Danièle byla jako vždy duchapřítomná, a tak mi zašeptala: „Nemusíš tam volat, už jsou tady!“ Před hotelem zaparkovalo hned za námi jejich auto. O několik minut později nás zatkli. Ale díky Danièlině upozornění jsem měl aspoň čas předat některé dokumenty jinému bratrovi.

Když nás vezli na policejní stanici, uvědomil jsem si, jak jsem šťastný, že mám tak odvážnou a duchovně silnou manželku. To byla jenom jedna z mnoha situací, kdy jsme spolupracovali jako tým. Rád vám teď vysvětlím, jak se stalo, že jsme navštěvovali země, kde byla naše činnost omezená.

Narodil jsem se v roce 1930 v městečku Croix na severu Francie. Rodiče byli zbožní katolíci a do kostela jsme chodili každý týden. Tatínek byl v církvi velmi aktivní. Když mi ale bylo téměř 14, stalo se něco, co mi otevřelo oči.

Během druhé světové války okupovala Francii německá armáda. Ve svých kázáních nás kněz pravidelně povzbuzoval, abychom podporovali vládu ve Vichy, která byla na straně nacistů. To, co říkal, nás šokovalo. Podobně jako mnozí lidé ve Francii i my jsme tajně poslouchali rádio BBC, které vysílalo zprávy od Spojenců. Později kněz převlékl kabát a sloužil děkovnou mši svatou, která oslavovala postup Spojenců v září 1944. Tím pokrytectvím jsem byl zděšený. Podkopalo to moji důvěru v duchovní.

Krátce po válce tatínek zemřel. Moje starší sestra už byla vdaná a žila s manželem v Belgii, a tak jsem cítil zodpovědnost postarat se o maminku. Získal jsem práci v textilním průmyslu. Šéf a jeho synové byli zapřisáhlí katolíci. I když jsem měl v jejich podniku slibnou budoucnost, brzy jsem stál před zkouškou.

Moje starší sestra Simone se mezitím stala svědkem a přijela k nám v roce 1953 na návštěvu. Pomocí své Bible dovedně poukázala na falešné nauky katolické církve o pekle, Trojici a nesmrtelnosti duše. Nejdřív jsem argumentoval tím, že nepoužívá katolickou Bibli, ale brzy  jsem se přesvědčil, že to, co říká, je pravda. Později mi přivezla starší čísla Strážné věže a já jsem si je po nocích četl v ložnici. Rychle jsem pochopil, že jsem našel pravdu, ale bál jsem se, že když se postavím za Jehovu, přijdu o práci.

Několik měsíců jsem si Bibli a články ve Strážných věžích studoval sám. Pak jsem se rozhodl jít do sálu Království. Láskyplná atmosféra ve sboru na mě hluboce zapůsobila. Po půl roce studia Bible s jedním zkušeným bratrem jsem se v září 1954 dal pokřtít. A měl jsem radost, že krátce po mně se daly pokřtít i maminka a mladší sestra.

Byl jsem velmi smutný, když v roce 1958 maminka zemřela. Bylo to několik týdnů před mezinárodním sjezdem v New Yorku, kterého jsem měl tu čest se zúčastnit. Když jsem se vrátil domů, už jsem neměl o koho se starat, a tak jsem podal výpověď a začal s průkopnickou službou. Po nějaké době jsem se zasnoubil s nadšenou průkopnicí Danièle Delieovou a v květnu 1959 jsme se vzali.

Danièle začala s průkopnickou službou v Bretani, daleko od svého domova. Potřebovala odvahu, aby kázala v této katolické provincii a aby do venkovských oblastí cestovala na kole. Oba nás ke službě motivoval silný pocit, že konec už je velmi blízko. (Mat. 25:13) Její obětavost nám pomáhala v celodobé službě vytrvávat.

Několik dní po svatbě jsme byli pověřeni krajskou službou. Zvykli jsme si na poměrně jednoduché životní podmínky. V prvním sboru, který jsme navštívili, bylo 14 zvěstovatelů. Bratři byli chudí a neměli možnost nás ubytovat, takže jsme spali na matracích na pódiu v sále Království. Nebylo to příliš pohodlné ani ideální, ale bylo to vynikající pro naše záda.

