ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH
Udělal jsem, co jsem měl udělat
DONALD RIDLEY byl víc než třicet let právním zástupcem svědků Jehovových. Sehrál důležitou roli při obhajobě práva pacientů odmítnout krevní transfuzi a přispěl k řadě vítězství u nejvyšších soudů. Don, jak mu říkali přátelé, byl pracovitý, pokorný a obětavý.
V roce 2019 Donovi diagnostikovali vzácné neurologické onemocnění, které se v současnosti nedá léčit. Nemoc rychle postupovala a 16. srpna 2019 Don zemřel. Toto je jeho příběh.
Narodil jsem se roku 1954 ve městě Saint Paul v americkém státě Minnesota jako druhé z pěti dětí. Naše rodina patřila ke střední třídě a hlásila se k římskokatolické církvi. Chodil jsem na katolickou základní školu a sloužil jako ministrant. O Bibli jsem toho ale moc nevěděl. I když jsem věřil, že musí existovat nějaký Stvořitel, důvěru v církev jsem úplně ztratil.
POZNÁVÁM PRAVDU
Když jsem prvním rokem studoval právo na William Mitchell College of Law, zazvonili u mě jedni manželé, kteří patřili ke svědkům Jehovovým. Protože jsem ale zrovna pral, poprosil jsem je, aby přišli jindy, a oni ochotně souhlasili. Při další návštěvě jsem jim dal dvě otázky: „Proč se špatným lidem daří líp než těm dobrým?“ a „Jak může být člověk šťastný?“ Dali mi knihu Pravda, která vede k věčnému životu a Překlad nového světa v jasně zelené vazbě. Také jsem souhlasil, že budu studovat Bibli. Otevřelo mi to oči. Když jsem se dozvěděl, že Boží království je vláda,
která jednou bude panovat nad zemí, byl jsem nadšený. Uvědomoval jsem si, jak moc lidé takovou vládu potřebují. Viděl jsem totiž, že lidské vlády naprosto selhávají a svět je kvůli tomu plný bolesti, utrpení, nespravedlnosti a neštěstí.Začátkem roku 1982 jsem se zasvětil Jehovovi a později toho roku jsem se dal pokřtít. Bylo to na oblastním sjezdu „Pravda Království“, který se konal v kongresovém centru v Saint Paul. O týden později jsem se tam vrátil, abych absolvoval advokátní zkoušky. Počátkem října jsem se dozvěděl, že jsem je úspěšně složil, a můžu tedy vykonávat praxi advokáta.
Na zmíněném sjezdu jsem potkal Mikea Richardsona, který sloužil v brooklynském betelu. Řekl mi, že v ústředí zrovna vznikla právní kancelář. Vzpomněl jsem si na slova etiopského eunucha ze Skutků 8:36 a zeptal se sám sebe: Co brání tomu, abych se nabídl pro práci v naší právní kanceláři? A tak jsem si dal přihlášku do betelu.
Rodiče nebyli nadšení, že se ze mě stal svědek Jehovův. Táta se mě zeptal, jak práce pro svědky prospěje mojí kariéře. Vysvětlil jsem mu, že budu pracovat jako dobrovolník a že budu měsíčně dostávat 75 dolarů, což byl v té době příspěvek pro betelity.
Měl jsem nějaké pracovní závazky, a tak jsem v právní kanceláři brooklynského betelu začal sloužit až v roce 1984. Načasování nemohlo být lepší.
RENOVACE STANLEY THEATER
V listopadu 1983 bratři koupili Stanley Theater v Jersey City ve státě New Jersey a podali žádost o povolení vyměnit v budově potrubní a elektrické rozvody. Při setkání s místními úředníky bratři vysvětlili, že Stanley Theater má sloužit jako sjezdový sál svědků Jehovových. A to byl problém. Územní plán města totiž stanovoval, že církevní budovy můžou stát pouze v obytných čtvrtích. Budova Stanley Theater ale stála v obchodní čtvrti, a tak úředníci odmítli povolení vydat. Bratři se proti rozhodnutí odvolali, ale neúspěšně.
