Spiritismus a hledání pravé spirituality

POTŘEBY duchovní i potřeby hmotné má každý z nás. Proto se tolik lidí zajímá například o to, jaký je smysl života, proč lidé trpí a co se s námi stane, když zemřeme. Odpovědi na tyto a podobné otázky hledají mnozí upřímní lidé tak, že se při seancích dotazují médií a doufají, že se dostanou do spojení s duchy mrtvých. Tyto praktiky se označují jako spiritismus.

Spiritismus má své stoupence v mnoha zemích, a tito lidé mají svá shromáždění a církve. Odhaduje se, že například v Brazílii se asi 4 000 000 spiritistů řídí naukami, které systematicky utřídil Hyppolyte Léon Denizard Rivail, francouzský pedagog a filozof, který žil v 19. století a své spisy psal pod jménem Allan Kardec. O spiritistické jevy se Kardec začal poprvé zajímat v roce 1854. Později na mnoha místech kladl médiím otázky, a v Knize duchů, kterou vydal v roce 1857, zaznamenal jejich odpovědi. Napsal ještě dvě další knihy, a to Knihu medií a L’Évangile Selon Le Spiritisme (Evangelium podle spiritismu).

Spiritismus se spojuje s náboženskými praktikami, jako jsou obřady vúdú, čarodějnictví, magie nebo satanismus. Stoupenci učení Allana Kardeka však tvrdí, že jejich názory jsou odlišné. V jejich publikacích se často cituje Bible, a Ježíš je v nich označován jako „rádce a vzor pro celé lidstvo“. Uvádí se v nich, že Ježíšovo učení je „nejčistším vyjádřením božského zákona“. Allan Kardec považoval spiritistické spisy za třetí zjevení Božího zákona lidstvu, přičemž prvním bylo podle něj učení Mojžíšovo a druhým učení Ježíšovo.

Spiritismus mnohé lidi přitahuje, protože zdůrazňuje lásku k bližnímu a dobročinnost. Spiritisté zastávají mimo jiné názor, že „bez dobročinnosti není spasení“. Mnozí spiritisté se aktivně podílejí na sociální práci v tom směru, že podporují nemocnice, školy a jiné instituce. Takové snahy si zaslouží uznání. Ale jak dalece názory spiritistů odpovídají Ježíšovu učení, které je zaznamenáno v Bibli? Podívejme se na dva příklady: naděje pro mrtvé a příčina utrpení.

Jaká je naděje pro mrtvé?

Mnoho spiritistů věří v převtělování. V jisté spiritistické publikaci se uvádí: „Převtělování je jediná nauka, která odpovídá naší představě o božské spravedlnosti; je to jediná nauka, která může vysvětlit budoucnost a posílit naši naději.“ Spiritisté tvrdí, že duše neboli „vtělený duch“ při smrti opouští tělo — jako když motýl opouští svou kuklu. Věří, že tito duchové jsou později opět převtěleni jako lidé, aby si odpykali hříchy spáchané v některém minulém životě. Na tyto dřívější hříchy si však lidé nevzpomínají. „Bůh považoval za vhodné zastřít minulost rouškou zapomenutí,“ říká se v knize L’Évangile Selon Le Spiritisme.

„Popírat převtělování znamená popírat slova Kristova,“ napsal Allan Kardec. Ježíš však slovo „převtělování“ nikdy nevyslovil, ani se o takovém názoru nikdy nezmínil. (Viz rámeček „Učí Bible o převtělování?“ na straně 22.) Ježíš naopak učil o tom, že mrtví budou vzkříšeni. Během své služby na zemi sám vzkřísil tři osoby — syna vdovy v Nain, dceru předsedajícího úředníka synagogy a svého blízkého přítele Lazara. (Marek 5:22–24, 35–43; Lukáš 7:11–15; Jan 11:1–44) Zamysleme se nad jednou z těchto pozoruhodných událostí a povšimněme si, co Ježíš mínil výrazem „vzkříšení“.

