VYRŮSTALA jsem ve Štýrském Hradci v Rakousku. Když mi bylo sedm, začala jsem chodit do církevní školy. Šokovala mě ale sexuální nemravnost, které se dopouštěli kněží a jeptišky, a tak mi maminka dovolila ještě během prvního roku ze školy odejít.

Později jsem šla na internátní školu. Jednou v noci pro mě tatínek přišel, aby mě odvedl do bezpečí, protože Štýrský Hradec byl pod palbou bombardérů. Utíkali jsme do města Schladming. Když jsme tam dorazili, most, přes který jsme právě přešli, vyletěl do povětří. Jindy, když jsem byla s babičkou na zahradě, nám těsně nad hlavami létala letadla a střílela po nás. Než skončila válka, měli jsme pocit, že církev i vláda nás zklamaly.

V roce 1950 začala s maminkou jedna sestra studovat Bibli. Poslouchala jsem, o čem si povídají, a dokonce jsem s maminkou šla na některá shromáždění. Maminka se přesvědčila, že svědkové Jehovovi učí pravdu, a v roce 1952 se dala pokřtít.

V té době mi místní sbor připadal jako klub postarších dam. Později jsme ale navštívily sbor, ve kterém bylo hodně mladých lidí – žádný klub postarších dam! Ve Štýrském Hradci jsem pak začala chodit na všechna shromáždění a brzy jsem se i já přesvědčila, že to, co se učím, je pravda. Také jsem poznala, že Jehova je Bůh, který své služebníky nikdy nezklame a vždy nás podpoří, dokonce i když máme pocit, že jsme úplně sami v bezvýchodné situaci. (Žalm 3:5, 6)

O biblické pravdě jsem chtěla mluvit s druhými. Začala jsem u svých sourozenců.  Čtyři starší sestry už se odstěhovaly a bydlely v různých vesnicích, kde pracovaly jako učitelky. Navštěvovala jsem je a povzbuzovala, aby studovaly Bibli. Nakonec se všichni moji sourozenci – jeden bratr a pět sester – stali svědky Jehovovými.

Hned druhý týden, co jsem začala se službou dům od domu, jsem se setkala s jednou ženou, které bylo něco přes 30 a chtěla studovat Bibli. Po nějaké době se dala pokřtít a později i její manžel a dva synové. To studium velmi posílilo mou víru. Proč? Se mnou totiž nikdo nikdy oficiálně nestudoval. Na každé studium se svou zájemkyní jsem se musela dobře připravit. Abych mohla učit ji, musela jsem nejdřív učit sama sebe. Díky tomu jsem biblické pravdy lépe pochopila a začala si jich víc vážit. Zasvětila jsem se Jehovovi a v dubnu 1954 se dala pokřtít.

V roce 1955 jsem se zúčastnila mezinárodních sjezdů v Německu, Francii a Anglii. Během návštěvy Londýna jsem se setkala s Albertem Schroederem, který byl instruktorem biblické školy Gilead a později sloužil jako člen vedoucího sboru. Při prohlídce v Britském muzeu nám ukázal některé biblické rukopisy, které obsahovaly Boží jméno psané hebrejsky, a vysvětlil nám, jak jsou důležité. Silně to na mě zapůsobilo a prohloubilo mou lásku k Jehovovi. Víc než kdy dřív jsem byla rozhodnutá mluvit s druhými o Bibli.

Prvního ledna 1956 jsem se stala průkopnicí. O čtyři měsíce později jsem dostala pozvání sloužit jako zvláštní průkopnice v Mistelbachu, kde nebyli žádní svědkové. Horší pro mě ale bylo, že já a moje spolupracovnice jsme byly dost rozdílné. Mně nebylo ani 19 a byla jsem holka z města. Jí bylo 25 a byla z venkova. Já jsem si ráno ráda přispala. Ona měla ve zvyku vstávat brzy. Já jsem chtěla být večer dlouho vzhůru. Ona chtěla chodit spát se slepicemi. Nicméně díky tomu, že jsme uplatňovaly biblické rady, jsme naše rozdíly překonaly a hezky se nám spolu sloužilo.

