V BIBLICKÝCH dobách měl správce na starost domácnost nebo majetek někoho jiného. Hebrejskými a řeckými slovy, která se překládají jako „správce“, se někdy označoval i dozorce.

Když byl Josef, syn patriarchy Jákoba, otrokem v Egyptě, stal se správcem domu svého pána. Jeho pán vlastně „všechno, co bylo jeho, ponechal v Josefově ruce“. (1. Mojž. 39:2–6) Později, když se Josef stal v Egyptě mocným vládcem, jmenoval správce, který se měl starat o jeho vlastní dům. (1. Mojž. 44:4)

V Ježíšově době žili majitelé půdy často ve městech, a ne tam, kde měli zemědělské pozemky. Určovali proto správce, kteří dohlíželi na každodenní činnost těch, kdo na pozemcích pracovali.

Kdo se hodil na pozici správce? Římský spisovatel Columella, který žil v prvním století, radil, aby otrok, který měl být jmenován dozorcem neboli správcem, byl „prověřený v praxi“. Měl mít „takové vlastnosti, aby při uplatňování své pravomoci nebyl nedbalý, ale ani krutý“. Pak tento spisovatel dodal: „Úplně nejdůležitější požadavek je, aby si nemyslel, že něco ví, když to neví, a aby se stále chtěl učit.“

K úloze správce a jeho práci přirovnává Bible některé činnosti v křesťanském sboru. Například apoštol Petr povzbuzuje křesťany, aby schopnosti, které od Boha dostali, používali tak, že budou „jeden druhému [sloužit] jako znamenití správci Boží nezasloužené laskavosti“. (1. Petra 4:10)

Sám Ježíš použil příklad správce v podobenství zaznamenaném u Lukáše 16:1–8. A když prorocky popisoval znamení toho, že bude přítomný jako král, ujistil své následovníky, že ustanoví „věrného a rozvážného otroka“ neboli „věrného správce“. Hlavním úkolem tohoto správce mělo být, aby v době, kdy se bude blížit konec, zajišťoval Kristovým následovníkům stálý přísun duchovního pokrmu. (Mat. 24:45–47; Luk. 12:42) Věrný správce skutečně připravuje publikace, které posilují víru lidí na celém světě, a my jsme vděční, že mezi takové lidi patříme.