 Vzkříšení Lazara

Ježíš slyšel, že jeho přítel Lazar onemocněl. Po dvou dnech řekl svým učedníkům: „Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.“ Učedníci nepochopili, co měl Ježíš na mysli, a proto jim otevřeně řekl: „Lazar zemřel.“ Když Ježíš nakonec přišel k Lazarově hrobce, ten muž byl už čtyři dny mrtvý. Ježíš však přikázal, aby byl odstraněn kámen, kterým byl pevně uzavřen vchod do hrobky. Potom zavolal: „Lazare, pojď ven!“ A v tu chvíli se stalo něco podivuhodného. „Člověk, který byl mrtev, vyšel s nohama a rukama ovázanýma obinadly a jeho tvář byla ovázána látkou. Ježíš jim řekl: ‚Rozvažte ho a ať jde.‘“ (Jan 11:5, 6, 11–14, 43, 44)

Je jasné, že to nebylo žádné převtělení. Ježíš řekl, že mrtvý Lazar spí, že si není ničeho vědom. Přesně podle biblických slov ‚jeho myšlenky zanikly‘. ‚Neuvědomoval si naprosto nic.‘ (Žalm 146:4; Kazatel 9:5) Vzkříšený Lazar nebyl odlišnou osobou, v níž by byl nějaký převtělený duch. Měl stejnou osobnost, byl stejně starý a jeho vzpomínky se nezměnily. Začal opět žít jako předtím a vrátil se ke svým drahým, kteří oplakávali jeho smrt. (Jan 12:1, 2)

Lazar později opět zemřel. Proč tedy byl vzkříšen? Stejně jako ostatní případy vzkříšení, které provedl Ježíš, i vzkříšení Lazara posiluje naši důvěru v Boží slib, že v Božím ustanoveném čase budou jeho věrní služebníci vzkříšeni z mrtvých. Tyto Ježíšovy zázraky dodávají velkou váhu Ježíšovým slovům: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije.“ (Jan 11:25)

O tomto budoucím vzkříšení Ježíš řekl: „Přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kdo prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:28, 29) Bude to vzkříšení mrtvých lidí, stejně jako v případě Lazara. Nebude to tak, že by duchové, kteří by měli své vědomí, byli opět spojeni se vzkříšenými těly, která se už rozložila, a možná se dokonce stala součástí jiných živých organismů. Stvořitel nebe a země, jehož moudrost a moc jsou nekonečné, je schopen i vzkřísit mrtvé.

Není snad z nauky o vzkříšení, kterou učil Ježíš Kristus, patrná Boží hluboká láska k lidem jako k jednotlivcům? Ale jaká je odpověď na druhou otázku, která zde byla položena?

Proč lidé trpí?

Mnoho lidského utrpení je důsledkem toho, co dělají lidé, kteří jsou nemoudří, nezkušení, nebo dokonce ničemní. Ale co můžeme říci o tragických událostech, za které nelze bezprostředně vinit lidi? Proč dochází například k nehodám a přírodním katastrofám? Proč některé děti přicházejí na svět s vrozenými vadami? Allan Kardec považoval takové věci za trest. Napsal: „Jestliže jsme trestáni, musel být spáchán nějaký zlý skutek. Pokud tento zlý skutek nebyl spáchán v přítomném životě, muselo k němu dojít v některé předcházející existenci.“ Spiritisté se učí modlit takto: „Pane, ty jsi jedině spravedlivý. Nemoc, kterou jsi uznal za vhodné na mě seslat, musí být zasloužená... Přijímám ji jako to, co  slouží k odčinění mé minulosti a k vyzkoušení mé víry a mé podřízenosti vzhledem k tvé požehnané vůli.“ (L’Évangile Selon Le Spiritisme)

Učil něco takového Ježíš? Neučil. Ježíš velmi dobře znal biblický výrok: „Všechny je ... postihuje čas a nepředvídaná událost.“ (Kazatel 9:11) Věděl, že špatné věci se někdy jednoduše stávají. Nemusí být trestem za hříchy.

