Přejít k článku

Přejít na obsah

Vyzkoušen v ohnivé peci trápení

Vyzkoušen v ohnivé peci trápení

Životní příběh

Vyzkoušen v ohnivé peci trápení

VYPRÁVÍ PERIKLES JANNURIS

Třásl jsem se zimou ve vlhké a zatuchlé cele. Seděl jsem tam sám, přikrytý pouze tenkou dekou. Stále jsem měl před očima svou mladou manželku, jak s kamennou tváří přihlíží, když mě milicionáři vyvádějí z mého domu. Stalo se to dva dny předtím — a ona zůstala doma se dvěma malými nemocnými dětmi. Manželka, která nesdílela mé přesvědčení, mi později poslala balíček s lístkem, v němž stálo: „Posílám ti koláče a doufám, že onemocníš stejně jako tvoje děti.“ Napadlo mě: ‚Uvidím ještě vůbec někdy svou rodinu?‘

TO BYLA pouze jedna epizoda v dlouhém a náročném boji za křesťanskou víru — v zápasu, k němuž patřil odpor v rodině, vypovězení z obce, právní bitvy a prudké pronásledování. Jak je ale možné, že jsem se já, tichý a bohabojný člověk, ocitl na takovém hrozném místě? Dovolte mi prosím, abych to vysvětlil.

Chudý chlapec, který měl vznešený cíl

Narodil jsem se v roce 1909 ve vesnici Stavromeno na Krétě. Kréta byla v té době zmítána válkou a bojovala s bídou a hladem. Později jsem spolu se svými čtyřmi mladšími sourozenci jen o vlásek unikl náporu španělské chřipky. Pamatuji si, že nás rodiče drželi v našem domě zavřené celé týdny, abychom se nenakazili.

Otec, chudý zemědělec, byl velmi nábožný, ale měl otevřenou mysl. Žil předtím ve Francii a na Madagaskaru a setkal se s pokrokovými názory na náboženství. Naše rodina však přesto zůstala věrná řecké pravoslavné církvi. Každou neděli jsme navštěvovali mši a také jsme hostili místního biskupa během jeho každoroční návštěvy. Zpíval jsem tehdy na kúru a mým životním cílem bylo stát se knězem.

V roce 1929 jsem začal pracovat u policie. Sloužil jsem ve městě Thessaloniki v severním Řecku. V té době zemřel můj otec. Hledal jsem útěchu a duchovní osvícení, a proto jsem se nechal přeložit k policejnímu sboru, jenž sídlil poblíž klášterní komunity v oblasti hory Áthos, kterou pravoslavní křesťané chovají v úctě jako „svatou horu“. * Sloužil jsem zde čtyři roky, a mohl jsem tudíž zblízka pozorovat klášterní život. K Bohu mě to však vůbec nepřiblížilo, ale byl jsem naopak zděšen do očí bijící nemravností a korupcí, jež panovaly mezi mnichy. Byl jsem znechucen, když mi archimandrita, ke kterému jsem měl úctu, opakovaně dělal nemravné návrhy. I přes své zklamání jsem si stále upřímně přál sloužit Bohu a stát se knězem. Dokonce jsem se oblékl do kněžského roucha a na památku jsem se v něm nechal vyfotografovat. Pak jsem se přestěhoval zpátky na Krétu.

„Je to ďábel!“

V roce 1942 jsem si vzal za ženu půvabnou dívku jménem Frosini, která pocházela z jedné vážené rodiny. Manželství posílilo mé rozhodnutí stát se knězem, protože moji příbuzní z manželčiny strany byli velmi nábožní. * Byl jsem odhodlán odejít do Atén a studovat tam v teologickém semináři. Ke konci roku 1943 jsem tedy přijel do přístavu Herákleion na Krétě, ale do Atén jsem neodcestoval. K tomu možná došlo proto, že jsem mezitím našel jiný zdroj duchovního osvěžení. Jak se to stalo?

Emmanuel Lionoudakis, energický mladý kazatel, který patřil ke svědkům Jehovovým, již několik let po celé Krétě učil překvapující biblické pravdy. * Svědkové nabízeli jasné porozumění Božímu slovu, a to některé lidi přitahovalo, takže opustili falešné náboženství. V blízkém městě Sitía byla vytvořena skupina nadšených svědků. To podráždilo místního biskupa, který kdysi žil ve Spojených státech a z vlastní zkušenosti věděl, jak účinně umějí svědkové Jehovovi kázat. Rozhodl se, že toto „kacířské doupě“ ve svém rajonu zlikviduje. Na jeho popud policie opakovaně vláčela svědky do vězení a k soudům, a to na základě nejrůznějších falešných obvinění.