Zažívaly jsme i jiné těžkosti. Musely jsme se například vyrovnávat s pronásledováním. Jehova nás však nenechal na holičkách. (2. Kor. 4:7–9) Jednou jsme kázaly ve vesnici, kde na nás lidé pustili psy. Brzy se kolem nás seběhla smečka velkých psů, kteří štěkali a cenili zuby. Držely jsme se za ruce, a já se dokonce modlila: „Jehovo, prosím, když se na nás vrhnou, ať zemřeme rychle!“ Psi se přiblížili ani ne na půl metru, ale pak se zastavili, začali vrtět ocasem a odešli. Cítily jsme, že nás Jehova ochránil. Ve službě jsme pokračovaly a k naší radosti nám lidé v té vesnici ochotně naslouchali. Možná je překvapilo, že nám psi neublížili nebo že jsme to nevzdaly ani po tak děsivém zážitku. Někteří se nakonec stali svědky.

To ale nebyla jediná situace, kdy jsme měly strach. Jednou se náš domácí vrátil úplně  opilý. Křičel, že nás zabije, a obviňoval nás, že děláme v sousedství rozruch. Jeho žena se ho snažila uklidnit, ale marně. Všechno jsme to slyšely v našem pokoji v patře. Rychle jsme zapřely dveře židlemi a začaly se balit. Když jsme dveře otevřely, domácí stál na posledním schodu a držel v ruce obrovský nůž. Utekly jsme zadními dveřmi a se všemi svými věcmi běžely dlouhou zahradou. Už jsme se tam nikdy nevrátily.

Ubytovaly jsme se v hotelu a nakonec tam zůstaly skoro rok. Ukázalo se, že to pro naši službu bylo dobré. Jak to? Hotel byl v centru města a někteří naši zájemci tam chodili rádi studovat. Brzy jsme v hotelovém pokoji pořádaly studium knihy a každý týden probírali Strážnou věž. Scházelo se nás asi 15.

V Mistelbachu jsme zůstaly víc než rok. Pak mě bratři poslali do Feldbachu, jihovýchodně od Štýrského Hradce, a dostala jsem novou spolupracovnici. Ani tam nebyl žádný sbor. Bydlely jsme v malém pokoji, ve druhém podlaží srubu. Mezi kládami byly díry, a když foukal vítr, hvízdalo to. A tak jsme se je snažily utěsnit novinami. Také jsme musely nosit vodu ze studny. Ale stálo to za to! Po pár měsících jsme založily skupinu. Z jedné rodiny, se kterou jsme studovaly, se nakonec dalo pokřtít asi 30 lidí.

Takové zážitky prohloubily mou vděčnost za to, že Jehova nás nikdy nezklame a vždycky nás podpoří, když je pro nás služba tím nejdůležitějším. I v situaci, kdy nám nedokáže pomoct žádný člověk, Jehova to dokáže. (Žalm 121:1–3)

V roce 1958 se v New Yorku na Yankee Stadium a Polo Grounds konal mezinárodní sjezd. Přihlásila jsem se na něj a bratři z rakouského betelu se mě zeptali, jestli bych se chtěla zúčastnit 32. třídy školy Gilead. Takovou nabídku jsem nemohla odmítnout. Okamžitě jsem souhlasila!

Ve třídě jsem seděla vedle Martina Poetzingera, který zažil hrůzy nacistických koncentračních táborů. Později také sloužil jako člen vedoucího sboru. Během  vyučování se mě někdy šeptem zeptal: „Eriko, jak je to v němčině?“

V polovině školy nám Nathan Knorr oznámil, kde bude naše nové působiště. Já jsem měla sloužit v Paraguayi. Protože jsem byla ještě moc mladá, potřebovala jsem ke vstupu do země otcovo svolení. Dostala jsem ho a v březnu 1959 jsem přijela do Paraguaye. S novou spolupracovnicí jsem bydlela v misionářském domově ve městě Asunción.

