Omluva — Klíč ke smíření

„OMLUVA má velkou moc. Nenásilně řeší problémy, urovnává rozkoly mezi národy, je prostředkem, jímž mohou vlády vyjádřit pochopení pro své občany postižené nějakým neštěstím. Omluva také dokáže obnovit harmonické vztahy mezi lidmi.“ Tato slova napsala Deborah Tannenová, populární spisovatelka a sociolingvistka na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu.

To, že upřímná omluva je často účinným prostředkem k obnovení poškozených mezilidských vztahů, potvrzuje i Bible. Podívejme se například na Ježíšovo podobenství o marnotratném synovi. Když se tento syn vrátil domů a upřímně se omluvil, otec ho okamžitě přijal zpět. (Lukáš 15:17–24) Ano, měli bychom být vždy schopni potlačit svou hrdost, omluvit se a požádat o odpuštění. Samozřejmě, jestliže je někomu pokora vlastní, omluva pro něj není tak obtížná.

Jakou moc má omluva

Ve starověkém Izraeli žila moudrá žena jménem Abigail. Z jejího jednání je patrné, jakou moc má omluva — v jejím případě to byla dokonce omluva za nesprávné chování jejího manžela. V době, kdy David, pozdější izraelský král, a jeho muži přebývali v pustině, chránili stádo jejího manžela Nabala. Když však Davidovi mladí muži požádali Nabala o chléb a vodu, Nabal s nimi mluvil urážlivě a poslal je pryč s prázdnou. David se rozzlobil, vzal asi čtyři sta mužů a vytáhl proti Nabalovi a jeho domácnosti. Když se Abigail  dozvěděla, co se stalo, vyšla Davidovi naproti. Jakmile ho uviděla, padla před ním na tvář a řekla: „Na mně, můj pane, ať je to provinění; a dovol, prosím, své otrokyni, aby ti promluvila do uší, a naslouchej slovům své otrokyně.“ Abigail potom Davidovi vysvětlila situaci a darovala mu jídlo a pití. David na to řekl: „Vyjdi v pokoji do svého domu. Vidíš, naslouchal jsem tvému hlasu, abych měl ohled na tvou osobu.“ (1. Samuelova 25:2–35)

Svou pokorou a omluvou za manželovo hrubé jednání Abigail zachránila svou domácnost. David jí dokonce poděkoval za to, že ho ‚zadržela, aby se neprovinil krví‘. Abigail sice s Davidem a jeho muži nijak špatně nejednala, ale vzala na sebe vinu své rodiny a s Davidem se usmířila.

Dalším příkladem člověka, který věděl, kdy je třeba se omluvit, byl apoštol Pavel. Jednou se stalo, že se musel hájit před Sanhedrinem, židovským nejvyšším soudem. Velekněz Ananjáš se kvůli Pavlovým upřímným slovům rozzuřil a přikázal těm, kdo u něho stáli, aby Pavla udeřili přes ústa. Pavel mu na to řekl: „Bůh udeří tebe, ty obílená stěno. Sedíš tu, abys mě soudil podle Zákona, a současně přestupuješ Zákon tím, že přikazuješ, abych byl udeřen?“ Když přihlížející Pavla obvinili, že spílá veleknězi, apoštol svou chybu okamžitě připustil a řekl: „Bratři, nevěděl jsem, že je veleknězem. Je totiž napsáno: ‚Nebudeš urážlivě mluvit o vládci svého lidu.‘“ (Skutky 23:1–5)

To, co Pavel řekl — že ten, kdo je ustanoven soudcem, se nemá uchylovat k násilí —, bylo správné. Omluvil se však za to, že slova, která by mohla být považována za neuctivá, nevědomky řekl veleknězi. * Díky Pavlově omluvě potom Sanhedrin vyslechl jeho slova. Pavel si byl vědom toho, že členové soudního dvora mají mezi sebou rozpor, a proto jim řekl, že je vyslýchán kvůli své víře ve vzkříšení. Došlo tedy k velké rozepři a farizeové přitom stáli na Pavlově straně. (Skutky 23:6–10)

Čemu se můžeme z těchto dvou biblických příkladů naučit? V obou případech se díky upřímné lítosti otevřela cesta k další komunikaci. Omluvná slova nám tedy mohou pomoci ke smíru. Ano, jestliže připustíme, že jsme udělali chybu, a omluvíme se za způsobenou škodu, může se nám pak naskytnout příležitost ke konstruktivnímu rozhovoru.

‚Ale vždyť já jsem nic špatného neudělal‘

Když zjistíme, že jsme svými slovy nebo jednáním někoho urazili, může se nám zdát, že se ten člověk urazil bezdůvodně nebo že je přecitlivělý. Ježíš Kristus však svým učedníkům radil: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr  má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Matouš 5:23, 24)

Některý bratr může mít například dojem, že jsme proti němu zhřešili. Ježíš říká, že v takovém případě máme jít a ‚se svým bratrem se usmířit‘, bez ohledu na to, zda jsme si vědomi nějakého provinění vůči němu. Podle řeckého textu zde Ježíš použil slovo, které ‚označuje vzájemný ústupek po vzájemném nepřátelství‘. (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words) Když si totiž dva lidé nerozumějí, bývá většinou vina na obou stranách, protože oba jsou nedokonalí a chybující. Obvykle je třeba, aby si vzájemně vyšli vstříc.

