodina by za to později možná zaplatili vysokou cenu. Sára s láskou řekla to, co musela.

Mnoho manželek si Sářina příkladu váží. Učí se od ní otevřeně a s úctou mluvit se svým manželem. Některé manželky by možná občas uvítaly, aby Jehova zasáhl v jejich prospěch stejně jako v případě Sáry. Přesto se dál snaží napodobovat Sářinu obdivuhodnou víru, lásku a trpělivost.

I když tuto skvělou ženu nazval kněžnou sám Jehova, nikdy neočekávala, že se s ní bude zacházet jako s urozenou ženou. Není se čemu divit, že když ve 127 letech zemřela, Abraham ji „oplakával ... a plakal nad ní“. * (1. Mojžíšova 23:1, 2) Jeho milovaná Sára mu opravdu hodně chyběla. Tato věrná žena bezpochyby schází i Bohu Jehovovi a on se těší na to, až jí v ráji na zemi zase vrátí život. Čeká ji věčná a nádherná budoucnost – stejně jako všechny, kdo napodobují její víru. (Jan 5:28, 29)