NARODIL jsem se v roce 1934. Moji rodiče Fred a Edna Molohanovi byli badateli Bible (svědky Jehovovými) už 20 let. Jsem jim moc vděčný za to, že mě naučili milovat Jehovu. Žili jsme v městečku Parsons v jihovýchodní části Kansasu. Skoro všichni v našem sboru byli pomazaní. Na shromáždění a do služby jsme jako rodina chodili pravidelně. V neděli odpoledne jsme většinou chodili do služby na ulici, dnes bychom tomu řekli služba na veřejnosti. Někdy jsme byli docela unavení, ale táta nás pak vždycky za odměnu vzal na zmrzlinu.

Náš malý sbor měl velký obvod. Patřilo do něj několik městeček a hodně farem z nedalekých okresů. Farmáři nám často za publikace místo peněz dávali zeleninu, vejce přímo od slepic, nebo dokonce živá kuřata. Za publikace táta platil předem, takže jsme za potraviny byli rádi.

Rodiče dostali gramofon, který používali v kazatelské službě. Byl jsem moc malý na to, abych ho mohl ovládat, ale bavilo mě pomáhat jim, když na opětovných návštěvách a biblických studiích pouštěli přednášky bratra Rutherforda.

Táta přidělal na střechu našeho fordu velký reproduktor, takže jsme měli auto se zvukovou aparaturou. Ve službě udělalo spoustu dobré práce. Většinou jsme nejdřív pustili hudbu, aby si lidé všimli, že se něco děje, a potom přehráli  biblickou přednášku. Po skončení nahrávky jsme lidem, které to zaujalo, nabízeli publikace.

Jednou jsme kázali v městečku Cherryvale v Kansasu. S autem jsme zajeli do parku, kam v neděli chodilo hodně lidí. Přišli ale policisté a tátovi řekli, že nahrávky může pouštět jenom mimo park. Vůbec neprotestoval, přeparkoval na protější ulici a znovu pustil přednášku, takže ji všichni v parku stejně slyšeli. Být v takových chvílích s tátou a s mým starším bratrem Jerrym byl vždycky zážitek.

Na konci 30. let jsme podnikali speciální bleskové kampaně v obvodech, kde nás lidé neměli vůbec rádi. Vstávali jsme před svítáním (jako jsme to udělali, když jsme jeli do Joplinu v Missouri) a potichu jsme dávali traktáty nebo brožury pod dveře. Potom jsme se sešli za městem a ujistili se, že nikoho nechytila policie.

K této době patřil další úžasný způsob naší služby – informační pochody. Měli jsme na sobě velké plakáty, utvořili řadu a pochodovali ulicemi. Pamatuji si na jeden takový pochod v našem městě. Bratři a sestry měli na sobě plakát s nápisem „Náboženství je léčka a podvod“. Sešli se u nás doma a vyrazili na trasu dlouhou asi kilometr a půl. Prošli městem a pak se k nám zase vrátili. Naštěstí jim nikdo během pochodu nedělal problémy a naopak upoutali pozornost mnoha lidí.

Naše rodina často jezdila na sjezdy do Texasu. Taťka pracoval u dráhy na trase Missouri–Kansas–Texas, takže jsme za příbuznými a na sjezdy mohli jezdit zadarmo. Mamka měla staršího bratra Freda Wismara, který žil se svou ženou Eulalií ve městě Temple v Texasu. Strýc Fred poznal pravdu na začátku 20. století, když byl ještě mladík. Dal se pokřtít a o tom, co se dozvěděl, mluvil se svými sourozenci, včetně mojí maminky. Znali ho bratři z celého středního Texasu, protože tam kdysi sloužil jako zónový služebník (nyní krajský dozorce). Byl to laskavý, veselý člověk a vždycky mi s ním bylo hezky. Byl zapálený pro pravdu a během mého dospívání na mě měl moc dobrý vliv.

V roce 1941 naše rodina cestovala vlakem do St. Louis v Missouri na velký sjezd. Blízko pódia byla vyhrazená místa, kam si měli sednout všichni mladí a děti. Bylo nás tam víc než 15 000. Bratr Rutherford měl přednášku „Děti Krále“ a na konci pro nás měl nádherné překvapení. Každý dostal jako dárek novou knihu Děti, kterou nám se svými pomocníky rozdával.

V dubnu 1943 jsme byli v Coffeyville v Kansasu na sjezdu, který se jmenoval „Výzva k činnosti“.  Byl to malý sjezd, ale přesto zásadní. Bylo oznámeno, že ve všech sborech bude probíhat škola – teokratická škola. Také jsme dostali brožuru, ve které bylo 52 lekcí a měla sloužit jako učebnice. Během toho roku jsem měl svůj první cvičný proslov. Tento sjezd byl pro mě výjimečný také z jiného důvodu. Ve studeném rybníku u nedaleké farmy jsem se spolu s několika dalšími dal pokřtít.

