ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH
Hledal jsem život, který by měl skutečný smysl
BĚHEM plavby uprostřed Středozemního moře jsem ke své hrůze zjistil, že do mojí staré plachetnice docela dost zatéká. Nabírala litry a litry vody. Pak se přihnala bouřka. Dostal jsem strach a poprvé po mnoha letech jsem se začal modlit. Jak jsem se tam ocitl? Budu vám to vyprávět od začátku.
Narodil jsem se v roce 1948 v Nizozemsku. O rok později se naše rodina přestěhovala do São Paula v Brazílii. Rodiče byli hodně aktivními členy církve a jako rodina jsme si po večeři pravidelně četli Bibli. V roce 1959 jsme emigrovali znovu, tentokrát do Spojených států, a usadili jsme se v Massachusetts.
Táta tvrdě pracoval, aby naši osmičlennou rodinu uživil. Měl různá zaměstnání. Byl obchodní cestující, pracoval na stavbě silnic a dělal obchodního zástupce jedněch mezinárodních aerolinek. Když dostal práci u aerolinek, celá naše rodina byla nadšená, protože jsme díky tomu mohli hodně cestovat.
Během dospívání jsem si často říkal: Co budu po škole dělat? Někteří kamarádi šli na vysokou školu, jiní nastoupili vojenskou službu. V mém případě nepřicházela armáda v úvahu, protože jsem nikdy neměl rád konflikty, natož bojování. A tak jsem se rozhodl jít na vysokou školu, abych se vojně vyhnul. Ale nejvíc ze všeho jsem chtěl pomáhat druhým, protože jsem si říkal, že tak bude mít můj život smysl.
ŽIVOT NA VYSOKOŠKOLSKÉ KOLEJI
Na univerzitě mě zajímala antropologie, protože jsem se chtěl dozvědět něco o původu života. Učila se tam evoluce a očekávalo se, že ji přijmeme jako fakt. Mně ale připadalo, že některá vysvětlení postrádají logiku a jsou postavená na slepé víře, a to je pravý opak vědeckého přístupu.
Při přednáškách jsme se neučili nic o morálních zásadách. Naopak nám vtloukali do hlavy, jak uspět za každou cenu. Když jsem chodil na různé párty a experimentoval s drogami, cítil jsem se dobře. Ale vždycky to bylo jenom na chvíli. Říkal jsem si: Opravdu je tohle život, který má smysl?
Pak jsem se přestěhoval do Bostonu a začal chodit na univerzitu tam. Abych si vydělal na školné, chodil jsem v létě na brigádu, kde jsem se poprvé setkal se svědky Jehovovými. Spolupracovník se mnou mluvil o proroctví o „sedmi časech“ ze 4. kapitoly Daniela a vysvětlil mi, že žijeme v čase konce. (Dan. 4:13–17) Rychle mi došlo, že kdybych si s ním dál povídal a bral vážně to, co mi říká, musel bych ve svém životě udělat změny. Tak jsem se mu vyhýbal, jak jsem mohl.
Na škole jsem chodil na kurz, kde jsem se připravoval na dobrovolnou práci v Jižní Americe. Myslel jsem si, že když se stanu humanitárním pracovníkem, dá to mému životu smysl. Ale čím dál víc jsem pochyboval, že tohle je ta pravá cesta. Ztratil jsem všechny iluze a na konci semestru jsem z univerzity odešel.
MOJE HLEDÁNÍ SMYSLUPLNÉHO ŽIVOTA POKRAČUJE V DALEKÝCH ZEMÍCH
V květnu roku 1970 jsem se přestěhoval do Amsterdamu a začal jsem pracovat pro stejné aerolinky jako můj táta. Díky téhle práci jsem mohl hodně cestovat a podíval jsem se do Afriky, Severní a Jižní Ameriky, Evropy a Asie. Brzo jsem si uvědomil, že ať už jsem byl v jakékoli zemi, všechny se potýkaly s velkými problémy, a zdálo se, že je nikdo nedokáže vyřešit. Znova se ve mně probudila touha věnovat se něčemu užitečnému, a tak jsem se rozhodl vrátit do Spojených států a přihlásit se na tu samou univerzitu v Bostonu.
Netrvalo ale dlouho a došlo mi, že na moje otázky ohledně života nedostávám na škole žádnou odpověď. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem se šel zeptat svého profesora antropologie, co by mi poradil. Překvapilo mě, když mi řekl: „Proč ještě se školou pokračujete? Nebylo by lepší skončit?“ Nemusel mi to říkat dvakrát. Z univerzity jsem odešel a už se tam nikdy nevrátil.