Během mého prvního týdne v betelu naše organizace podala žalobu k federálnímu okresnímu soudu a rozhodnutí úředníků napadla. Protože jsem dva roky pracoval jako
koncipient u federálního okresního soudu v Saint Paul, podobné případy jsem dobře znal. Jeden z našich právních zástupců argumentoval, že ve Stanley Theater se v minulosti konaly nejrůznější veřejné akce, od promítání filmů po rockové koncerty. Tak proč by se tam nemohla konat náboženská setkání? Soud záležitost zvážil, rozhodl, že město Jersey City porušilo naše právo na náboženskou svobodu, a úředníkům nařídil, aby vydali potřebná povolení. Tehdy jsem poprvé viděl, jak Jehova pomáhá své organizaci, když s využitím právních prostředků hájí jeho zájmy. Měl jsem velkou radost, že jsem u toho mohl být.Bratři se hned pustili do rozsáhlé renovace. Už za necelý rok, 8. září 1985, se ve sjezdovém sále v Jersey City konalo slavnostní zakončení 79. třídy Gileadu. Bylo pro mě velkou ctí, že jsem jako člen týmu právníků mohl podpořit zájmy Království. Radost, kterou jsem tehdy cítil, daleko překonala všechno, co jsem jako právník zažil před svým příchodem do betelu. To jsem ale ještě netušil, že takových úkolů má pro mě Jehova připravených mnohem víc.
OBHAJOBA PRÁVA NA BEZKREVNÍ LÉČBU
V 80. letech se běžně stávalo, že lékaři a nemocnice nerespektovali přání dospělých svědků, aby byli léčeni bez použití krve. Zvlášť náročné to bylo pro těhotné sestry. Soudci totiž často zastávali názor, že těhotná žena nemá právo transfuzi odmítnout. Argumentovali tím, že kdyby ji nedostala, dítě by mohlo zůstat bez matky.
V takové situaci se 29. prosince 1988 ocitla sestra Denise Nicoleauová. Po porodu syna začala silně krvácet. Hladina hemoglobinu jí klesla pod 5 a lékař chtěl, aby souhlasila s podáním transfuze. Sestra Nicoleauová to odmítla. Druhý den ráno nemocnice požádala soud o vydání příkazu, který by lékařům umožnil, aby sestře podali podle nich nezbytnou transfuzi. Soudce tento příkaz vydal, aniž by sestře Nicoleauové nebo jejímu manželovi dal možnost se k tomu vyjádřit, a dokonce je o tom ani neinformoval.
V pátek 30. prosince byla sestře Nicoleauové i přes jednoznačný nesouhlas jejího manžela a dalších členů rodiny podána transfuze. Ještě ten večer byli někteří členové její rodiny a jeden nebo dva starší zatčeni za to, že podání transfuze údajně vlastním tělem bránili. V sobotu ráno 31. prosince o jejich zatčení informovala média v New Yorku a okolí.
V pondělí ráno jsem se obrátil na soudce vyššího soudu Miltona Mollena. Celý případ
jsem mu popsal a zdůraznil, že soudce nižšího soudu nařídil transfuzi, aniž by dal sestře možnost se k tomu vyjádřit. Soudce Mollen mě požádal, ať odpoledne přijdu do jeho kanceláře, abychom probrali fakta a příslušné zákony. Dozorce našeho oddělení, Philip Brumley, tam šel se mnou. Soudce na schůzku pozval i právního zástupce nemocnice. Strhla se bouřlivá diskuze. V jednu chvíli mi bratr Brumley do svého bloku napsal: „Přibrzdi.“ Zpětně musím uznat, že to byla dobrá rada. Ve snaze vyvrátit argumenty protistrany jsem se totiž až příliš rozohnil.Asi po hodině soudce Mollen řekl, že náš případ se další den ráno začne řešit jako první. Když jsme odcházeli z jeho kanceláře, dodal, že zástupce nemocnice „bude mít zítra co dělat“. Myslel tím, že pro něj bude těžké postup nemocnice obhájit. Bral jsem to jako ujištění od Jehovy, že máme velkou šanci případ vyhrát. Bylo úžasné sledovat, jak nás Jehova používá, aby uskutečnil svou vůli.