Jeden z těchto svědků se mi pokusil vysvětlovat biblickou pravdu, ale usoudil, že mě to nezaujalo. Poslal tedy zkušenějšího kazatele, aby se mnou promluvil. Moje strohá odpověď zjevně toho druhého svědka přiměla k tomu, aby se vrátil ke skupince a prohlásil: „Perikles se svědkem Jehovovým stát nemůže. Je to ďábel!“

Zakouším první projevy odporu

Jsem rád, že se na mě Bůh díval jinak. V únoru 1945 mi můj bratr Demosthenes, který byl přesvědčen, že svědkové Jehovovi učí pravdu, dal brožuru Těšit všechny truchlící. * Její obsah mě zaujal. Okamžitě jsme přerušili styk s pravoslavnou církví, připojili se ke skupince ve městě Sitía a o své nově získané víře jsme vydávali svědectví svým sourozencům. Biblickou pravdu přijali všichni. Jak jsem očekával, mé rozhodnutí opustit falešné náboženství mělo za následek zavržení a nepřátelství ze strany mé manželky a její rodiny. Můj tchán se mnou dokonce nějakou dobu odmítal mluvit. Doma panovaly neshody a neustálé napětí. Demosthenes a já jsme navzdory tomu byli 21. května 1945 pokřtěni bratrem Minem Kokkinakisem. *

Konečně se mi splnil můj sen a já se stal pravým Božím služebníkem. Stále mám v živé paměti den, kdy jsem byl poprvé ve službě dům od domu. S třiceti pěti brožurami v batohu jsem odjel autobusem do jedné vesnice. Nesměle jsem začal chodit od jednoho domu k druhému. Čím dále jsem se dostával, tím jsem byl odvážnější. Když se objevil rozzlobený kněz, dokázal jsem se mu směle postavit a ignorovat jeho opakované nařízení, že s ním musím jít na policejní stanici. Řekl jsem mu, že odjedu, teprve až obejdu celou vesnici, a přesně tak jsem to udělal. Měl jsem takovou radost, že jsem ani nečekal na autobus, a šel jsem těch patnáct kilometrů domů pěšky.

V rukou bezcitných násilníků

V září 1945 mi byly svěřeny další úkoly v našem nově vytvořeném sboru ve městě Sitía. Krátce nato vypukla v Řecku občanská válka. Partyzánské skupiny se navzájem zuřivě nenáviděly a začaly proti sobě bojovat. Biskup této situace využil a důrazně žádal místní skupinu partyzánů, aby jakýmkoli způsobem odstranili svědky Jehovovy. (Jan 16:2) Ozbrojená tlupa partyzánů se autobusem vydala na cestu do naší vesnice. Jedna vlídná paní v průběhu jízdy zaslechla, že se chystají provést akci, kterou jim „nařídil Bůh“, a varovala nás. Ukryli jsme se a jeden z našich příbuzných zasáhl v náš prospěch. To nám zachránilo život.

To byl ale jen začátek mnohých útrap, které měly ještě přijít. Bití a zastrašování bylo na denním pořádku. Odpůrci se nás snažili donutit, abychom se vrátili k církvi, pokřtili své děti a abychom se křižovali. Jednou bili mého bratra tak dlouho, až vypadal jako mrtvý. Působilo mi bolest, když jsem viděl, jak mým dvěma sestrám roztrhli šaty a pak je zbili. V tomto období církev násilím pokřtila osm dětí svědků Jehovových.

V roce 1949 zemřela moje matka. Kněz po nás opět šel a obvinil nás, že jsme nedodrželi právní požadavky nezbytné k tomu, aby nám byl povolen pohřeb. Byl jsem postaven před soud, ale zprostili mě viny. Přitom bylo vydáno vynikající svědectví, protože během úvodních slov k tomuto případu zaznělo Jehovovo jméno. Naši nepřátelé nás chtěli „přivést k rozumu“, ale nemohli pro to udělat už nic jiného, než nás uvěznit a poslat do vyhnanství. To udělali v dubnu 1949.

V ohnivé peci

Byl jsem zatčen společně s dvěma dalšími bratry. Moje manželka se na mě na místní policejní stanici ani nepřišla podívat. Naší první zastávkou byla věznice v městě Herákleion. Jak jsem popsal v úvodu, cítil jsem se osamělý a sklíčený. Doma jsem zanechal dvě malé děti a mladou manželku, která nesdílela mé přesvědčení. Vroucně jsem se modlil k Jehovovi o pomoc. Přišla mi na mysl Boží slova zaznamenaná v Hebrejcům 13:5: „Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.“ Uvědomil jsem si, že je moudré vložit svou bezvýhradnou důvěru v Jehovu. (Přísloví 3:5)

