Církev a stát v Byzantské říši

ZAKLADATEL křesťanství jasně poukázal na to, že mezi jeho následovníky a světem lidstva, jež je odcizeno Bohu, musí být nápadný rozdíl. Svým následovníkům Ježíš řekl: „Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:19) Před Pilátem, představitelem tehdejší politické moci, Ježíš prohlásil: „Mé království není částí tohoto světa.“ (Jan 18:36)

Odpovědností křesťanů bylo kázat „do nejvzdálenější části země“, a jestliže měli tento úkol splnit, nesměli se nechat rozptylovat světskými záležitostmi. (Skutky 1:8) Ježíš se nevměšoval do politiky, a nedělali to ani první  křesťané. (Jan 6:15) Nápadné bylo, že věrní křesťané nepůsobili ve veřejných funkcích ani ve státní správě. Později se však situace změnila.

„Částí světa“

Nějaký čas po smrti posledního z apoštolů začali náboženští vůdcové pohotově měnit své názory sami na sebe i na svět. Začali si představovat „království“, které nejenže je ve světě, ale je také jeho částí. Zaměříme-li se na otázku, jak se náboženství propojilo s politikou v Byzantské říši — tedy v říši východořímské s hlavním městem v Byzantionu (dnešní Istanbul) —, získáme velmi poučné poznatky.

Ve společnosti, v níž náboženství zastávalo odedávna významnou úlohu, měla byzantská církev se svým střediskem v Byzantionu značnou moc. Církevní historik Panajotis Christou jednou prohlásil: „Byzantinci spatřovali ve své pozemské říši obraz Božího Království.“ Představitelé císařské autority však tento názor vždy nesdíleli. Vztah mezi církví a státem se proto někdy projevoval bouřlivě. V díle The Oxford Dictionary of Byzantium se uvádí: „Biskupové v Konstantinopoli [neboli Byzantionu] se vyznačovali nejrůznějšími projevy, od zbabělého přisluhování mocnému panovníkovi..., přes plodnou spolupráci s trůnem ... až po odvážný odpor proti císařské vůli.“

Konstantinopolský patriarcha, hlava východní církve, se stal velmi vlivnou osobností. Byl to on, kdo korunoval  císaře, a proto očekával, že císař bude oddaným obhájcem pravoslaví. Patriarcha byl také velmi bohatý, protože spravoval rozsáhlý církevní majetek. Jeho moc vyplývala nejen z toho, že měl autoritu nad bezpočtem mnichů, ale také z vlivu, jímž působil na laickou obec.

Patriarcha často mohl císaři vzdorovat. Mohl mu pohrozit vyloučením z církve — přičemž mohl svou vůli prosadit ve jménu Božím — nebo mohl použít k odstranění císařů jiných metod.

Úroveň občanské správy mimo hlavní město postupně upadala, a tak se stalo, že biskupové bývali často ve svých městech nejmocnějšími muži, společně s místodržiteli provincií, kteří byli vybíráni právě za pomoci biskupů. Biskupové věnovali pozornost soudním případům a světským obchodním záležitostem, kdykoli se nějak týkaly církve, a někdy i v případech, kdy s nimi církev neměla nic společného. A důležitým činitelem bylo to, že kněží a mnichů, kteří  všichni podléhali svým místním biskupům, byly desetitisíce.

Politika a simonie

Z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že úřad duchovního pastýře se nerozlučně pojil s politikou. Navíc pro tak velký počet členů duchovenstva a pro jejich rozmanitou náboženskou činnost bylo nutně třeba mnoho peněz. Duchovní, kteří zastávali vysoká postavení, většinou žili v přepychu. Když církev získala moc a bohatství, ztratila apoštolskou chudobu a svatost. Někteří kněží a biskupové za své jmenování zaplatili. Simonie se běžně uplatňovala i v nejvyšších kruzích církevní hierarchie. Duchovní, kteří měli podporu bohatých zájmových skupin, mezi sebou soupeřili ve snaze vybojovat si u císaře církevní úřady.