Svou argumentaci jsme si připravovali dlouho do noci. Ráno se většina členů naší malé právní kanceláře vydala k soudu pěšky, protože soudní budova byla od brooklynského betelu jen pár bloků. Když si čtyřčlenný soudní senát vyslechl naše argumenty, příkaz k podání transfuze zrušil. Rozhodl ve prospěch sestry Nicoleauové a stanovil, že vydat soudní příkaz, aniž by pacient dostal možnost se k záležitosti vyjádřit – jak bylo tehdy běžnou praxí – je porušením základních ústavních práv.
Krátce nato newyorský nejvyšší soud potvrdil, že sestra Nicoleauová má právo na léčbu bez použití krve. Bylo to první ze čtyř rozhodnutí nejvyšších soudů ve Spojených státech, která se týkala bezkrevní léčby a na kterých jsem měl tu čest se podílet. (Viz rámeček „ Vítězství u nejvyšších státních soudů“.) Spolu s dalšími členy naší právní kanceláře jsem byl zapojený i do případů, které se týkaly svěření dítěte do péče, rozvodu, nemovitostí a územního plánování.
MANŽELSTVÍ A RODINNÝ ŽIVOT
Když jsem potkal svoji budoucí manželku Dawn, byla rozvedená a vychovávala tři děti. Sama živila rodinu a k tomu sloužila jako průkopnice. Měla to v životě těžké a to, jak odhodlaně sloužila Jehovovi, na mě hluboce zapůsobilo. V roce 1992 jsme se v New Yorku zúčastnili oblastního sjezdu „Nositelé světla“ a já jsem se Dawn zeptal, jestli by se mnou nechtěla chodit. O rok později jsme se vzali. Mít duchovně zaměřenou manželku se smyslem pro humor je dar od Jehovy. Během celého našeho společného života se mi Dawn opravdu „odvděčuje dobrem“. (Přísl. 31:12)
Když jsme se vzali, dětem bylo 11, 13 a 16 let. Chtěl jsem být dobrý táta, a tak jsem si pečlivě prostudoval všechny rady pro nevlastní rodiče, které jsem v našich publikacích našel, a snažil se je uplatnit. Nebylo to pro nás vždycky lehké, ale mám radost, že mě děti začaly brát jako blízkého přítele a milujícího tátu. Jejich kamarádi u nás měli vždycky dveře otevřené a my jsme byli rádi, že je kolem nás tak živo.
V roce 2013 jsme se s Dawn přestěhovali do Wisconsinu, abychom se postarali o své stárnoucí rodiče. Byl jsem mile překvapený, že jsem mohl dál pracovat pro betel jako dočasný dobrovolník a pomáhat naší organizaci s různými právními záležitostmi.
NÁHLÁ ZMĚNA
V září 2018 jsem si všiml, že si často musím odkašlat. Šel jsem k lékaři, ale ten nedokázal zjistit příčinu. Později mě jiný lékař poslal na vyšetření k neurologovi, který v lednu 2019 stanovil předběžnou diagnózu. Řekl, že se zřejmě jedná o vzácné neurologické onemocnění zvané progresivní supranukleární obrna.
O tři dny později jsem si při bruslení zlomil pravé zápěstí. Bruslil jsem celý život a bylo to pro mě tak přirozené jako chodit. Bylo mi jasné, že se mi zhoršuje motorika. Zaskočilo mě, jak rychle nemoc postupuje. Měl jsem čím dál větší potíže s mluvením, pohybem a polykáním.
Jsem moc rád, že jsem jako právník mohl aspoň trochu pomoct Jehovově organizaci. Mohl jsem také napsat řadu článků do odborných časopisů a po celém světě přednášet na seminářích věnovaných medicínskému právu. Měl jsem tak příležitost hájit právo Jehovových služebníků na bezkrevní léčbu. V duchu Lukáše 17:10 si ale říkám: Jsem neužitečný otrok. Co jsem udělal, to jsem měl udělat.