Životní příběh

Jak jsem se podílel na rozvoji celosvětového biblického vzdělávání

VYPRÁVÍ ROBERT NISBET

Svazijský král Sobhuza II. uvítal mého bratra George a mě ve své královské rezidenci. Psal se tehdy rok 1936, ale náš rozhovor si živě pamatuji až dodnes. Tento dlouhý rozhovor s králem souvisel s mou dlouholetou činností v nádherném biblickém vzdělávacím díle. Nyní, ve svých 95 letech, s radostí vzpomínám na svou účast v tomto díle, které mě zavedlo na pět kontinentů.

VŠECHNO to začalo v roce 1925. Naše rodina žila v Edinburghu ve Skotsku, a v tom roce nás začal navštěvovat pan Dobson, který obchodoval s čajem. Bylo mi kolem osmnácti let a pracoval jsem v jedné farmaceutické laboratoři. Ačkoli jsem byl docela mladý, velmi jsem se znepokojoval tím, jaké závažné změny vnesla do rodin a do náboženského života válka, jež probíhala v letech 1914–1918. Pan Dobson nám při jedné ze svých návštěv zanechal knihu The Divine Plan of The Ages (Božský plán věků). Pojednávala o rozumném Stvořiteli, který má určitý „plán“, a to všechno se mi zdálo velmi logické. Takového Boha jsem chtěl uctívat.

S matkou jsem se zanedlouho začal účastnit shromáždění badatelů Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových. V září 1926 jsem na sjezdu v Glasgowě společně s maminkou symbolizoval křtem ve vodě své zasvěcení Jehovovi. Každý uchazeč o křest dostal dlouhé roucho, které se pomocí pásků zavazovalo  kolem kotníků a oblékalo se přes normální plavky. Tehdy se považovalo za vhodné mít na sobě při této vážné události takové oblečení.

V té rané době se naše porozumění potřebovalo v mnoha směrech ještě vytříbit. Většina členů sboru slavila Vánoce — a není vyloučeno, že to dělali všichni. Jen málokdo se podílel na kazatelské službě. Dokonce i někteří starší měli námitky proti nedělnímu rozšiřování literatury, protože se domnívali, že se tím porušuje Sabat. V roce 1925 však vyšly ve Strážné věži články, v nichž se začaly více zdůrazňovat takové texty jako Marek 13:10: „Také se musí ve všech národech nejprve kázat dobrá zpráva.“

Jak bude toto celosvětové dílo vykonáno? Když jsem se poprvé nesměle pokusil podílet se na kázání dům od domu, jednoduše jsem oslovenému člověku řekl, že prodávám zajímavé náboženské knihy. Pak jsem mu nabídl knihu Harfa Boží. Ta vysvětluje deset důležitých biblických nauk, jež lze přirovnat k deseti strunám harfy. Později jsme dostali svědeckou kartu. Obsahovala krátké svědectví, které si obyvatel domu mohl přečíst. Také jsme používali nahrané přednášky, jež trvaly čtyři a půl minuty. Přehrávali jsme je na přenosném gramofonu — a tehdejší typy gramofonů, ty byly dost těžké. V pozdější době jsme měli typy daleko lehčí, a na některých se mohlo hrát dokonce i tehdy, když byly ve vertikální poloze.

Od roku 1925 jsme svou svědeckou činnost vykonávali, jak nejlépe jsme uměli. Potom, začátkem čtyřicátých let, byla ve všech sborech zavedena teokratická škola. Učili jsme se osobně předkládat poselství o Království těm, kdo nám chtěli naslouchat. Také jsme se dozvěděli, jak důležité je vést se zájemci domácí biblická studia. V určitém smyslu se dá říci, že tak vypadalo dnešní celosvětové vzdělávací dílo, když ještě bylo v plenkách.

Povzbuzení od bratra Rutherforda

Přál jsem si podílet se na vzdělávací činnosti víc, a proto jsem se v roce 1931 přihlásil do celodobé průkopnické služby. Měl jsem začít hned po sjezdu, který se konal v Londýně. Ale o jedné polední přestávce se mnou chtěl mluvit bratr Joseph Rutherford, který tehdy dohlížel na kazatelské dílo. Měl v plánu poslat nějakého průkopníka do Afriky. „Byl bys ochoten tam jít?“ zeptal se mě. Trochu mě to sice překvapilo, ale podařilo se mi docela pevně odpovědět: „Ano, půjdu tam.“

