Životní příběh

Ke službě patří obětavost

VYPRÁVÍ DON RENDELL

Maminka zemřela v roce 1927, když mi bylo pouhých pět let. Přesto však její víra hluboce ovlivnila můj život. Jak to?

MAMINKA se provdala ještě jako oddaná členka anglikánské církve, a můj otec byl vojákem z povolání. Bylo to před první světovou válkou. Ta vypukla v roce 1914, a když místní farář využil kazatelny k agitaci pro vstup do armády, maminka mu řekla, že s tím nesouhlasí. Co jí ten duchovní odpověděl? „Jděte domů a o takové věci se nestarejte!“ S tím ovšem spokojená nebyla.

V roce 1917 válka vrcholila, a právě v té době maminka navštívila představení „Fotodrama Stvoření“. Přesvědčila se, že našla pravdu, a proto okamžitě vystoupila z církve a připojila se k badatelům Bible — tímto jménem byli tehdy označováni svědkové Jehovovi. Chodila na shromáždění sboru v Yeovilu v anglickém hrabství Somerset, protože do tohoto města bylo z naší vesnice West Coker nejblíže.

O své nové víře maminka brzy řekla svým třem sestrám. Starší členové yeovilského sboru mi vyprávěli, jak maminka se svou sestrou Millie nadšeně projížděly na kole naším rozsáhlým venkovským obvodem a rozšiřovaly biblické pomůcky Studies in the Scriptures (Studie Písem). Žel, posledních 18 měsíců svého života byla maminka upoutána na lůžko, protože dostala tuberkulózu. Tuto nemoc tehdy nebylo čím léčit.

Praktické projevy obětavosti

Tetička Millie tehdy žila u nás. Když naše maminka onemocněla, tetička o ni pečovala  a dohlížela také na mě a na moji sedmiletou sestru Joan. A když maminka zemřela, tetička Millie se okamžitě nabídla, že se o nás, o děti, bude starat. Otec byl rád, že tato odpovědnost nebude na něm, a ochotně souhlasil s tím, že tetička u nás bude žít trvale.

Tetičku jsme si zamilovali a byli jsme šťastní, že u nás zůstane. Proč se však k tomu rozhodla? Teprve po mnoha letech nám řekla, že považovala za svou povinnost dál stavět na základu, který položila naše maminka — seznamovat Joan a mě s biblickou pravdou. Uvědomila si, že náš otec by to nikdy nedělal, protože se o náboženství vůbec nezajímal.

Později jsme se také dozvěděli, že tetička Millie učinila ještě jedno velmi osobní rozhodnutí. Aby o nás mohla náležitě pečovat, nikdy se nevdala. To byla skutečná obětavost! Joan a já jsme měli opravdu všechny důvody k tomu, abychom jí byli hluboce vděční. Všechno, co nás naučila, a její zářivý příklad, to vše trvale ovlivnilo náš život.

Doba rozhodování

Chodil jsem společně s Joan do anglikánské vesnické školy, a otázku naší náboženské výchovy tetička Millie nesmlouvavě projednala s paní ředitelkou. Když ostatní děti pochodovaly do kostela, šli jsme domů, a když farář přišel do školy učit náboženství, seděli jsme stranou a měli jsme za úkol učit se nazpaměť biblické texty. To mi později přišlo vhod, protože tyto pasáže se mi nesmazatelně vryly do mysli.

Ve čtrnácti letech jsem vyšel ze školy a potom jsem byl čtyři roky v učení v místní továrně na výrobu sýrů. Učil jsem se také hrát na klavír, a hudba a společenský tanec se staly mou zálibou. Biblická pravda sice byla v mém srdci hluboce zakořeněna, ale ještě bylo třeba, aby se pro mě stala hnací silou. Potom mě jednoho dne v březnu roku 1940 požádala jistá starší křesťanská sestra, abych ji doprovodil na sjezd ve městě Swindon, do kterého to bylo asi 110 kilometrů. Veřejnou přednášku měl Albert D. Schroeder, předsedající služebník svědků Jehovových v Británii. Tento sjezd se stal mezníkem v mém životě.