Povšimněme si příhody, která se stala za Ježíšova života: „Když [Ježíš] procházel kolem, viděl člověka od narození slepého. A jeho učedníci se ho zeptali: ‚Rabbi, kdo hřešil, ten člověk, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?‘“ Odpověď, kterou jim Ježíš dal, je velice poučná: „Nehřešil ani ten člověk, ani jeho rodiče, ale bylo to, aby v jeho případě byly učiněny zjevnými Boží skutky. Když to řekl, plivl na zem a udělal slinou bláto, dal mu své bláto na oči a řekl mu: ‚Jdi se umýt do rybníka Siloe.‘ ... A tak odešel, umyl se, vrátil se a viděl.“ (Jan 9:1–3, 6, 7)

Z Ježíšových slov je patrné, že za vrozenou slepotu tohoto muže nemohl ani on sám, ani jeho rodiče. Myšlenku, že by ten muž byl trestán za hříchy spáchané v předcházejícím životě, tedy Ježíš nijak nepodpořil. Ježíš ovšem věděl, že všichni lidé dědí hřích. Dědí však hřích Adamův, a ne hříchy, které by spáchali před svým narozením. Následkem Adamova hříchu se všichni lidé rodí tělesně nedokonalí a podléhají nemocem a smrti. (Job 14:4; Žalm 51:5; Římanům 5:12; 9:11) A Ježíš byl poslán právě proto, aby tuto situaci napravil. Jan Křtitel řekl, že Ježíš je „Boží Beránek, který snímá hřích světa“. (Jan 1:29) *

Lze si také povšimnout, že Ježíš neřekl, že Bůh tomuto muži úmyslně způsobil slepotu, aby Ježíš mohl jednoho dne přijít a uzdravit ho. To by byl opravdu krutý a cynický skutek! Sloužilo by to Bohu ke chvále? Ne. Právě  zázračným uzdravením slepého muže měly být „učiněny zjevnými Boží skutky“. Podobně jako ty ostatní mnohé případy, kdy Ježíš provedl uzdravení, i tento skutek odrážel Boží upřímnou lásku k trpícímu lidstvu. Bylo to potvrzením, že jeho slib učinit ve stanoveném čase konec všem lidským nemocem a všemu utrpení je spolehlivý. (Izajáš 33:24)

Není snad pro nás útěchou, když zjistíme, že náš nebeský Otec nepůsobí utrpení, ale že naopak dává „dobré věci těm, kdo jej prosí“? (Matouš 7:11) Až se otevřou oči slepých a budou zprůchodněny uši hluchých, až bude chromý chodit, skákat a běhat, jak velice tím bude Nejvyšší oslaven! (Izajáš 35:5, 6)

Jak můžeme uspokojit své duchovní potřeby

Ježíš prohlásil: „Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.“ (Matouš 4:4) Ano, naše duchovní potřeby jsou uspokojovány, když čteme Boží slovo, Bibli, a chováme se podle něj. Jestliže se dotazujeme spiritistického média, naše duchovní potřeby tím ve skutečnosti uspokojovány nejsou. V tom, co Allan Kardec označil jako první zjevení Božího zákona, jsou ve skutečnosti takové praktiky výslovně odsouzeny. (5. Mojžíšova 18:10–13)