Naším hlavním cílem tehdy bylo rozšířit co nejvíc biblické literatury, a proto jsme byli neustále na cestách. Dostal jsem doporučení, abych se neženil, ale zůstal svobodný, stejně jako většina bratrů, kteří tehdy byli v odpovědném postavení dozorců. Můj obvod se rozprostíral od Kapského Města, které leží na jižním cípu Afriky, dále podél východního pobřeží kontinentu a patřily do něj i ostrovy blízko pobřeží Indického oceánu. Na západě můj obvod sahal přes rozpálenou poušť Kalahari a potom nahoru, až k pramenu Nilu u Viktoriina jezera. Se svým spolupracovníkem jsem měl každý rok strávit šest měsíců v jedné nebo ve více afrických zemích ležících v této rozsáhlé oblasti.

Dvě stě krabic duchovního bohatství

Když jsem přijel do Kapského Města, ukázali mi 200 krabic literatury, která byla určena pro východní Afriku. Tato literatura byla vytištěna ve čtyřech evropských a čtyřech asijských jazycích, ale nic z toho nebylo v žádném z afrických jazyků. Když jsem se ptal, jak je možné, že tam všechna tato literatura byla již před mým příjezdem, dozvěděl jsem se, že byla určena pro Franka a Graye Smithovy, dva průkopníky, kteří nedávno předtím odjeli kázat do Keni. Zanedlouho po svém příjezdu do Keni však oba dostali malárii a je smutné, že Frank zemřel.

Tato zpráva mě přivedla k vážnému zamyšlení, ale neodradila mě. S mým spolupracovníkem Davidem Normanem jsme se z Kapského Města vydali lodí na cestu dlouhou 5 000 kilometrů, do našeho prvního působiště, jímž  byla Tanzanie. Zástupce cestovní kanceláře v Mombase v Keni se nám staral o zásobu literatury, a krabice za námi posílal, kamkoli jsme si přáli. Zpočátku jsme vydávali svědectví v obchodních čtvrtích každého města — v obchodech a kancelářích. K naší zásobě literatury patřily také sady po devíti knihách a jedenácti brožurách. Tyto sady obsahovaly knihy různých barev, a proto se jim začalo říkat duhové.

Potom jsme se rozhodli, že navštívíme ostrov Zanzibar, který leží asi 30 kilometrů od východního pobřeží. Po staletí byl Zanzibar střediskem obchodu s otroky, ale byl znám také produkcí hřebíčku, kterým vonělo celé město. Vyznat se ve městě bylo obtížné, protože nebylo postaveno podle žádného plánu. Uličky jsou křivolaké a nepředvídatelně se kroutí, takže jsme zjistili, že se ve městě dá snadno zabloudit. Náš hotel byl celkem pohodlný, ale měl okované dveře a silné zdi, takže vypadal spíš jako vězení. Na Zanzibaru jsme však měli dobré výsledky a s potěšením jsme zjišťovali, že Arabové, Indové i příslušníci jiných národů ochotně přijímají naši literaturu.

Vlakem, lodí i autem

Cestování po východní Africe nebylo v tehdejší době snadné. Když jsme například cestovali z Mombasy na keňskou vysočinu, náš vlak musel zůstat stát, protože krajina byla zamořena kobylkami. Miliony kobylek pokrývaly zem i koleje, takže kola lokomotivy na nich prokluzovala a vůbec nemohla zabrat. Existovalo jen jediné řešení — koleje před vlakem jsme museli polévat vařící vodou z parní lokomotivy. Postupovali jsme pomalu a hejna kobylek jsme se nakonec zbavili. Potom vlak začal terénem stoupat, a my jsme mohli vychutnávat chladnější klima vysočiny.

Města na pobřeží byla snadno dostupná vlakem nebo lodí, ale do venkovských oblastí bylo nejlépe jet autem. Měl jsem velkou radost, když se ke mně připojil můj bratr George, protože jsme si pak mohli koupit dodávkové auto, které bylo tak velké, že jsme v něm měli postele, kuchyňku i úložný prostor, a jeho okna byla zajištěná proti moskytům. Na střeše jsme měli umístěné reproduktory. S tímto vybavením jsme mohli přes den vykonávat svědeckou službu dům od domu a zvát lidi na večerní přednášky, které jsme pořádali na tržištích. K oblíbeným přednáškám, jež jsme přehrávali, patřila přednáška s názvem „Je peklo horké?“. V našem „pojízdném domě“ jsme podnikli cestu z Jižní Afriky do Keni. Tato cesta byla dlouhá 3 000 kilometrů. Byli jsme velmi rádi, že jsme tehdy už měli různé brožury v několika afrických jazycích, a lidé si od nás tyto brožury nadšeně brali.