I když jsme měli nabitý časový plán, Danièle si na cestování po sborech dobře zvykla. Často na mě musela čekat v našem malém autě během neplánované schůzky starších, ale nikdy si nestěžovala. V krajské službě jsme sice strávili jenom dva roky, ale naučili jsme se, že pro manžele je důležité si o věcech upřímně povídat a pracovat jako tým. (Kaz. 4:9)

V roce 1962 jsme byli pozváni do 37. třídy školy Gilead, která se konala v Brooklynu. Trvala deset měsíců a ze 100 studentů tam bylo pouze 13 manželských párů. Byli jsme proto moc rádi, že jsme školu mohli absolvovat spolu. Rád vzpomínám na společnost takových věrných bratrů, jako byli Frederick Franz, Ulysses Glass a Alexander Macmillan.

Bratři nás mimo jiné učili, jak zlepšit své pozorovací schopnosti. Některé soboty odpoledne jsme proto po vyučování chodili po památkách a na zajímavá místa v New Yorku. Věděli jsme, že v pondělí z toho budeme psát test. Často jsme  z takových procházek přicházeli večer unavení, ale náš průvodce z betelu nám pokládal otázky, které nám měly pomoct zapamatovat si důležitá fakta. Jednou jsme se po městě procházeli celé odpoledne. Navštívili jsme hvězdárnu, kde jsme se něco dozvěděli o meteorech a meteoritech. V Americkém přírodovědném muzeu jsme se zase naučili, jaký je rozdíl mezi aligátorem a krokodýlem. V betelu se nás pak průvodce zeptal: „Takže jaký je rozdíl mezi meteorem a meteoritem?“ Danièle byla unavená a odpověděla: „No, meteority mají delší zuby!“

K našemu velkému překvapení jsme byli posláni do francouzské pobočky, kde jsme pak společně sloužili přes 53 let. V roce 1976 jsem byl jmenován koordinátorem výboru pobočky a dostal jsem také za úkol navštěvovat země v Africe a na Středním východě, kde byla naše činnost zakázána nebo omezena. Díky tomu jsme cestovali i do Gabonu, kde jsme zažili to, o čem jsem se zmínil na začátku vyprávění. Abych byl upřímný, ne vždycky jsem cítil, že zvládnu takové nečekané úkoly. Ale Danièle pro mě byla pokaždé velkou oporou.

Hned od začátku jsme život v betelu milovali. Danièle se naučila anglicky během pěti měsíců před začátkem školy Gilead a v betelu se stala vynikající překladatelkou našich publikací. Práce v betelu nás opravdu naplňovala, ale naši radost ještě znásobilo to, co jsme mohli dělat ve sboru. Velmi rád vzpomínám, jak jsme s Danièle jezdili pozdě večer pařížským metrem, a i když jsme byli unavení, byli jsme moc šťastní, že jsme spolu vedli pěkná biblická studia. Bohužel Danièle náhle onemocněla, a kvůli tomu už pak nemohla dělat pro Jehovu tolik, kolik by chtěla.

V roce 1993 jí lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. Léčba byla velmi náročná. Danièle musela jít na operaci a podstoupit drastickou chemoterapii. Po patnácti letech jí rakovinu zjistili znovu a ta byla ještě agresivnější. Danièle si ale velmi vážila toho, že mohla pracovat jako překladatelka, a tak jakmile se její zdravotní stav stabilizoval, do práce se vrátila.

I přes její těžkou nemoc nás nikdy nenapadlo z betelu odejít. Být nemocný v betelu má ale svá úskalí, zvlášť když druzí nevědí, v jak vážném stavu člověk je. (Přísl. 14:13) I když Danièle bylo hodně přes 70, v její tváři a z jejího přirozeně elegantního vzhledu nebylo poznat, jak je na tom zdravotně. Nelitovala se, ale snažila se pomáhat druhým. Věděla, že když trpícímu člověku někdo naslouchá, může to pro něj hodně znamenat. (Přísl. 17:17) Nikdy o sobě netvrdila, že je kdovíjaký rádce, ale díky své zkušenosti pomohla mnoha sestrám, aby neměly z rakoviny strach.