Přišlo mi, že můj život pořád postrádá smysl, a tak jsem se přidal k hnutí hippies, kterému se taky říkalo „květinové děti“. S několika kamarády jsme projeli stopem Spojené státy a dostali jsme se až do Acapulca v Mexiku. Pobývali jsme v různých komunitách hippies. Vypadalo to, že si všichni žijí bezstarostně. Brzo jsem si ale uvědomil, že i jejich způsob života postrádá hlubší smysl a nevede k tomu, že by byl člověk opravdu šťastný. Byl plný nepoctivosti a zrady.
MOJE HLEDÁNÍ POKRAČUJE NA PLACHETNICI
V té době jsem znova začal myslet na svůj dětský sen. Chtěl jsem se plavit po moři – ne jako námořník, ale jako kapitán. A jediný způsob, jak toho dosáhnout, byl mít vlastní plachetnici. Můj kamarád Tom snil o tom samém, a tak jsme se rozhodli, že poplujeme kolem světa společně. Chtěl jsem najít tropický ostrov, kde bych žil jako v ráji, daleko od systému.
S Tomem jsme odjeli do Arenys de Mar poblíž Barcelony. Tam jsme koupili devítimetrovou plachetnici, která se jmenovala Llygra. Začali jsme ji přestavovat, aby zvládla plavbu po moři. Protože jsme na cestě neměli kam spěchat, vyndali jsme motor a to místo využili na větší zásoby pitné vody. Abychom s lodí mohli manévrovat v malých přístavech, vybavili jsme ji dvěma pětimetrovými vesly. Nakonec jsme vypluli na moře. Náš cíl byly Seychely v Indickém oceánu. Chtěli jsme se plavit podél západního pobřeží Afriky a pak kolem mysu Dobré naděje. Kurz jsme udržovali pomocí sextantu, hvězd, hvězdných map a námořních tabulek. Žasl jsem nad tím, jak přesně bylo možné určit naši polohu.
Poměrně zakrátko jsme zjistili, že tahle stará dřevěná loď plavbu po moři nezvládá. Nabírala vodu rychlostí asi 20 litrů za hodinu. Jak už jsem popisoval na začátku, během bouřky jsem dostal strach a poprvé po mnoha letech se začal modlit. Slíbil jsem Bohu, že když to přežiju, budu se ho snažit poznat. Bouřka utichla a já jsem pro jednou svůj slib dodržel.
Tam venku na širém moři jsem začal číst Bibli. Představte si, jak sedím uprostřed Středozemního moře, obklopený létajícími rybami, delfíny a před sebou nekonečný horizont. V noci jsem fascinovaně pozoroval Mléčnou dráhu a byl jsem čím dál víc přesvědčený, že existuje Bůh, který se o lidi zajímá.
Po několika týdnech na moři jsme doveslovali do přístavu v Alicante ve Španělsku. Tam jsme se naši loď snažili prodat, protože jsme si chtěli koupit lepší. Asi vás nepřekvapuje, že najít kupce na starou, děravou plachetnici bez motoru nebylo jednoduché. Na druhou stranu to byla skvělá příležitost ke čtení Bible.
Čím víc jsem Bibli četl, tím víc jsem ji začal brát jako příručku, která nám může v životě pomoct. Zapůsobilo na mě, jak jasně Bible mluví o tom, že by člověk měl vést čistý, morální život. A divil jsem se, jak to, že se tolik lidí, včetně mě samotného, považuje za křesťany, a přitom ignoruje to, co Bible říká.
Rozhodl jsem se udělat radikální kroky, abych svůj život očistil, a tak jsem přestal brát drogy. Říkal jsem si, že musí existovat lidi, kteří žijí podle vysokých morálních norem z Bible, a chtěl jsem je potkat. Tak jsem se podruhé modlil a prosil Boha, aby mi je pomohl najít.
HLEDÁM PRAVÉ NÁBOŽENSTVÍ
Přišlo mi logické postupovat při hledání pravého náboženství vylučovací metodou.
Když jsem se procházel ulicemi Alicante, narazil jsem na spoustu náboženských budov. Ale protože ve většině z nich byly sochy a obrazy, mohl jsem je rovnou vyškrtnout ze seznamu.Jedno nedělní odpoledne jsem seděl na kopci nad přístavem a četl si Jakuba 2:1–5. Píše se tam, že je špatné nadržovat bohatým. Když jsem se vracel k naší lodi, šel jsem kolem místa, kde to vypadalo, že se tam schází věřící lidé. Nad vchodem byl nápis „sál Království – svědkové Jehovovi“.
Řekl jsem si: Měl bych ty lidi vyzkoušet. Uvidíme, jak se ke mně budou chovat. A tak jsem vešel do sálu Království bosý, zarostlý a v roztrhaných džínech. Pořadatel mě dovedl na místo vedle jedné postarší dámy, která byla moc milá a pomáhala mi hledat verše, o kterých mluvil řečník. Po shromáždění mě ohromilo, jak laskaví byli všichni, kdo mě přišli pozdravit. Jeden muž mě pozval k sobě domů, abychom si popovídali. Ale protože jsem ještě nedočetl Bibli, řekl jsem mu: „Dám vám vědět, až na to budu připravený.“ Začal jsem ale chodit na všechna shromáždění.
