Církevní otcové — Obhájci biblické pravdy?

Bez ohledu na to, zda se hlásíte ke křesťanství, nebo ne, vaše představa o Bohu Bible, o Ježíšovi a o křesťanství byla možná ovlivněna jejich názory. Jeden z nich byl nazýván Zlatoústý, jiný byl označován jako Veliký. Souhrnně o nich bylo uvedeno, že jsou „vrcholným ztělesněním života Kristova“. Kdo to je? Jsou to starověcí náboženští myslitelé, spisovatelé, teologové a filozofové, kteří velkou měrou ovlivnili dnešní „křesťanské“ myšlení — církevní otcové.

„BIBLE není úplným souborem Božího slova,“ tvrdí Demetrios J. Constantelos, profesor náboženských studií řecké pravoslavné církve. „Svatý duch, který zjevuje slovo Boží, nemůže být omezen na knižní stránky.“ Jaký by mohl být jiný spolehlivý zdroj božského zjevení? Demetrios J. Constantelos ve své knize Understanding the Greek Orthodox Church (Jak pochopit řeckou pravoslavnou církev) tvrdí: „Svatá tradice a Svaté Písmo [jsou] považovány za dvě strany jedné mince.“

K jádru této „svaté tradice“ patří učení a spisy církevních otců. Byli to význační teologové a „křesťanští“ filozofové, kteří žili mezi druhým a pátým stoletím n. l. Do jaké míry ovlivnili novodobé „křesťanské“ myšlení? Drželi se ve svém učení pevně Bible? Co by vlastně měl následovník Ježíše Krista považovat za pevný základ křesťanské pravdy?

Historické pozadí

Ti, kdo se uprostřed druhého století n. l. hlásili ke křesťanství, obhajovali svou víru jak před svými římskými pronásledovateli, tak i před kacíři. Náboženských hlasů se však v té době ozývalo až příliš mnoho. Náboženské debaty o „božské podstatě“ Ježíše a o povaze a projevech svatého ducha vedly k roztržkám, které přesáhly pouhou intelektuální úroveň. Rozhořčené neshody a nesmiřitelné rozpory v názorech na „křesťanské“ učení se rozšířily i do sféry politické a do oblasti kulturní a bývaly někdy příčinou výtržností, vzpour, občanských nepokojů, a dokonce i válek. Historik Paul Johnson o tom píše: „Na počátku [odpadlého] křesťanství stály zmatky, spory a rozkoly, a přesně v tom duchu se nesl i jeho další vývoj. ... Střední a východní Středomoří se v prvním a druhém století našeho letopočtu jen hemžilo nekonečným množstvím náboženských  idejí, které se ve snaze prosadit se neustále střetávaly. ... Již od samého počátku tedy existovala početná škála různých variant křesťanství, které ... měly jen málo společného.“

V té době začalo přibývat spisovatelů a myslitelů, kteří se domnívali, že k výkladu „křesťanských“ nauk je nezbytně nutné používat filozofických termínů. Ve snaze uspokojit vzdělané pohany, kteří nově přijali „křesťanství“, se takoví náboženští spisovatelé silně opírali o dřívější řeckou a židovskou literaturu. Počínaje Justinem Mučedníkem (asi v letech 100–165 n. l.), který psal řecky, si údajní křesťané stále propracovanějším postupem přizpůsobovali filozofické dědictví řecké kultury.

Důsledky tohoto vývoje se projevily ve spisech Origena (asi v letech 185–254 n. l.), řeckého spisovatele z Alexandrie. Origenovo pojednání nazvané De principii (O základech) bylo prvním systematickým pokusem o výklad hlavních nauk „křesťanské“ teologie v pojmech řecké filozofie. Historický koncil v Nikaji (325 n. l.), který se pokusil vysvětlit a pevně stanovit učení o „božství“ Ježíše Krista, dal nový popud k výkladu „křesťanské“ dogmatiky. Nikajským koncilem začala nová éra, v níž se ekumenické církevní koncily snažily dogmatiku definovat stále přesněji.

Spisovatelé a řečníci

Eusebius z Cesareje, který psal v době prvního koncilu v Nikaji, měl sám blízký vztah k císaři Konstantinovi. Po nikajském koncilu se déle než sto let vlekla bouřlivá teologická diskuse. Teologové, z nichž většina psala řecky, v ní vypracovali nauku, která se měla stát pro křesťanstvo charakteristickou, totiž nauku o Trojici. Mezi těmito teology vynikal Athanasius, sebevědomý biskup alexandrijský, a tři církevní představitelé z maloasijské Kappadokie — Basilios Veliký, jeho bratr Řehoř z Nyssy a jejich přítel Řehoř Naziánský.