Mnozí lidé, mezi nimi i spiritisté, uznávají, že Bůh je svrchovaná bytost, že je věčný, absolutně dokonalý, laskavý, dobrý a spravedlivý. Bible však zjevuje mnohem víc. Odhaluje, že Bůh má osobní jméno Jehova, které musíme ctít, jako je ctil Ježíš. (Matouš 6:9; Jan 17:6) Představuje nám Boha jako skutečnou osobu, k níž mohou mít lidé blízký vztah. (Římanům 8:38, 39) Jestliže čteme Bibli, dozvídáme se, že Bůh je milosrdný a že nám „neučinil ... dokonce podle našich hříchů; ani na nás neuvedl to, co si zasloužíme podle svých provinění“. (Žalm 103:10) Prostřednictvím svého psaného Slova nám Svrchovaný Pán Jehova zjevuje svou lásku, své nadřazené postavení a svou rozumnost. Právě on vede a chrání poslušné lidi. To, že Jehovu a jeho Syna, Ježíše Krista, poznáváme, „znamená věčný život“. (Jan 17:3)

Bible nám poskytuje všechny potřebné informace o Božích záměrech a říká nám, co musíme dělat, jestliže se Bohu chceme líbit. Bedlivé zkoumání Bible nám poskytuje pravdivé a uspokojující odpovědi na naše otázky. Bible nám také poskytuje vodítko v tom, co je správné a co je nesprávné, a dává nám pevnou naději. Ujišťuje nás, že v blízké budoucnosti Bůh „setře [lidem] každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ (Zjevení 21:3, 4) Jehova prostřednictvím Ježíše Krista osvobodí lidstvo od zděděného hříchu a nedokonalosti a poslušní lidé zdědí věčný život v pozemském ráji. Jejich tělesné i duchovní potřeby budou v té době plně uspokojeny. (Žalm 37:10, 11, 29; Přísloví 2:21, 22; Matouš 5:5)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 22]

UČÍ BIBLE O PŘEVTĚLOVÁNÍ?

Existují nějaké biblické texty, které by podporovaly nauku o převtělování? Uvažujme o některých textech, jichž se stoupenci této nauky dovolávají:

„Všichni, Proroci i Zákon, totiž prorokovali až do Jana ... On je ‚Elijáš, který je určen, aby přišel‘.“ (Matouš 11:13, 14)

Byl Jan Křtitel znovu narozeným Elijášem? Když se ho zeptali: „Jsi Elijáš?“, Jan jednoznačně odpověděl: „Nejsem.“ (Jan 1:21) Bylo však předpověděno, že Jan přijde před Mesiášem, a to „s Elijášovým duchem a silou“. (Lukáš 1:17; Malachiáš 4:5, 6) Jinými slovy, Jan Křtitel byl Elijášem v tom smyslu, že vykonal dílo, jež bylo s Elijášovým dílem srovnatelné.

„Pokud se nenarodí někdo znovu, nemůže vidět Boží království. Nediv se, že jsem ti pověděl: Musíte se znovu narodit.“ (Jan 3:3, 7)

Jeden z apoštolů později napsal: „Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději.“ (1. Petra 1:3, 4, Nový zákon, Česká liturgická komise; Jan 1:12, 13) Je zřejmé, že znovuzrození, o němž se zde Ježíš zmínil, byl duchovní zážitek, k němuž došlo, když jeho následovníci ještě byli naživu. Nebylo to žádné budoucí převtělení.

„Když je muž mrtvý, žije navždy: až dny mé existence na Zemi skončí, budu čekat, vzhledem k tomu, že se mám opět vrátit.“ („Řecký překlad“ Joba 14:14, citovaný v díle L’Évangile Selon Le Spiritisme)

V překladu Revised Standard Version tento verš zní: „Jestliže muž zemře, bude opět žít? Po všechny dny své služby budu čekat, dokud nepřijde mé propuštění.“ Jestliže čteme tento verš v kontextu, vidíme, že mrtví čekají v hrobě na své „propuštění“. (Verš 13) V době čekání neexistují. „Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?“ (Job 14:10, Ekumenický překlad)

[Obrázek na straně 21]

Naděje na vzkříšení je dokladem toho, že Bůh má o každého z nás hluboký zájem

[Obrázky na straně 23]

Bůh ukončí veškeré lidské utrpení