Náročných situací, které jsme museli zvládat, bylo víc. Když už Danièle nemohla v betelu pracovat tolik, snažila se víc mě podporovat. Dělala  hodně pro to, aby mi usnadnila život, a díky tomu jsem mohl jako koordinátor výboru pobočky sloužit 37 let. Například byla zvyklá vždycky připravit v poledne jídlo na stůl, abychom se mohli společně najíst a trochu si odpočinout. (Přísl. 18:22)

Danièle byla vždycky úžasně optimistická a měla chuť do života. Když se pak rakovina objevila potřetí, cítili jsme se bezmocní. Opakovaná chemoterapie a ozařování si vybraly takovou daň na její fyzické síle, že někdy nemohla skoro ani chodit. Rvalo mi to srdce, když moje milovaná manželka, která byla vynikající překladatelkou, těžko hledala slova.

I když jsme se cítili bezradní, nepřestali jsme se modlit s důvěrou, že Jehova nikdy nedovolí, abychom trpěli víc, než můžeme snést. (1. Kor. 10:13) Nikdy jsme nepřestali být vděční za pomoc, kterou jsme od něj dostávali prostřednictvím jeho Slova, lékařského personálu v betelu a naší milující duchovní rodiny.

Často jsme Jehovu prosili, aby nás vedl při výběru léčby. Jednou jsme měli pocit, že jsme ve slepé uličce. Lékař, který Danièle pomáhal 23 let, neuměl vysvětlit, proč po každé chemoterapii Danièle ztrácí vědomí. Nedokázal navrhnout žádnou alternativu. Říkali jsme si, co bude dál. Potom jiný onkolog souhlasil, že Danièle bude léčit on. Bylo to, jako by Jehova poskytl východisko, abychom mohli naši úzkost snášet.

Naučili jsme se bojovat s úzkostí tím, že jsme vždycky řešili starosti jenom jednoho dne. Ježíš řekl: „Každý den má dost své vlastní špatnosti.“ (Mat. 6:34) Také nám pomáhalo to, že jsme zůstali pozitivní a měli smysl pro humor. Například když dva měsíce Danièle nebyla na žádné chemoterapii, řekla mi s rošťáckým úsměvem: „Nikdy mi nebylo líp!“ (Přísl. 17:22) I když měla velké bolesti, moc ráda se učila nové písně Království a zpívala je pevným hlasem.

Její pozitivní přístup mi pomáhal zvládat má vlastní omezení. Během 57 let, co jsme byli spolu, se o mě výborně starala. Dokonce mi ani nechtěla ukázat, jak se smaží vajíčka. Takže když potom vážně onemocněla, musel jsem se naučit mýt nádobí, prát a vařit jednoduchá jídla. Rozbil jsem při tom pár skleniček, ale pečovat o Danièle mi přinášelo velkou radost. *

Když se ohlížím zpátky, můžu říct, že kvůli zdravotním problémům a pokročilému věku jsem se toho hodně naučil. Za prvé, nikdy bychom neměli mít tolik práce, že si neuděláme čas na svého manželského partnera. Léta, kdy máme dost sil, bychom měli co nejlépe využít, abychom se starali o své blízké. (Kaz. 9:9) Za druhé, neměli bychom si dělat příliš velké starosti o věci, které nejsou důležité. Mohlo by se totiž stát, že pak nebudeme vidět ty krásné věci, které od Jehovy dostáváme každý den. (Přísl. 15:15)

Když přemýšlím o našem životě v celodobé službě, jsem přesvědčen, že jsme toho od Jehovy dostali víc, než jsme si kdy dokázali představit. Vnímám to jako žalmista, který řekl: „Jehova se ke mně zachoval laskavě.“ (Žalm 116:7, NWT *)