Spisovatelé a kazatelé, kteří žili v tomto období, byli velice výmluvnými řečníky. Řecky mluvící Řehoř Naziánský a Jan Chrysostomos (což znamená „Zlatoústý“), stejně jako latinsky mluvící Ambrosius z Milánu a Augustin z Hippa byli dokonalými řečníky. Byli to mistři nejuznávanějšího a nejoblíbenějšího umění své doby. Nejvlivnějším náboženským spisovatelem byl v tom období Augustin. Vliv jeho teologických pojednání byl tak pronikavý, že zformoval „křesťanské“ myšlení do podoby, kterou si podrželo až dodnes. Jeroným, nejvýznačnější literát své doby, byl hlavním překladatelem latinské Vulgáty, překladu Bible z původních jazyků.

Vznikají však důležité otázky: Řídili se tito církevní otcové věrně Biblí? Shodovalo se jejich učení plně s inspirovaným Písmem? Jsou jejich spisy spolehlivým vodítkem k přesnému poznání Boha?

Nauky Boží, nebo nauky lidské?

Řecký pravoslavný metropolita Methodios z Pisidie nedávno napsal knihu nazvanou The Hellenic Pedestal of Christianity (Helénský základ křesťanství), ve které ukazuje, že řecká kultura a filozofie poskytly základ infrastruktuře novodobého „křesťanského“ myšlení. V této knize autor bez váhání  přiznává, jak k tomu došlo: „Téměř všichni význační církevní otcové považovali řecké prvky za velice užitečné; vypůjčili si je z klasických děl řecké antiky a použili je jako prostředku k pochopení a ke správnému vyjádření křesťanských pravd.“

Příkladem toho je názor, že Otec, Syn a svatý duch tvoří Trojici. Mnozí církevní otcové se po koncilu v Nikaji stali přesvědčenými zastánci Trojice. Jejich spisy a pojednání sehrály rozhodující úlohu v zavedení Trojice jako ústřední nauky křesťanstva. Vyskytuje se však pojem Trojice v Bibli? Ne. Jak tedy církevní otcové k tomuto pojmu přišli? Dílo A Dictionary of Religious Knowledge (Slovník náboženského poznání) uvádí, že to je „zkomolenina vypůjčená z pohanského náboženství a naroubovaná na křesťanskou víru“. A dílo The Paganism in Our Christianity (Pohanství v našem křesťanství) to potvrzuje: „Původ [Trojice] je naprosto pohanský.“ * (Jan 3:16; 14:28)

Můžeme si také povšimnout nauky o nesmrtelnosti duše, tedy tvrzení, že po smrti těla nějaká část člověka žije dál. Do náboženství, v němž neexistovalo žádné učení o duši, která by po smrti žila dále, byl pojem nesmrtelné duše vnesen právě prostřednictvím církevních otců. Bible jasně ukazuje, že duše může zemřít: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) Na jakém základě vybudovali církevní otcové svou víru v nesmrtelnou duši? „Křesťanský pojem duchovní duše stvořené Bohem a vložené do těla při početí a vytvářející z člověka živý celek je plodem dlouhého vývoje křesťanské filozofie.  Teprve Origenem na Východě a sv. Augustinem na Západě byla duše prohlášena za duchovní substanci a bylo vytvořeno filozofické pojetí její podstaty. ... [Augustinova] nauka ... vděčila za mnohé (včetně nejednoho nedostatku) novoplatonismu,“ vysvětluje New Catholic Encyclopedia. A časopis Presbyterian Life uvádí: „Nesmrtelnost duše je řecká představa vytvořená ve starověkých tajemných kultech a rozpracovaná filozofem Platónem.“ *

Pevný základ křesťanské pravdy

Jen krátce jsme pohlédli na historické pozadí scény, v níž se objevili církevní otcové, a viděli jsme také, jak vznikly jejich nauky. Nyní je tedy na místě otázka: Měl by na učení církevních otců upřímný křesťan zakládat svou víru? Podívejme se, jak odpovídá Bible.

Ježíš především ukázal, že používat slovo „otec“ jako náboženský titul je vyloučeno. Řekl totiž: „Nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský.“ (Matouš 23:9) Používat označení „otec“ na kteroukoli náboženskou osobnost je nekřesťanské a nebiblické. Když asi v roce 98 n. l. dopsal své spisy apoštol Jan, bylo psaní Božího slova dokončeno. Praví křesťané tedy nemusí od žádných lidí očekávat nějaké inspirované zjevení. Dávají pozor, aby ‚neučinili Boží slovo neplatným‘ kvůli lidské tradici. Jestliže někdo dovolí, aby místo, které patří Božímu slovu, zaujala lidská tradice, následky jsou v duchovním ohledu tragické. Ježíš varoval: „Jestliže ... vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (Matouš 15:6, 14)

