Zápas o Bibli v novořečtině
Zápas o Bibli v novořečtině
Budete možná překvapeni, když se dozvíte, že v Řecku, v zemi, která bývá nazývána kolébkou svobodného myšlení, probíhal dlouhý a rozhořčený zápas o to, aby byla do jazyka prostých lidí přeložena Bible. Kdo však mohl být proti tomu, aby byla pořízena srozumitelná řecká Bible? Proč by tomu měl někdo bránit?
MOHLO by se zdát, že lidé, kteří mluví řecky, mají velkou výhodu, protože značná část Svatého Písma byla původně napsána v jejich jazyce. Novořečtina se však významně liší od řečtiny použité v překladu Hebrejských písem zvaném Septuaginta a od řečtiny v Křesťanských řeckých písmech. Ve skutečnosti už po celých šest století je pro většinu řecky mluvících lidí biblická řečtina těžko srozumitelná, jako nějaký cizí jazyk. Staré výrazy byly nahrazeny novými slovy a změnila se nejen slovní zásoba, ale i gramatika a mluvnická stavba vět.
Dochované řecké rukopisy, jež pocházejí ze 3. až 16. století, svědčí o tom, že byly snahy přeložit Septuagintu do novější řečtiny. Ve třetím století přeložil Řehoř, biskup z Neocaesareje (asi 213–asi 270 n.l.), ze Septuaginty do jednodušší řečtiny knihu Kazatel. V 11. století pak makedonský Žid jménem Tobias ben Eliezer přeložil ze Septuaginty do každodenní řečtiny části Pentateuchu. Kvůli makedonským Židům, kteří mluvili jen řecky, ale používali hebrejské písmo, uplatnil ve svém překladu hebrejská písmena. Úplný Pentateuch tohoto druhu byl vydán v Konstantinopoli v roce 1547.
Záblesk světla v temnotě
Byzantská říše včetně oblastí, kde se mluvilo řecky, se v patnáctém století dostala do rukou Osmanů. Většina těchto řecky mluvících obyvatel pak neměla přístup ke vzdělání. Pravoslavná církev sice měla v Osmanské říši velké výsady, ale zanedbávala své ovečky, takže venkované byli nejen chudí, ale i nevzdělaní. Řecký spisovatel Thomas Spelios o tom napsal: „Nejdůležitějším cílem pravoslavné církve a jejího vzdělávacího systému bylo chránit své členy před náporem islámu a římskokatolické propagandy. Vývoj řecké vzdělanosti se v důsledku toho značně zpomalil.“ Jednotlivci, kteří milovali Bibli, si v této chmurné atmosféře uvědomili, že je třeba poskytnout zdeptaným lidem úlevu a útěchu z biblické knihy Žalmy. V letech 1543 až 1835 byly Žalmy osmnáctkrát přeloženy do hovorové řečtiny.
První řecký překlad úplných Křesťanských řeckých písem pořídil v roce 1630 Maximus Callipolites, řecký mnich z města Kallipolis. Tento překlad vznikl pod vedením a záštitou Cyrila Lucarise, patriarchy konstantinopolského, který chtěl pravoslavnou církev reformovat. V církvi však měl Lucaris odpůrce. Ti * Lucaris byl označen jako zrádce a zardoušen. Asi 1500 výtisků Maximova překladu bylo přesto v roce 1638 vytištěno. O 34 let později na tento překlad reagoval pravoslavný synod v Jeruzalémě. Prohlásil, že Písmo „by neměl číst kdokoli, ale pouze ti, kdo po náležitém zkoumání nahlížejí do hlubokých věcí ducha“. Podle toho tedy směli Písmo číst pouze vzdělaní duchovní.
žádný z pokusů o reformu nepřijali a nesouhlasili ani s tím, aby byl pořízen překlad Bible do hovorového jazyka.V roce 1703 se řecký mnich Serafim z ostrova Lesbos pokusil o to, aby bylo v Londýně vydáno revidované znění Maximova překladu. Anglický dvůr sice přislíbil finanční pomoc, ale tato pomoc poskytnuta nebyla a Serafim nakonec vytiskl revidované znění vlastním nákladem. V předmluvě ohnivými slovy prohlásil, že je nutné, aby „každý zbožný křesťan“ četl Bibli. Obvinil vysoké církevní hodnostáře, že „se snaží zakrýt své špatné chování tím, že lid udržují v nevědomosti“. Jak se dalo očekávat, jeho pravoslavní odpůrci ho nechali v Rusku zatknout a poslali ho do vyhnanství na Sibiř, kde v roce 1735 zemřel.