V roce 1951 jsem dokončil střední školu a musel se rozhodnout co dál. Jerry nějakou dobu předtím sloužil v betelu a já jsem si ze všeho nejvíc přál jít tam také. A tak netrvalo dlouho a moje přihláška putovala do Brooklynu. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, díky kterému jsem mohl Jehovovi sloužit naplno. Přihláška byla brzy schválena a já jsem se 10. března 1952 stal betelitou.

Doufal jsem, že budu pracovat v tiskárně a pomáhat tak s výrobou časopisů a dalších publikací. To se ale nestalo. Místo toho jsem začal pracovat jako číšník a později jsem pomáhal v kuchyni. Byla to zábava a hodně jsem se toho naučil. V kuchyni byla posunutá pracovní doba, takže během dne jsem měl trochu času si něco v klidu prostudovat. Rád jsem chodil do betelové knihovny a využíval to, že tam byla spousta knih. Díky tomu zesílila moje víra a upevnilo se moje přátelství s Jehovou. Také mě to utvrdilo v tom, že chci Jehovovi sloužit v betelu tak dlouho, jak to bude možné. Jerry z betelu odešel už v roce 1949, když se oženil s Patriciou, ale bydleli blízko. Během mých prvních let v betelu mi často hodně pomáhali a povzbuzovali mě.

Krátce po mém příchodu do betelu se hledali bratři, kteří by mohli být přidáni na seznam betelových řečníků. Tito bratři dostávali za úkol navštívit během roku sbory, které byly od Brooklynu vzdálené asi do 320 kilometrů. Měli tam mít přednášku a spolupracovat se sborem ve službě. Na tento seznam jsem byl přidán i já. Když jsem začal mít svoje první přednášky pro veřejnost, které tehdy trvaly hodinu, byl jsem poněkud nervózní. Do sborů jsem většinou jezdil vlakem. Dobře si vzpomínám na jedno zimní nedělní odpoledne v roce 1954. Nastoupil jsem do vlaku, který měl do New Yorku dorazit navečer. Po cestě nás ale zastihla sněhová bouře a zvedl se silný vítr. Vlak měl poruchu a trvalo dlouho, než jsme se zase rozjeli. Na nádraží v New Yorku jsem nakonec dorazil až v pět hodin ráno. Rychle jsem utíkal na metro, dojel do Brooklynu a šel rovnou do kuchyně. Měl jsem malé zpoždění a po probdělé noci ve vlaku jsem byl opravdu unavený. Ale takové nepříjemnosti byly úplné maličkosti v porovnání s tím, jakou jsem měl radost, že můžu sloužit bratrům a potkávat tolik nových přátel.

Během prvních let v betelu jsem byl přizván ke spolupráci na vysílání v našem rádiu WBBR, které tehdy sídlilo ve druhém patře v budově 124 Columbia Heights. Každý týden se vysílal rozhovor účastníků studia Bible a já jsem měl představovat jednoho z nich. Na tomto programu se pravidelně podílel také bratr A. H. Macmillan, dlouholetý člen rodiny betel, kterému se s láskou říkalo bratr Mac. Pro nás mladé betelity byl vynikajícím příkladem toho, jak ve službě pro Jehovu vytrvávat.

V roce 1958 jsem začal úzce spolupracovat se školou Gilead. Absolventům jsem pomáhal získat víza a zařizoval jsem další věci související s jejich cestou. Letenky byly v té době extrémně drahé, takže letadlem mohlo letět jenom několik misionářů. Ti, kdo byli posláni do Afriky nebo na Dálný východ, většinou cestovali nákladními loděmi. Když se začaly objevovat komerční letecké společnosti, letenky výrazně  zlevnily. Zakrátko už většina misionářů do místa svého působiště odlétala letadlem.

V roce 1960 jsem dostal za úkol zajistit soukromé lety ze Spojených států do Evropy na mezinárodní sjezdy, které se konaly v následujícím roce. Na jeden takový sjezd jsem letěl i já, a to do Hamburku. Po sjezdu jsme si se třemi dalšími bratry z betelu půjčili auto a jeli přes Německo do Itálie, kde jsme v Římě navštívili pobočku. Odtud naše cesta pokračovala do Francie a přes Pyreneje do Španělska. Tam byla naše činnost tehdy zakázaná. V Barceloně se nám podařilo předat bratrům nějaké publikace, které jsme zabalili tak, aby vypadaly jako dárky. Byl to zážitek se s nimi potkat. Pak jsme odjeli do Amsterdamu, odkud jsme měli zpáteční let do New Yorku.

Asi o rok později jsem dostal za úkol zařídit vybraným delegátům cestu na zvláštní sérii mezinárodních sjezdů po celém světě. Šlo o sjezd „Věčné dobré poselství“ v roce 1963. Delegátů bylo 583 a měli se zúčastnit sjezdů v Evropě, Asii, jižním Tichomoří, pak v Honolulu na Havajských ostrovech a nakonec v Pasadeně v Kalifornii. Jejich plán cesty zahrnoval zastávky v Libanonu a v Jordánsku, kde poznávali biblické země. Naše oddělení zajistilo nejenom lety a ubytování v hotelech, ale také všechna potřebná víza.