Potřebuje vůbec křesťan nějaké jiné zjevení kromě Božího slova, jež je obsaženo v Bibli? Ne. Biblická kniha Zjevení varuje, aby k inspirované zprávě nikdo nic nepřidával: „Jestliže někdo k tomu přidá, Bůh mu přidá ran, o nichž je napsáno v tomto svitku.“ (Zjevení 22:18)

Křesťanská pravda je vyjádřena v Božím psaném slovu, v Bibli. (Jan 17:17; 2. Timoteovi 3:16; 2. Jana 1–4) K tomu, aby jí lidé správně porozuměli, nepotřebují světskou filozofii. Ve spojitosti s těmi, kdo se pokoušeli vysvětlovat božské zjevení lidskou moudrostí, je vhodné zopakovat otázky apoštola Pavla: „Kde je moudrý? Kde znalec Zákona? Kde debatér tohoto systému věcí? Neučinil Bůh moudrost světa pošetilou?“ (1. Korinťanům 1:20)

Dále zde je pravý křesťanský sbor, a ten je ‚sloupem a oporou pravdy‘. (1. Timoteovi 3:15) Jeho dozorci chrání čistotu svého vyučování ve sboru a dávají pozor, aby se dovnitř nevkradly žádné znečišťující nauky. (2. Timoteovi 2:15–18, 25) Dbají na to, aby se do sboru nedostali ‚falešní proroci, falešní učitelé a ničivé sekty‘. (2. Petra 2:1) Církevní otcové po smrti apoštolů naopak dovolili, aby ‚zavádějící inspirované výroky a démonské nauky‘ v křesťanském sboru zakořenily. (1. Timoteovi 4:1)

Důsledky tohoto odpadlictví jsou patrné v dnešním křesťanstvu. Jeho náboženské názory a zvyky ani zdaleka neodpovídají biblické pravdě.

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 18]

KAPPADOČTÍ OTCOVÉ

„Náboženští spisovatelé ze čtvrtého století, a zejména ti z nich, kteří jsou označováni jako ‚tři velcí hierarchové‘, totiž Řehoř Naziánský, Basilios Veliký a Jan Chrysostomos, se v pravoslavné církvi ... těší mimořádné úctě,“ uvádí spisovatel Kallistos, který je mnichem. Zakládali tito církevní otcové své nauky na inspirovaném Písmu? O Basiliovi Velikém se v knize The Fathers of the Greek Church (Otcové řecké církve) píše: „Jeho spisy svědčí o tom, že si po celý život zachoval důvěrný vztah k Platónovi, Homérovi a k historikům a řečníkům, a ti jistě ovlivnili jeho styl. ... Basilios zůstal ‚Řekem‘.“ Totéž platilo o Řehořovi Naziánském. „Podle jeho názoru se vítězství církve a její nadřazenost nejlépe projeví tím, že [církev] plně převezme tradice klasické kultury.“

Profesor Panagiotis K. Christou o těchto třech mužích píše: „Občas sice varují před ‚filozofií a prázdným podvodem‘ [Kolosanům 2:8] — aby vyhověli příkazu Nového zákona —, ale filozofii a příbuzné obory zároveň horlivě studují, a dokonce studium těchto oborů doporučují druhým.“ Tito církevní učitelé si patrně mysleli, že Bible dostatečně nepodporuje jejich názory. Jestliže hledali jinou autoritativní oporu, mohlo by to znamenat, že jejich nauky neměly s Biblí nic společného? Hebrejské křesťany apoštol Pavel varoval: „Nedejte se odvést různými a cizími naukami.“ (Hebrejcům 13:9)

[Podpisek obrázku]

© Archivo Iconografico, S.A./CORBIS

[Rámeček a obrázek na straně 20]

CYRIL ALEXANDRIJSKÝ  — KONTROVERZNÍ CÍRKEVNÍ OTEC

Jednou z nejkontroverznějších osobností mezi církevními otci je Cyril Alexandrijský (asi 375–444 n. l.). Církevní historik Hans von Campenhausen o něm píše, že to byl muž „dogmatický, prudký a vychytralý, uchvácený velikostí svého povolání a důstojností svého úřadu“, a dodává, že „za správné nepovažoval nic, co nemohl použít k podpoře své moci a autority... Brutalita a bezohlednost jeho metod ho nikdy neskličovaly.“ Jako biskup alexandrijský se Cyril uchyloval k úplatkářství, hanobení a pomlouvání, aby sesadil biskupa konstantinopolského. Tvrdí se, že nese zodpovědnost za brutální vraždu uznávané filozofky jménem Hypatie, která byla zavražděna v roce 415 n. l. O Cyrilových teologických spisech Campenhausen říká: „Dal podnět k tomu, aby věroučné otázky nebyly rozhodovány výlučně na základě Bible, ale aby se při tom používaly vhodné citace nebo sbírky citací z děl uznávaných autorit.“

[Obrázek na straně 19]

Jeroným

[Podpisek]

Garo Nalbandian