Úplatky sloužily také k ovlivňování vyšších náboženských představitelů. Když císařovna Zoé (asi 978–1050 n. l.) dala zavraždit svého manžela Romana III. a chtěla se provdat za svého milence, který se měl stát císařem Michaelem IV., dala spěšně povolat do svého paláce patriarchu Alexia. Patriarcha se zde dozvěděl o Romanově smrti a o tom, jaká služba se od něj jako od patriarchy očekává. Církev právě v ten večer slavila Velký pátek, což byla pro Alexia nesnadná situace. Císařovna mu však nabídla štědré dary, patriarcha je přijal a její žádosti o oddání vyhověl.

Přisluhování císařovi

V dějinách Byzantské říše bývaly doby, kdy ve spojitosti s výběrem osoby do úřadu konstantinopolského patriarchy využil císař svého faktického práva provést jmenování. V takových dobách se proti císařově vůli nikdo nemohl stát patriarchou ani jím nemohl dlouho zůstat.

Císař Andronikos II. (1260–1332) považoval za nutné vyměnit patriarchu devětkrát. Ve většině případů bylo jeho cílem to, aby trůn patriarchy zaujal kandidát co nejpovolnější. Podle knihy The Byzantines (Byzantinci) jeden patriarcha dokonce dal císařovi písemný slib, že „udělá, co bude [císař] vyžadovat, bez ohledu na to, jak dalece to bude nezákonné, a že neudělá nic, co by se [císaři] nelíbilo“. Dvakrát se císařové pokoušeli prosadit v církvi svou vůli tím, že za patriarchu vysvětili knížete z královské rodiny. Císař Romanos I. povýšil do důstojného postavení patriarchy svého syna Theofylakta, kterému tehdy bylo pouze 16 let.

Jestliže se patriarcha císaři znelíbil, mohl jej panovník přinutit k abdikaci nebo mohl dát synodu pokyn, aby patriarchu sesadil. V knize Byzantium (Byzantion) se uvádí: „Při výběru biskupů vzrůstala v průběhu byzantských dějin úloha vyšších autorit, a [vzrůstal] dokonce i přímý vliv císaře.“

Císař také předsedal církevním koncilům a patriarcha seděl vedle něho. Císař vedl debaty, formuloval články víry a vedl spory s biskupy, ale také s kacíři, pro které měl konečný verdikt — usmrcení na mučednickém kůlu. Také potvrzoval a uskutečňoval rozhodnutí přijatá koncilem. Proti svým odpůrcům vznášel obvinění nejen z urážky majestátu, ale i z nepřátelství vůči víře a Bohu. „V Církvi se nesmí učinit nic, co je v rozporu s vůlí  a příkazy císaře,“ prohlásil jeden patriarcha v šestém století. Biskupové blízcí dvoru — vemlouvaví, přizpůsobiví muži, vnímavě reagující na nenápadné projevy přízně, a obratní vyjednávači — zpravidla neměli námitky o nic víc než jejich nadřízený.

Například když patriarcha Ignatios (asi 799–878 n. l.) nedovolil, aby se vysoký státní úředník Bardas účastnil přijímání svátosti oltářní, Bardas se proti tomu postavil a obvinil Ignatia z účasti na údajném spiknutí a ze zrady. Patriarcha byl zatčen a poslán do vyhnanství. Bardas se postaral o to, aby za Ignatiova nástupce byl vybrán Fotios, laik, který během šesti dnů obdržel všechny církevní hodnosti a nakonec dosáhl hodnosti patriarchy. Splňoval Fotios požadavky na takový duchovní úřad? Píše se o něm, že byl „mimořádně ctižádostivý, neobyčejně domýšlivý a jako politik nepřekonatelně schopný“.

Dogma ve službách politiky

V pozadí sporů o to, co je pravověrnost a co kacířství, byl často spor politický. A důvody, proč mnozí císařové zaváděli nové nauky, byly spíše mocenské než náboženské. Všeobecně řečeno, císař si vyhrazoval právo diktovat náboženské nauky a vyžadovat od církve, aby jeho vůli přijala.

Například císař Herakleios (575–641 n. l.) se usilovně snažil urovnat schizma, které se týkalo Kristovy podstaty a ohrožovalo soudržnost jeho beztak již vyčerpané a oslabené říše. Ve snaze o kompromis zavedl nové učení, které bylo označeno jako monotheletismus. * Ve snaze zajistit si loajalitu jižních provincií své říše vybral potom Herakleios nového alexandrijského patriarchu Kyra z Fasis, a ten nauku podporovanou císařem potvrdil. Císař ustanovil Kyra nejen patriarchou, ale i egyptským prefektem, a dal mu autoritu nad místními egyptskými vládci. Kyrovi se podařilo získat souhlas většiny představitelů egyptské církve, když na ně vyvinul nátlak a do jisté míry je vystavil pronásledování.