Za několik týdnů jsem toho muže navštívil a on mi odpověděl na moje duchovní otázky. O týden později mi dal tašku plnou hezkého oblečení. Řekl mi, že patří muži, který je ve vězení za to, že poslouchá biblický příkaz, abychom milovali jeden druhého a neučili se bojovat. (Iz. 2:4; Jan 13:34, 35) Teď už jsem si byl jistý, že jsem našel to, co jsem hledal – lidi, kteří žijí podle toho, co Bible tak jasně říká o morálce. Mým cílem už nebylo najít ostrov, kde by byl ráj, ale do hloubky studovat Bibli. Tak jsem se vrátil do Nizozemska.
HLEDÁM SI PRÁCI
Trvalo mi čtyři dny, než jsem se stopem dostal do Groningenu. Potřeboval jsem si najít práci, abych se uživil. V jednom truhlářství, kde jsem chtěl pracovat, jsem měl ve formuláři vyplnit svoje náboženství. Napsal jsem „svědkové Jehovovi“. Když si to majitel přečetl, viděl jsem, jak se mu změnil výraz ve tváři. Řekl: „Ozvu se vám.“ Ale už se neozval.
V jiném truhlářství jsem se majitele zeptal, jestli někoho neshání. Chtěl vidět nějaké osvědčení a doporučení z předchozích Žalm 37:4) U toho bratra jsem pracoval rok. Během té doby se mnou studoval Bibli a já jsem se pak dal v lednu 1974 pokřtít.
zaměstnání. Vysvětlil jsem mu, že jsem si opravoval dřevěnou plachetnici. K mému překvapení mi řekl: „Můžete nastoupit dneska odpoledne, ale pod jednou podmínkou. Nechci, abyste mi tady v dílně dělal nějaké problémy, protože jsem svědek Jehovův a žiju podle Bible.“ Užasle jsem se na něho podíval a odpověděl: „Já taky.“ Protože viděl moje dlouhé vlasy a vousy, řekl: „V tom případě s tebou budu studovat Bibli.“ Rád jsem s tím souhlasil. Teď už mi bylo jasné, proč se mi ten první majitel neozval. Jehova mi dal, po čem toužilo moje srdce. (KONEČNĚ JSEM V ŽIVOTĚ NAŠEL SKUTEČNÝ SMYSL!
O měsíc později jsem zahájil novou životní dráhu – stal se ze mě průkopník. Přinášelo mi to hluboké uspokojení. Hned následující měsíc jsem se přestěhoval do Amsterdamu, abych tam podpořil nově vzniklou španělskou skupinu. Dělalo mi obrovskou radost studovat s lidmi Bibli ve španělštině a portugalštině. V květnu 1975 mě bratři pozvali do zvláštní průkopnické služby.
Jednou přišla na naše španělské shromáždění zvláštní průkopnice, která se jmenovala Ineke. Chtěla nás seznámit se svojí bolivijskou zájemkyní. S Ineke jsme se rozhodli, že si budeme psát dopisy, abychom se líp poznali. Brzy nám bylo jasné, že máme stejné cíle. V roce 1976 jsme se vzali a společně jsme pokračovali ve zvláštní průkopnické službě až do roku 1982, kdy nás pozvali do 73. třídy Gileadu. Byli jsme překvapení a zároveň nadšení, když nás poslali do východní Afriky, kde jsme pět let sloužili v Mombase v Keni. V roce 1987 nás přesunuli do Tanzanie, kde byl zrušen zákaz naší kazatelské činnosti. Sloužili jsme tam 26 let a pak jsme se vrátili do Keni.
Díky tomu, že pomáháme pokorným lidem poznat pravdu z Bible, má náš život skutečný smysl. Například můj první zájemce v Mombase byl muž, se kterým jsem se setkal ve službě na veřejnosti. Když jsem mu nabídl dva časopisy, zeptal se: „A co mám dělat, až je přečtu?“ Tak jsme spolu další týden začali studovat Bibli pomocí knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji, která zrovna vyšla ve svahilštině. O rok později se dal pokřtít a stal se pravidelným průkopníkem. Od té doby s manželkou pomohli téměř 100 lidem, aby se zasvětili Bohu a dali se pokřtít.
Když jsem poprvé pochopil, co je skutečný smysl života, připadal jsem si jako cestující kupec, který objevil výjimečnou perlu a nechtěl si ji nechat ujít. (Mat. 13:45, 46) Chtěl jsem se věnovat tomu, že budu pomáhat druhým, aby ji našli i oni. Společně s mojí milovanou manželkou jsme na vlastní kůži zažili, že díky Jehovovi mají jeho služebníci život, který má skutečný smysl.