Zuřila druhá světová válka. Co vlastně dělám se svým životem? Rozhodl jsem se, že se vrátím do yeovilského sálu Království. Při prvním shromáždění, jehož jsem se účastnil, byla právě zavedena svědecká služba na ulici. Velké poznání jsem sice tehdy neměl, ale přesto jsem se k této činnosti dobrovolně přihlásil, k velkému údivu mnoha mých takzvaných přátel, kteří se mi vysmívali, když procházeli kolem mě.

V červnu roku 1940 jsem byl v Bristolu pokřtěn. Neuplynul ani měsíc a přihlásil jsem se do pravidelné průkopnické služby, abych sloužil jako celodobý evangelista. Byl jsem opravdu šťastný, když o něco později i moje sestra symbolizovala křtem ve vodě své zasvěcení.

Průkopnická služba za války

Rok po začátku války jsem dostal povolávací rozkaz k nástupu do armády. V Yeovilu jsem byl zaregistrován jako odpírač vojenské služby z důvodu svědomí, a proto jsem byl předvolán před soud v Bristolu. Předtím jsem společně s Johnem Wynnem vykonával průkopnickou službu v Cinderfordu v hrabství Gloucestershire a potom ve městech  Haverfordwest a Carmarthen ve Walesu. * Pak jsem byl při soudním přelíčení v Carmarthenu odsouzen ke třem měsícům vězení ve Swansea a navíc k pokutě 25 liber, což bylo tehdy hodně peněz. Později jsem byl odsouzen ještě k dalším třem měsícům vězení za to, že jsem tuto pokutu nezaplatil.

Při třetím výslechu jsem dostal otázku: „Cožpak nevíte, že Bible říká: ‚Splácejte césarovy věci césarovi.‘“ „Ano,“ odpověděl jsem, „to vím, rád bych ovšem ten verš dokončil: ‚ale Boží věci Bohu.‘ A právě to teď dělám.“ (Matouš 22:21) Za několik týdnů jsem dostal dopis, v němž mi bylo sděleno, že jsem povinné vojenské služby zproštěn.

Začátkem roku 1945 jsem byl pozván do londýnské rodiny betel, abych se stal jejím členem. V zimě pak přijel do Londýna na návštěvu Nathan H. Knorr, který tehdy vedl organizování celosvětového kazatelského díla, a jeho sekretář Milton G. Henschel. Osm mladých bratrů z Británie bylo pozváno do osmé třídy biblické školy Strážné věže Gilead, aby byli vyškoleni k misionářské službě. Já jsem byl mezi nimi.

Misionářská působiště

Dne 23. května 1946 jsme z malého cornwallského přístavu Fowey vypluli na jedné z válečných lodí typu Liberty. Náčelník přístavní správy kapitán Collins byl svědkem Jehovovým, a když jsme opouštěli přístaviště, spustil sirénu. Když jsme pozorovali, jak se nám pobřeží Anglie ztrácí z očí, měli jsme samozřejmě všichni smíšené pocity. Plavba přes Atlantik byla mimořádně bouřlivá, ale za 13 dnů jsme v pořádku dopluli do Spojených států.

Nezapomenutelným zážitkem pro nás byl osmidenní mezinárodní sjezd „Radostné národy“, který se konal od 4. do 11. srpna 1946 v Clevelandu ve státě Ohio. Účastnilo se jej 80 000 delegátů, mezi nimiž bylo 302 delegátů ze 32 jiných zemí. Na tomto sjezdu jsme poprvé viděli časopis Probuďte se! * a posluchači nadšeně reagovali na vydání biblické studijní pomůcky „Bůh budiž pravdivý“.

Gilead jsme absolvovali v roce 1947. Bill Copson a já jsme byli posláni do Egypta. Ještě před odjezdem jsem však od Richarda Abrahamsona dostal v brooklynském betelu užitečné školení týkající se administrativních prací. Vylodili jsme se v Alexandrii, a na životní styl na Středním východě jsem si pak brzy zvykl. Obtížné však bylo učit se arabsky, a při vydávání svědectví jsem musel používat karty se svědectvím ve čtyřech jazycích.