Zanedlouho jsem potkala Waltera Brighta, misionáře, který absolvoval 30. třídu školy Gilead. Za čas jsme se vzali a mohli se s náročnými situacemi vyrovnávat společně. Kdykoli se objevil nějaký vážný problém, četli jsme si Jehovův slib z Izajáše 41:10: „Neboj se, vždyť jsem s tebou. Nehleď upřeně kolem, vždyť jsem tvůj Bůh. Opevním tě.“ To nás ujišťovalo, že dokud děláme všechno pro to, abychom Jehovovi zůstali věrní, a dokud je pro nás jeho království tím nejdůležitějším, on nás nikdy nezklame.

Po nějaké době nás bratři poslali do oblasti blízko hranic s Brazílií. Místní duchovní tam mladé lidi navedli, aby na náš misionářský domov, který už tak nebyl v nejlepším stavu, házeli kameny. Walter pak začal studovat Bibli s velitelem místní policie. Ten se postaral o to, aby u našeho domu týden hlídkovali policisté. Tím se náš problém vyřešil. Krátce nato jsme našli lepší ubytování na brazilské straně hranic. To se ukázalo jako výhoda, protože jsme mohli pořádat shromáždění jak v Paraguayi, tak v Brazílii. Než jsme naše působiště opustili, byly tam už dva malé sbory.

Lékaři mi řekli, že nemůžu mít děti, takže nás opravdu překvapilo, když jsem v roce 1962 zjistila, že jsem těhotná. Usadili jsme se v Hollywoodu na Floridě, blízko Walterovy rodiny. Řadu let jsme s Walterem nemohli být průkopníci. Museli jsme se starat o rodinu, ale služba Jehovovi pro nás dál byla tím nejdůležitějším. (Mat. 6:33)

Když jsme v listopadu 1962 přijeli na Floridu, zarazilo nás, že bratři byli ovlivněni místními názory na rasovou segregaci. Černoši měli shromáždění odděleně od bělochů a kázali v odlišných oblastech. Jehova ale nedělá rasové rozdíly. Netrvalo dlouho a bratři se sjednotili. Je jasně vidět, že Jehova je v jejich snaze podpořil, protože nyní jsou v této oblasti desítky sborů.

Žel, Walterovi objevili nádor na mozku a v roce 2015 rakovině podlehl. Celých těch 55 let, co jsme byli spolu, to byl úžasný manžel. Miloval Jehovu a pomáhal bratrům. Těším se, až se s ním po vzkříšení znovu setkám a bude zdravý. (Sk. 24:15)

Jsem vděčná, že víc než 40 let jsem mohla být v celodobé službě. Během těch let jsem zažila hodně radosti. Odměnou bylo například to, že jsme spolu s Walterem pomohli ke křtu 136 zájemcům. Samozřejmě jsme překonávali i různé těžkosti, ale nikdy to pro nás nebyl důvod, abychom přestali sloužit našemu Bohu, který nás nikdy neopustil. Ještě víc jsme se k němu přimkli a důvěřovali, že ve svůj čas a svým způsobem záležitosti vyřeší. A on to tak dělal. (2. Tim. 4:16, 17)

Walter mi moc chybí, ale průkopnická služba mi pomáhá se s jeho ztrátou vyrovnat. Sílu mi dodává zvlášť to, když druhé učím o naději na vzkříšení. Jehova mi pomohl tolikrát, že to nedokážu ani spočítat. Nikdy mě nezklamal! Poznala jsem pravdivost jeho slibu, že mě podpoří, že mě opevní a že mě bude „pevně držet svou pravicí spravedlnosti“. (Iz. 41:10)