Dozvěděli jsme se, že budeme posláni do vyhnanství na pustý ostrov Makrónisos, který leží u attického pobřeží. Již jen pouhá zmínka o tomto ostrově naplnila každého člověka panickou hrůzou, protože tento vězeňský tábor byl znám tím, že vězňové tam byli mučeni a museli otrocky pracovat. Při cestě do vězení jsme zastavili v Pireu. Ačkoli jsme stále měli na rukou pouta, povzbudilo nás, když někteří naši spoluvěřící přišli na palubu a objímali nás. (Skutky 28:14, 15)

Život na Makrónisu byl jako zlý sen. Vojáci týrali vězně od rána do noci. Mnozí vězni, kteří nebyli svědky Jehovovými, přišli o zdravý rozum, jiní zemřeli a velmi mnoho si jich odtud odneslo tělesné postižení. V noci jsme slýchali křik a sténání těch, kdo byli mučeni. Během chladných nocí mi trochu tepla poskytovala moje tenká deka.

Svědkové Jehovovi se postupně stali známými po celém táboře, protože toto označení každé ráno zaznívalo při nástupu. Měli jsme tedy mnoho příležitostí k vydání svědectví. Dokonce jsem mohl pokřtít jednoho politického vězně, který udělal pokrok do té míry, že zasvětil svůj život Jehovovi.

Během vyhnanství jsem pravidelně psal své drahé manželce, ale nedostával jsem od ní žádné odpovědi. Přesto jsem jí však posílal dopisy plné něžných slov a útěchy a ujišťoval jsem ji, že toto je pouze dočasná překážka a že zase budeme šťastní.

Na ostrov se postupně dostávali další bratři, a tak počet svědků vzrůstal. Při práci v kanceláři jsem se seznámil s velitelem tábora. Svědky respektoval, a proto jsem sebral odvahu a požádal ho, zda by nám z kanceláře svědků Jehovových v Aténách nemohla být poslána nějaká biblická literatura. „To nejde,“ řekl, „ale co kdyby vaši lidé v Aténách dali literaturu do kufru, napsali na něj moje jméno a poslali mi ho?“ Byl jsem ohromen. Když za několik dnů připlul člun a my jsme ho vykládali, jeden policista veliteli zasalutoval a oznámil mu: „Pane, přišel váš kufr.“ „Jaký kufr?“ zeptal se. Náhodou jsem byl poblíž a zaslechl jsem, o čem si povídají. Zašeptal jsem mu tedy: „Ten pravděpodobně patří nám. Byl poslán na vaše jméno, jak jste nařídil.“ To byl jeden ze způsobů, jak nás Jehova duchovně sytil.

Nečekané požehnání — a pak další útrapy

Byl jsem propuštěn koncem roku 1950. Vrátil jsem se domů — slabý, pobledlý, kost a kůže. Také jsem si nebyl jist, jak budu přivítán. Byl jsem moc rád, že jsem zase viděl svou manželku a děti. A k mému překvapení a nevýslovné radosti se již Frosini nechovala nepřátelsky. Ty dopisy z vězení nezůstaly bez odezvy. Na mou manželku zapůsobilo, s jakou houževnatostí jsem vytrvával. Krátce nato jsme měli dlouhý rozhovor, a došlo mezi námi ke smíření. Frosini přijala nabídku biblického studia, a vypěstovala si víru v Jehovu a jeho sliby. Jeden z nejšťastnějších dnů mého života nadešel v roce 1952, kdy jsem ji pokřtil, protože se zasvětila Jehovovi, aby mu sloužila.

V roce 1955 jsme zahájili kampaň s brožurou Křesťanstvo, nebo křesťanství — co jest „světlo světa“?, kterou měl dostat každý kněz. Byl jsem zatčen a spolu s mnoha jinými svědky Jehovovými jsem se dostal před soud. Svědkové Jehovovi vystupovali v tolika soudních případech, že se jimi soud musel zabývat při zvláštním zasedání, aby je všechny vyslechl. V onen den byla přítomna celá právnická garnitura provincie a soudní síň byla nabita kněžími. Biskup se nervózně procházel uličkami. Jeden z kněží vznesl proti mně stížnost, přičemž mě obvinil z proselytismu. Soudce se ho zeptal: „To máte tak slabou víru, že by vás mohlo obrátit přečtení jediné brožury?“ Na to kněz neměl co říci. Byl jsem zproštěn viny, ale někteří bratři byli odsouzeni na šest měsíců do vězení.