Jeden řecký duchovní se v souvislosti s pozdějším vydáním Maximova překladu zmínil o tom, že řecky mluvící lidé v té době velmi trpěli duchovním hladem. Napsal: „Řekové, stejně jako ostatní, přijali tuto Svatou Bibli s láskou a touhou. A četli ji. A pocítili, že se jejich vnitřní bolest utišila a jejich víra v Boha ... se roznítila.“ Jejich duchovní vůdcové se však báli, že kdyby lidé začali Bibli chápat, vyšlo by najevo, že duchovenstvo zastává nebiblické názory a dopouští se nebiblického jednání. Proto v roce 1823 a pak znovu v roce 1836 vydal konstantinopolský patriarchát výnos, podle něhož mají být všechny výtisky takových překladů Bible spáleny.
Statečný překladatel
V tomto prostředí, v době krutého odporu a upřímného dychtění po biblickém poznání, se objevila význačná postava, jež měla sehrát důležitou úlohu při pořizování překladu Bible do novodobé řečtiny. Tímto statečným mužem byl Neofitos Vamvas, významný jazykovědec a proslulý znalec Bible, který je všeobecně považován za jednoho z „učitelů národa“.
Vamvas jasně viděl, že vinu za duchovní negramotnost lidu nese pravoslavná církev. Byl pevně přesvědčen o tom, že k duchovnímu probuzení lidu dojde jedině tehdy, bude-li Bible přeložena do soudobé hovorové řečtiny. V roce 1831 začal s pomocí jiných znalců překládat Bibli do spisovné řečtiny. Jeho úplný překlad byl uveřejněn v roce 1850. Vzhledem k tomu, že mu řecká pravoslavná církev neposkytla žádnou podporu, Vamvas spolupracoval s Britskou a zahraniční biblickou společností (BFBS), s jejíž pomocí byl překlad vydán a rozšířen. Církev označila Vamvase za „protestanta“ a zanedlouho se tento muž ocitl v roli psance.
Vamvasův překlad odpovídal anglickému překladu King James Version a zdědil i jeho nedostatky, protože biblické bádání a jazykové znalosti tehdy byly omezené. Po mnoho let to však byl nejlepší novořecký překlad Bible, jaký lidé měli k dispozici. Je zajímavé, že na čtyřech místech obsahuje Boží 1. Mojžíšova 22:14; 2. Mojžíšova 6:3; 17:15; Soudci 6:24)
osobní jméno v podobě „Ieová“. (Jaká byla všeobecná odezva jak na tento, tak na další srozumitelné překlady Bible? Byly přijaty s nadšením! Když jeden kolportér Britské a zahraniční biblické společnosti připlul na lodi k pobřeží jednoho z řeckých ostrovů, „obklopilo jej množství člunů, jež byly plné dětí, které si přijely pro [Bible]. Bylo jich tolik, že musel ... přikázat kapitánovi, aby vyplul z přístavu“, jinak by celou svou zásobu nechal na jediném místě! Odpůrci však nepřihlíželi nečinně.
Pravoslavní kněží varovali obyvatele, aby si tyto překlady Bible neopatřovali. Například v Aténách byly Bible zabaveny. V roce 1833 biskup pravoslavné církve na Krétě spálil výtisky „Nového zákona“, které objevil v místním klášteře. Jeden výtisk ukryl jistý kněz a také vesničané poschovávali své výtisky, a měli je ukryté, dokud prelát neopustil jejich ostrov.
O několik let později na ostrově Korfu zakázal Svatý synod řecké pravoslavné církve prodej Vamvasova překladu a existující výtisky byly zničeny. Na ostrovech Chios, Síros a Mykonos místní duchovní nenáviděli Bibli natolik, že ji pálili. Odpor proti překládání Bible však měl ještě pokračovat.
Královna se zajímá o Bibli
V sedmdesátých letech devatenáctého století si řecká královna Olga uvědomila, že řecký lid jako celek stále ještě velmi málo zná Bibli. Byla přesvědčena o tom, že poznání Písma poskytne národu útěchu a občerstvení, a proto se snažila dosáhnout toho, aby Bible byla přeložena do jednoduššího jazyka, než v jakém byl překlad Vamvasův.
Prokopios, arcibiskup aténský a hlava Svatého synodu, neoficiálně královnu v tomto úsilí podpořil. Když však požádala Svatý synod o oficiální schválení, její žádost byla odmítnuta. Královna se ovšem nedala odradit, podala novou žádost, ale ta byla v roce 1899 opět odmítnuta. Na zamítnutí královna nedbala a rozhodla se vydat Bibli v omezeném počtu výtisků na vlastní náklady. To se stalo v roce 1900.