Trpká sklizeň

Jak by mohl tento vývoj událostí doslovně i duchovně odpovídat Ježíšově modlitbě, v níž Ježíš řekl, že jeho následovníci nebudou „částí světa“? (Jan 17:14–16)

Muži, kteří se v byzantských dobách a také později vydávali za křesťanské vůdce, se vměšovali do politických a vojenských záležitostí světa, a draze za to zaplatili. Jaký závěr vyvodíte z této krátké úvahy? Získali vůdcové byzantské církve přízeň Boha a Ježíše Krista? (Jakub 4:4)

Takoví ctižádostiví náboženští vůdcové a jejich političtí milovníci nepřinesli pravému křesťanství nic dobrého. Tato nesvatá smíšenina náboženství a politiky postavila čisté náboženství, jemuž učil Ježíš, do špatného světla. Vezměme si z dějin poučení a nestaňme se „částí světa“.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 10]

„JAKO BŮH KRÁČEJÍCÍ PO NEBI“

Typickým příkladem toho, jakou úlohu ve státních záležitostech mohla mít hlava církve a jaké ctižádostivé zájmy s tím byly spojeny, jsou události kolem patriarchy Michaela Kerullaria (asi 1000–1059). Když Kerullarios dosáhl patriarchátu, začal usilovat o postavení ještě vyšší. Je popisován jako člověk arogantní, sebevědomý a neústupný, který „ve svém vystupování vypadal jako bůh kráčející po nebi“.

Ve snaze prosadit sám sebe vyvolal Kerullarios v roce 1054 schizma s římským papežem a přinutil císaře, aby rozdělení přijal. Patriarcha byl tímto vítězstvím potěšen, a zařídil věci tak, aby byl na trůn dosazen Michael VI., jemuž pomohl upevnit jeho vladařskou moc. O rok později Kerullarios přinutil tohoto císaře k abdikaci a na trůn dosadil Isakia Komnena (asi 1005–1061).

Konflikt mezi patriarchátem a říší se stupňoval. Kerullarios si byl jist podporou veřejnosti a uchyloval se proto k hrozbám, vydírání a k násilí. Jeden historik, který byl jeho současníkem, o něm napsal: „Císařův pád předpověděl banálními a vulgárními slovy. Řekl totiž: ‚Ty idiote, já jsem tě vyvýšil, ale já tě také zlomím.‘“ Isakios Komnenos ho však dal zatknout, uvěznit a poslat do vyhnanství na ostrov Imbros.

Z těchto příkladů je vidět, kolik těžkostí mohl konstantinopolský patriarcha způsobit a jak opovážlivě mohl odporovat císaři. S takovými muži, kteří byli obratnými politiky a kteří byli schopni odporovat císaři i armádě, měl císař co do činění často.

[Mapa a obrázek na straně 9]

(Pro úplný, upravený text — viz publikaci)

Největší rozsah Byzantské říše

Ravenna

Řím

MAKEDONIE

Konstantinopolis

Černé moře

Nikaia

Efez

Antiochie

Jeruzalém

Alexandrie

Středozemní moře

[Podpisek]

Mapa: Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázky na straně 10 a 11]

Komnenos

Romanos III. (vlevo)

Michael IV.

Císařovna Zoé

Romanos I. (vlevo)

[Podpisky]

Komnenos, Romanos III. a Michael IV.: S laskavým svolením Classical Numismatic Group, Inc.; Císařovna Zoé: Hagia Sofia; Romanos I. Foto s laskavým svolením Harlan J. Berk, Ltd.

[Obrázek na straně 12]

Fotios

[Obrázek na straně 12]

Herakleios a jeho syn

[Podpisky]

Herakleios a jeho syn: foto s laskavým svolením Harlan J. Berk, Ltd.; všechny ilustrační prvky na stranách 8–12: z knihy L’Art Byzantin III Ravenne Et Pompose