Nejde ani tak o to, kdo je v právu a kdo ne. Jde o to, kdo učiní první krok k usmíření. Když si Pavel všiml, že se křesťané v Korintu soudí s jinými Božími služebníky u světských soudů a že při tom jde o osobní neshody, jako jsou finanční spory, napomenul je: „Proč si spíše nedáte ukřivdit? Proč se spíše nedáte ošidit?“ (1. Korinťanům 6:7) Pavel chtěl těmito slovy spolukřesťany upozornit, že své osobní rozpory nemají řešit před světskými soudy. V těchto slovech je však také vyjádřena jasná zásada: Zachovat pokoj mezi spoluvěřícími je důležitější než dokázat, kdo má pravdu a kdo ne. Jestliže budeme na tuto zásadu pamatovat, bude pro nás snazší omluvit se někomu, kdo má pocit, že jsme mu ublížili.

Musíme být upřímní

Někteří lidé však používají omluvná slova příliš často. Například v Japonsku je na každém kroku slyšet slovo sumimasen, což je typický výraz pro omluvu. Bývá dokonce i výrazem vděčnosti, jestliže chce někdo dát najevo, že není schopen prokázanou laskavost oplatit. Toto slovo má mnoho významů, a někteří lidé se proto domnívají, že je slyšet příliš často. Někdy dokonce pochybují, zda je vyslovováno upřímně. Zdá se, že také v jiných kulturách se různá omluvná slova používají až příliš často.

Nezáleží na tom, jakým jazykem mluvíme. Pokud se omlouváme, musíme být upřímní. Ze slov i z tónu našeho hlasu by mělo být patrné, že je nám toho, co se stalo, upřímně líto. Ježíš Kristus řekl v Kázání na hoře svým učedníkům: „Jen ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne, neboť co je nad to, je od toho ničemného.“ (Matouš 5:37) Jestliže se omlouváme, musíme to myslet vážně. Ukažme si to na příkladu: Na letišti jeden muž čekal ve frontě na odbavení. Svým zavazadlem lehce vrazil do ženy, která čekala před ním, a omluvil se. Za chvíli se fronta pohnula a stalo se totéž. Muž se opět zdvořile omluvil. Když se tato situace opakovala znovu, společník této ženy se na něj obrátil a řekl mu, že kdyby svou omluvu myslel vážně, postaral by se, aby se to už neopakovalo. Ano, upřímná omluva by měla být spojena s rozhodnutím, že chybu už nebudeme opakovat.

Jsme-li upřímní, měli bychom při omluvě připustit, že jsme udělali chybu, poprosit o odpuštění a snažit se podle možností odčinit škodu. A ten, kdo byl poškozen, by měl být ochoten provinilci odpustit. (Matouš 18:21, 22; Marek 11:25; Efezanům 4:32; Kolosanům 3:13) Je pravda, že jak provinilec, tak poškozený jsou nedokonalí, a cesta k usmíření proto není vždy zcela jednoduchá. Ale slova omluvy mohou k usmíření velmi přispět.

Kdy omluva není na místě

Projev lítosti sice napomáhá k usmíření a přispívá k pokoji, ale moudrý člověk bude dávat pozor, aby takové výrazy nepoužíval tam, kde to není na místě. Dejme tomu, že jde například o věrnost Bohu. Když byl Ježíš Kristus na zemi, „pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu“. (Filipanům 2:8) Nechtěl si ušetřit své utrpení tím, že by se omlouval za  své přesvědčení. A Ježíš se neomluvil ani tehdy, když ho velekněz žádal: „Zavazuji tě přísahou při živém Bohu, abys nám pověděl, zda jsi Kristus, Boží Syn!“ Ježíš se nezačal bázlivě omlouvat, ale naopak odvážně odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Přesto vám říkám: Od nynějška uvidíte Syna člověka, jak sedí na pravici moci a přichází na nebeských oblacích.“ (Matouš 26:63, 64) Ježíše nikdy ani nenapadlo, aby se v zájmu zachování pokojných vztahů s veleknězem vzdal ryzosti vůči svému Otci, Jehovovi Bohu.

Křesťané projevují lidem v odpovědném postavení respekt a úctu. Není však důvod, aby se jim omlouvali za to, že poslouchají Boha a milují své bratry. (Matouš 28:19, 20; Římanům 13:5–7)

Pokojným vztahům už nebude nic bránit

To, že se dnes dopouštíme chyb, je způsobeno nedokonalostí a hříchem, jež jsme zdědili po svém předkovi Adamovi. (Římanům 5:12; 1. Jana 1:10) Adamův hříšný stav byl důsledkem jeho vzpoury proti Stvořiteli. Adam a Eva však byli původně dokonalí a bezhříšní, a Bůh slíbil, že tento dokonalý stav lidem vrátí. Odstraní hřích a všechno, co s ním souvisí. (1. Korinťanům 15:56, 57)

Zamysleme se nad tím, co to bude znamenat. Když Ježíšův nevlastní bratr Jakub dával rady o používání jazyka, řekl: „Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž, schopný držet na uzdě také celé své tělo.“ (Jakub 3:2) Dokonalý člověk dokáže svůj jazyk ovládat, a pak se tedy nemusí omlouvat za to, co řekl. Je ‚schopen držet na uzdě celé své tělo‘. Představme si, jak to bude krásné, až budeme dokonalí! Pokojným vztahům mezi lidmi už nebude nic bránit. Než ale ta doba přijde, bude k pokojným vztahům stále přispívat to, že se za své nesprávné jednání vždy upřímně a opravdově omluvíme.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Co se můžeme naučit z Pavlova příkladu?

[Obrázek na straně 7]

Až budou všichni dokonalí, nebude už pokojným vztahům nic bránit