Tvrdošíjní odpůrci
Ve významném aténském listu Acropolis bylo v roce 1901 uveřejněno Matoušovo
evangelium v lidové řečtině. Přeložil jej Alexander Pallis, který pracoval jako překladatel v Liverpoolu v Anglii. Pallis a jeho spolupracovníci byli patrně vedeni přáním ‚poskytnout Řekům vzdělání‘ a „pomoci národu, aby se zotavil“ z úpadku.Pravoslavní studenti teologie a jejich profesoři označili tento překlad za „výsměch nejcennějším památkám národa“, za znesvěcení Písma svatého. Konstantinopolský patriarcha Joakim III. vydal dokument, jímž tento překlad zamítl. Spor přerostl do politických rozměrů a různé proti sobě bojující politické tábory jej využívaly ke svým cílům.
Pallisův překlad se stal terčem útoků vlivné části aténského tisku. Zastánci tohoto překladu byli označováni jako „ateisté“, „zrádci“ a „agenti cizích mocností“, kteří se snaží destabilizovat řeckou společnost. Na podnět ultrakonzervativních složek řecké pravoslavné církve došlo ve dnech 5. až 8. listopadu 1901 v Aténách ke studentským bouřím. Studenti napadli kanceláře listu Acropolis, pochodovali proti paláci, zmocnili se aténské univerzity a požadovali rezignaci vlády. Bouře vyvrcholily srážkami s armádou, a osm lidí při nich bylo zabito. Příštího dne král požádal arcibiskupa Prokopia, aby se vzdal svého úřadu, a o dva dny později celá vláda podala demisi.
Za měsíc nato demonstrovali studenti znovu a veřejně spálili výtisk Pallisova překladu. Vydali rezoluci, v níž se stavěli proti rozšiřování tohoto překladu a požadovali, aby každý další podobný pokus byl v budoucnosti přísně potrestán. Na základě toho bylo zakázáno používání jakéhokoli novořeckého překladu Bible. Nastalo období temna.
„Jehovův výrok trvá navždy“
Zákaz používat Bibli v novořečtině byl zrušen v roce 1924. Řecká pravoslavná církev tehdy definitivně prohrála svůj boj o to, aby lidé neměli přístup k Bibli. Mezitím v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích, prosazovali biblické vzdělávání svědkové Jehovovi. Od roku 1905 používali Vamvasův překlad a tisícům řecky mluvících lidí se snažili zpřístupnit poznání biblické pravdy.
V průběhu let se mnozí učenci snažili překládat Bibli do novořečtiny, a jejich úsilí si zaslouží chválu. Průměrný Řek dnes může používat asi třicet překladů buď celé Bible nebo jejích částí. Pravým klenotem mezi těmito překlady je řecké znění Svatého Písma — Překladu nového světa. Vyšel v roce 1997 a slouží šestnácti milionům řecky mluvících lidí, kteří žijí na různých místech světa. Tento překlad Božího slova vydali svědkové Jehovovi. Dobře se čte, je srozumitelný a věrně se drží původního textu.
Zápas o Bibli v novořečtině je dokladem jedné důležité skutečnosti. Jasně totiž ukazuje, že bez ohledu na snahy nepřátelsky zaměřených lidí „Jehovův výrok trvá navždy“. (1. Petra 1:25)
[Poznámka pod čarou]
^ 7. odst. Další informace o Cyrilu Lucarisovi viz ve Strážné věži z 15. února 2000, na stranách 26–29.
[Obrázek na straně 27]
Cyril Lucaris řídil v roce 1630 práci na prvním řeckém překladu úplných Křesťanských řeckých písem
[Podpisek]
Bib. Publ. Univ. de Genève
[Obrázky na straně 28]
Různé překlady v hovorové řečtině: Žalmy vydané v roce: (1) 1828, Ilarion, (2) 1832, Vamvas, (3) 1643, Julianus. „Starý zákon“ vydaný v roce: (4) 1840, Vamvas
Královna Olga
[Podpisky]
Bible: National Library of Greece; Královna Olga: Culver Pictures
[Podpisek obrázku na straně 26]
Papyrus: S laskavým svolením The Trustees of the Chester Beatty Library, Dublin
[Podpisek obrázku na straně 29]
Papyrus: S laskavým svolením The Trustees of the Chester Beatty Library, Dublin