Bill Copson zde zůstal sedm let, ale mně se po prvním roce nepodařilo získat prodloužení víza, a musel jsem zemi opustit. Ten rok misionářské služby se mi při pohledu zpět jeví jako nejproduktivnější rok v mém životě. Každý týden jsem měl výsadu vést více než dvacet domácích biblických studií, a někteří z těch,  které jsem tehdy učil pravdě, aktivně chválí Jehovu dodnes. Z Egypta jsem pak byl poslán na Kypr.

Kypr a Izrael

Začal jsem se učit nový jazyk, řečtinu, a obeznámil jsem se s místním dialektem. O něco později, když byl Anthony Sideris požádán, aby odjel do Řecka, jsem byl jmenován dozorcem díla na Kypru. Kyperská odbočka se tehdy starala také o Izrael, a společně s jinými bratry jsem měl možnost občas navštěvovat těch několik svědků Jehovových, kteří v Izraeli tehdy byli.

Když jsem navštívil Izrael poprvé, uspořádali jsme v jedné haifské restauraci malý sjezd, kterého se účastnilo asi 50 nebo 60 osob. Účastníci tvořili několik jednotlivých národnostních skupin, a sjezdový program proto probíhal v šesti jazycích. Při jiné příležitosti jsem měl možnost promítnout v Jeruzalémě film vyrobený svědky Jehovovými a měl jsem zde veřejnou přednášku, o které vyšel příznivý komentář v novinách vydávaných v angličtině.

Na Kypru tehdy bylo asi 100 svědků a za svou víru museli tvrdě bojovat. Naše sjezdy byly narušovány davy pod vedením kněží řecké pravoslavné církve. Při vydávání svědectví ve venkovských oblastech jsem byl kamenován, což pro mě byl úplně nový zážitek. Musel jsem se naučit rychle z takového místa odejít. V době, kdy jsme se zde setkávali s takovým prudkým odporem, byla naše víra velice posílena tím, že bylo na Kypr posláno víc misionářů. Ke mně se ve Famagustě připojili Dennis a Mavis Matthewsovi a také Joan Hulleyová a Beryl Heywoodová, zatímco Tom a Mary Gouldenovi a Nina Constantiová, Kypřanka narozená v Londýně, šli do Limassolu. Na Kypr byl také přeložen Bill Copson, k němuž se později připojili Bert a Beryl Vaiseyovi.

Přizpůsobuji se novým okolnostem

Koncem roku 1957 jsem onemocněl, a ve svém misionářském působišti jsem již nemohl zůstat. S lítostí jsem se rozhodl vrátit se do Anglie, abych se uzdravil. V Anglii jsem pak do roku 1960 pracoval jako průkopník. Moje sestra a její manžel mi laskavě poskytli ubytování, ale okolnosti zde již byly změněné. Pro Joan byla situace stále obtížnější. Starala se o svého manžela a dcerku a kromě toho po celých sedmnáct let, kdy jsem byl pryč, s láskou pečovala o našeho otce a o tetičku Millie. Oba tehdy již byli v letech, a zdraví jim nesloužilo. Uvědomil jsem si, že budu muset jednat podle příkladu naší obětavé tetičky, a proto jsem zůstal u své sestry, dokud tetička i otec nezemřeli.

Bylo by sice velmi snadné usadit se v Anglii, ale po krátkém odpočinku jsem pociťoval povinnost vrátit se do svého působiště. Cožpak Jehovova organizace nevynaložila na mé školení hodně peněz? V roce 1972 jsem se tedy na vlastní náklady vrátil na Kypr, abych se tam znovu ujal průkopnické služby.