V následujících letech jsme byli opakovaně zatýkáni a soudních případů přibývalo. Naši právníci s tím měli pořád plné ruce práce. Stál jsem před soudem celkem sedmnáctkrát. Navzdory odporu jsme se pravidelně účastnili kazatelské služby. Tuto náročnou situaci jsme přijali s radostí, a ohnivé zkoušky vytříbily naši víru. (Jakub 1:2, 3)

Nové výsady a úkoly

V roce 1957 jsme se přestěhovali do Atén. Brzy jsem byl jmenován, abych sloužil v jednom nově vytvořeném sboru. Manželka mě z celého srdce podporovala, a díky tomu jsme vedli prostý život, plně zaměřený na duchovní činnost. Proto jsme většinu svého času mohli strávit v kazatelské službě. Během let jsme byli žádáni, abychom se přestěhovali do různých sborů, podle toho, kde to bylo potřeba.

V roce 1963 bylo mému synovi 21 let a musel se přihlásit k odvodu. Všichni odvedenci z řad svědků Jehovových trpěli kvůli svému neutrálnímu postoji bitím, posměchem a byli pokořováni i dalšími způsoby. To potkalo i mého syna. Dal jsem mu tedy deku, kterou jsem používal na ostrově Makrónisos. Tím jsem ho chtěl symbolicky vybídnout, aby se řídil příkladem křesťanů, kteří již dříve zachovali ryzost. Bratři povolaní k vojenské službě byli souzeni vojenským soudem a obvykle dostali dva až čtyři roky. Po propuštění byli povoláni znovu a opět odsouzeni. Byl jsem náboženským služebníkem, a mohl jsem proto navštěvovat různé věznice. Měl jsem příležitost udržovat určitý kontakt se svým synem a dalšími věrnými svědky. Můj syn strávil ve vězení více než šest let.

Jehova stál při nás

Po obnovení náboženské svobody v Řecku jsem měl výsadu sloužit jako dočasný zvláštní průkopník na ostrově Rhodos. Pak v roce 1986 vyvstala potřeba ve městě Sitía na Krétě, kde jsem kdysi zahájil svou křesťanskou dráhu. Velmi rád jsem přijal úkol znovu sloužit po boku svých drahých bratrů a sester, které jsem znal již od svého mládí.

Jsem nestorem rodiny. A jsem velmi rád, že Jehovovi věrně slouží celkem téměř sedmdesát mých příbuzných. A tento počet stále roste. Někteří slouží jako starší, služební pomocníci, průkopníci, betelité a cestující dozorci. Moje víra je zkoušena v ohnivé peci trápení již více než 58 let. Teď je mi 93 let, a když se ohlížím zpět, vůbec své služby Bohu nelituji. Jehova mi dává sílu, abych reagoval na jeho láskyplnou vybídku: „Můj synu, dej mi přece své srdce, a kéž mají tvé oči zalíbení v mých vlastních cestách.“ (Přísloví 23:26)

[Poznámky pod čarou]

^ 9. odst. Viz Strážnou věž z 1. prosince 1999, strany 30–31.

^ 11. odst. Kněží řecké pravoslavné církve mohou vstupovat do manželství.

^ 12. odst. Životní příběh Emmanuela Lionoudakise najdete ve Strážné věži z 1. září 1999 na stranách 25–29.

^ 15. odst. Vydali svědkové Jehovovi. V češtině tato brožura nevyšla.

^ 15. odst. Článek o právním vítězství, které se týkalo Mina Kokkinakise, uvedla Strážná věž z 1. září 1993 na stranách 27–31.

[Rámeček na straně 27]

Makrónisos — Ostrov hrůzy

Vyprahlý a pustý ostrov Makrónisos byl v letech 1947 až 1957 domovem pro více než 100 000 vězňů. Mezi ně patřily stovky věrných svědků, kteří tam byli posláni kvůli své křesťanské neutralitě. Do vyhnanství byli obvykle posíláni na popud duchovních řecké pravoslavné církve, kteří je falešně obviňovali, že jsou komunisté.

Řecká encyklopedie Papyros Larousse Britannica píše o „nápravných“ metodách používaných na Makrónisu. Říká: „Metody krutého mučení, ... životní podmínky nepřijatelné pro civilizovaný národ, a ponižující jednání dozorců s vězni..., to vše hanobí historii Řecka.“

Některým svědkům bylo řečeno, že budou propuštěni pouze tehdy, zřeknou-li se svého náboženského přesvědčení. Ryzost svědků však přesto zůstala neporušena. Biblickou pravdu navíc přijali někteří političtí vězni, kteří se dostali se svědky do kontaktu.

[Obrázek na straně 27]

Na trestaneckém ostrově Makrónisos: Minos Kokkinakis (třetí zprava) a já (čtvrtý zleva)

[Obrázek na straně 29]

Ve službě se spolukřesťanem ve městě Sitía na Krétě, kde jsem působil v mládí