Rok 1963 byl pro mě důležitý ještě z jednoho důvodu – 29. června jsem se oženil s Lilou Rogersovou, která byla z Missouri a v betelu byla tři roky. Týden po svatbě jsme se té cesty kolem světa zúčastnili i my. Navštívili jsme Řecko, Egypt a Libanon. Z Bejrútu jsme přiletěli na malé letiště v Jordánsku. Činnost svědků tam tehdy byla omezená a bylo nám řečeno, že svědkové Jehovovi nedostávají víza. Tak jsme si říkali, co se asi stane, až tam přiletíme. Když jsme vystoupili z letadla, zažili jsme něco úžasného. Na letišti byla skupina bratrů a sester, kteří drželi transparent s nápisem „Vítejte, svědkové Jehovovi!“. Vidět biblické země na vlastní oči bylo něco nádherného! Navštívili jsme místa, kde žili patriarchové, kde kázal Ježíš a jeho apoštolové a odkud se křesťanství začalo šířit do celého světa. (Sk. 13:47)

Lila mě na mých cestách věrně doprovází už 55 let. Měli jsme možnost několikrát navštívit Španělsko a Portugalsko v době, kdy tam byla naše činnost zakázaná. Mohli jsme bratry a sestry povzbudit a přivézt jim publikace i další věci, které potřebovali. Ve Španělsku jsme několik našich bratrů navštívili dokonce ve vězení, které bylo ve staré vojenské pevnosti v Cádizu. Měl jsem obrovskou radost, že jsem je mohl povzbudit biblickou přednáškou.

 Od roku 1963 jsem pomáhal také se zařizováním cest na mezinárodní sjezdy do Afriky, Austrálie, Střední a Jižní Ameriky, Evropy, na Dálný východ, Havajské ostrovy, Nový Zéland a do Portorika. Lila a já jsme zažili hodně nezapomenutelných sjezdů, včetně toho ve Varšavě v roce 1989. Tohoto velkého sjezdu se mohlo zúčastnit i mnoho bratrů ze Sovětského svazu. Na takovém sjezdu byli úplně poprvé! Potkali jsme několik bratrů a sester, kteří v Sovětském svazu byli kvůli své víře dlouhé roky ve vězení.

Také mě moc těší navštěvovat pobočky po celém světě a povzbuzovat betelity i misionáře. Naposledy jsme byli v pobočce v Jižní Koreji a měli jsme možnost setkat se s 50 bratry ve vězení v Suwonu. Všichni byli velmi pozitivní a těšili se, až zase budou moct Jehovovi sloužit na svobodě. Mluvit s nimi bylo pro nás velkým povzbuzením. (Řím. 1:11, 12)

Za ta léta jsem mohl pozorovat, jak Jehova svému lidu žehná. Když jsem se dal v roce 1943 pokřtít, zvěstovatelů bylo asi 100 000, ale teď nás slouží Jehovovi více než 8 000 000 ve 240 zemích. Z velké části k tomu přispěla tvrdá práce absolventů Gileadu. Bylo krásné během let úzce spolupracovat s tolika misionáři a pomáhat jim dostat se do zemí, kam byli přiděleni.

Jsem opravdu rád, že jako mladý jsem se rozhodl sloužit Jehovovi naplno a podal jsem si přihlášku do betelu. Jehova mi všechny ty roky bohatě žehnal. Kromě radostné služby v betelu jsme mohli během víc než 50 let sloužit se zvěstovateli v různých sborech v Brooklynu. Našli jsme mezi nimi mnoho přátel na celý život.

Stále sloužím v betelu a jsem vděčný Lile za její pomoc. I když už je mi přes 84, jsem rád, že pořád můžu dělat užitečnou práci a pomáhat s vyřizováním korespondence.

Je nádherné patřit k Jehovově úžasné organizaci a vidět propastný rozdíl mezi těmi, kdo Jehovovi slouží, a těmi, kdo mu neslouží. Ještě lépe chápeme slova z Malachiáše 3:18: „Opět uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a ničemným, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu nesloužil.“ S každým dalším dnem je zřejmé, že se Satanův svět hroutí a že lidé, kteří v něm žijí, nemají žádnou naději a skoro žádnou radost ze života. Ale ti, kdo milují Jehovu a slouží mu, jsou šťastní – a to i v těchto kritických časech – a mají pevnou naději do budoucnosti. Kázat dobrou zprávu o Království je opravdu krásný úkol! (Mat. 24:14) Nemůžeme se dočkat doby, která přijde už brzo – Boží království tento starý svět nahradí novým a my zažijeme splnění všeho, co nám Bůh slíbil, včetně dobrého zdraví a nekonečného života. Všichni věrní Jehovovi služebníci tady na zemi si potom budou užívat života navždy.