Na Kypr přijel Nathan H. Knorr, aby zde připravil uspořádání sjezdu, který se tu měl konat příští rok. Když zjistil, že jsem se vrátil, doporučil, abych byl jmenován krajským dozorcem pro celý ostrov. Tuto výsadu jsem měl čtyři  roky. Byl to ovšem úkol, který ve mně vyvolával obavy, protože to znamenalo mluvit většinou řecky.

Těžká doba

Bydlel jsem společně s Paulem Andreouem, řecky mluvícím kyperským svědkem Jehovovým. Dům byl ve vesnici Karakoumi, východně od města Kyrenia, které leží na severním pobřeží Kypru. Kyperská odbočka byla ve městě Nicosia, jižně od pohoří, které se rozkládá nedaleko Kyrenie. Začátkem července roku 1974 jsem byl právě v Nicosii, když došlo k puči, při kterém měl být sesazen prezident Makarios. Viděl jsem, jak vzplanul jeho palác. Jakmile bylo možné bezpečně cestovat, spěchal jsem zpět do Kyrenie, protože jsme tam připravovali krajský sjezd. O dva dny později jsem slyšel, jak byla na přístav svržena první bomba, a na obloze jsem viděl mnoho helikoptér, které dopravovaly vojáky z Turecka, odkud došlo k invazi.

Turečtí vojáci mě jako britského občana vzali na předměstí Nicosie k výslechu. Vyslýchal mě pracovník Spojených národů, který se spojil s odbočkou. Potom mě čekal děsivý úkol. Musel jsem totiž projít ohromnou změtí telefonních a elektrických kabelů k opuštěným domům na druhé straně „země nikoho“. Byl jsem opravdu šťastný, že nic nemohlo přerušit mé spojení s Jehovou Bohem! V této situaci, která patřila k nejhorším zážitkům mého života, mi pomáhaly právě modlitby.

Přišel jsem o všechny věci, ale byl jsem rád, že jsem v bezpečí odbočky. To však netrvalo dlouho. Během několika dnů vojsko útočníků obsadilo severní třetinu ostrova. Betel jsme museli opustit a přestěhovali jsme se do Limassolu. Mohl jsem tam spolupracovat s výborem, jenž se postaral o 300 bratrů, které tyto nepokoje postihly. Mnozí z nich totiž přišli o svůj domov.

Další změny v mém služebním pověření

V lednu 1981 mě vedoucí sbor požádal, abych se přestěhoval do Řecka a připojil se k rodině betel v Aténách, ale už koncem téhož roku jsem byl opět na Kypru a byl jsem jmenován koordinátorem odbočky. Z Londýna sem byli posláni Kypřané Andreas Kontoyiorgis a jeho manželka Maro, a ti se pro mě stali „posilující pomocí“. (Kolosanům 4:11)

V roce 1984 jsem na závěr zónové návštěvy Theodora Jaracze dostal dopis od vedoucího sboru, kde bylo jednoduše řečeno: „Až bratr Jaracz návštěvu skončí, byli bychom rádi, kdybys s ním mohl jet do Řecka.“ Žádný důvod nebyl uveden, ale když jsme přijeli do Řecka, byl výboru tamní odbočky přečten další dopis od vedoucího sboru. Obsahoval sdělení, že jsem byl jmenován koordinátorem výboru řecké odbočky.

V té době zde v Řecku byly patrné projevy odpadlictví. Také jsme byli často obviňováni z nezákonného obracení na jinou víru.  Členové Jehovova lidu byli denně zatýkáni a předváděni před soudy. Bylo pro mě opravdu velmi cenné, že jsem se mohl seznámit s bratry a sestrami, jejichž ryzost byla dlouhou dobu ověřována zkouškami. Některé z jejich případů byly nakonec projednávány před Evropským soudem pro lidská práva, a vynikající výsledky těchto procesů dobře zapůsobily na kazatelské dílo v Řecku. *

V době své služby v Řecku jsem se mohl účastnit pamětihodných sjezdů v Aténách, Tesalonice a na ostrovech Rhodos a Kréta. Byly to čtyři šťastné a plodné roky, ale na obzoru byla další změna — v roce 1988 jsem se vrátil na Kypr.

Na Kypru — a znovu do Řecka

V době, kdy jsem na Kypru nebyl, získali bratři novou budovu odbočky, a to v Nissou, jen několik kilometrů od Nicosie. Při jejím zasvěcení pronesl proslov Carey Barber z brooklynského ústředí svědků Jehovových. Poměry na ostrově se poněkud uklidnily, a byl jsem rád, že jsem zase zde — ale nemělo to být nadlouho.

Vedoucí sbor schválil plány na vybudování nového domova betel v Řecku, několik kilometrů na sever od Atén. Jelikož mluvím anglicky i řecky, byl jsem v roce 1990 pozván, abych se vrátil a abych na novém staveništi pracoval jako tlumočník pro rodinu mezinárodních služebníků, kteří tam pracovali. Vzpomínám si na ta krásná letní rána, když jsem mohl v šest hodin přivítat na staveništi stovky řeckých bratrů a sester, kteří přišli dobrovolně pracovat po boku mezinárodní skupiny stavbařů. Na jejich radost a nadšení nikdy nezapomenu.

Kněží řecké pravoslavné církve a jejich podporovatelé se snažili získat přístup na staveniště a naši práci přerušit, ale Jehova vyslýchal naše modlitby a chránil nás. Na stavbě jsem zůstal až do zasvěcení nového domova betel, které proběhlo 13. dubna 1991.

Podporuji svou drahou sestru

Následující rok jsem se vrátil do Anglie na dovolenou a bydlel jsem u své sestry a jejího manžela. Žel, v té době můj švagr dostal dvakrát za sebou infarkt a zemřel. Joan mě v minulosti v mé misionářské službě bezmezně podporovala. Téměř bez výjimky každý týden jsem od ní dostával povzbuzující dopis. Takové kontakty jsou pro misionáře nesmírným požehnáním! A teď ovdověla, byla dost nemocná a potřebovala oporu. Co bych měl dělat?

Joanina dcera Thelma a její manžel se v té době společně starali o jednu věrnou vdovu z jejich sboru. Byla to naše sestřenice a byla smrtelně nemocná. A tak jsem se po mnoha modlitbách rozhodl, že zde zůstanu a budu pomáhat pečovat o Joan. Přizpůsobit se nové situaci nebylo snadné, ale mám výsadu sloužit jako starší v Pen Mill, jednom ze dvou sborů v Yeovilu.

Bratři, s nimiž jsem sloužil v zahraničí, jsou se mnou stále ve styku, telefonicky i písemně, a za to jsem jim velmi vděčný. Kdybych snad někdy vyjádřil přání vrátit se do Řecka nebo na Kypr, vím, že by mi okamžitě poslali jízdenky. Ale je mi teď 80 let, a zrak ani zdraví mi už neslouží tak dobře jako kdysi. Je skličující, že nemohu být tak činný jako dříve, ale za léta služby v betelu jsem získal mnoho návyků, které se mi dnes dobře hodí. Například denně před snídaní čtu denní text. Naučil jsem se také vycházet s lidmi a milovat je — to je klíčem k úspěšné misionářské službě.

Když pohlížím zpět na těch asi 60 nádherných let, která jsem strávil chválením Jehovy, mohu říci, že celodobá služba je tou nejlepší ochranou a že poskytuje to nejlepší vzdělání. Mohu jen z celého srdce opakovat slova, která řekl David Jehovovi: „Prokázal ses mi ... být bezpečnou výšinou a místem, kam uprchnout v den mé tísně.“ (Žalm 59:16)

[Poznámky pod čarou]

[Mapy na straně 24]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŘECKO

Atény

KYPR

Nicosia

Kyrenia

Famagusta

Limassol

[Obrázek na straně 21]

Maminka v roce 1915

[Obrázek na straně 22]

V roce 1946 na střeše brooklynského betelu společně s jinými bratry z osmé třídy Gileadu (jsem čtvrtý zleva)

[Obrázek na straně 23]

S tetičkou Millie po mém prvním návratu do Anglie