Při takových cestách bývalo příjemným zážitkem, že jsme viděli mnoho divokých zvířat. Když jsme pozorovali život tolika Jehovových tvorů v jejich přirozeném prostředí, velmi se tím posílila naše víra. Samozřejmě, kvůli bezpečnosti jsme po setmění zůstávali v autě.

 Zvedá se odpor

Před divokými zvířaty jsme se museli mít na pozoru, ale to bylo zcela zanedbatelné ve srovnání s tím, co jsme museli dělat tváří v tvář různým státním úředníkům a některým rozzlobeným náboženským představitelům, kteří začali zcela otevřeně odporovat našemu kazatelskému dílu. Velký problém nás čekal na jednom místě, kde nějaký čas před námi působil jistý náboženský fanatik. Říkal si Mwana Lesa, což znamená „Boží Syn“, a jeho skupina se nazývala Kitawala, což naneštěstí znamená „Strážná věž“. Tento člověk utopil mnoho Afričanů, a přitom tvrdil, že je křtí. Nakonec byl zatčen a pověšen. Později jsem měl příležitost mluvit s jeho katem a mohl jsem mu vysvětlit, že s naší Společností Strážná věž neměl ten člověk nic společného.

Měli jsme také problémy s mnoha Evropany, kteří — hlavně z finančních důvodů — našemu vzdělávacímu dílu nepřáli. Jistý vedoucí jednoho skladu podrážděně prohlásil: „Pokud mají běloši zůstat v této zemi, Afričané nesmějí přijít na to, že jsou vykořisťováni jakožto levné pracovní síly.“ Z téhož důvodu mě bez okolků vykázal ze své kanceláře vedoucí jedné firmy zabývající se těžbou zlata. Rozlítil se a vyvedl mě až na ulici.

Takoví odpůrci z řad náboženských a obchodních představitelů bezpochyby značně ovlivnili vládu v Rhodesii (dnešním Zimbabwe). Ta nám nakonec přikázala zemi opustit. Proti tomuto rozhodnutí jsme se odvolali. Úspěch jsme měli v tom, že jsme v zemi směli zůstat, ale podmínkou bylo, že nebudeme kázat Afričanům. Jako důvod jeden z úředníků uvedl, že naše literatura „neodpovídá způsobu myšlení Afričanů“. V jiných zemích však naše vzdělávací dílo vykonávané mezi Afričany probíhalo nerušeně, a bylo dokonce vítáno. Jednou z těchto zemí bylo Svazijsko.

Královské přijetí ve Svazijsku

Svazijsko je malá nezávislá země, která má plochu 17 364 čtverečních kilometrů a leží uvnitř Jižní Afriky. Právě zde jsme se setkali s velice výřečným králem Sobhuzou II., o němž byla zmínka v úvodu tohoto vyprávění. Mluvil dobře anglicky, protože absolvoval univerzitu v Británii. Byl oblečen neformálně a dal nám na srozuměnou, že jsme vřele vítáni.

Rozmlouvali jsme s ním o tom, že pro lidi, kteří jsou správně nakloněni, má Bůh záměr vytvořit ráj. Král se sice o tento námět příliš nezajímal, ale jasně nám řekl, že mu velmi záleží na něčem jiném, co s naším námětem souvisí. Král se ve své zemi snažil o to, aby se zlepšovala životní úroveň chudých a nevzdělaných lidí. Odsuzoval činnost mnoha misionářů křesťanstva, kterým zřejmě nezáleželo na vzdělávání lidí, ale na tom, aby lidé byli členy jejich církve. Král však věděl o činnosti několika našich průkopníků a chválil nás za naše biblické vzdělávací dílo, zejména za to, že se tomuto dílu věnujeme bezplatně a že lidem neukládáme žádné jiné povinnosti.

 Biblické vzdělávání se urychluje

V roce 1943 byla založena biblická škola Strážné věže Gilead, která měla sloužit ke školení budoucích misionářů. Důraz se kladl na to, že nestačí jen rozšiřovat co nejvíce literatury, ale že je třeba věnovat pozornost všem lidem, kteří projeví zájem. George a já jsme byli v roce 1950 pozváni do 16. třídy Gileadu. Tam jsem se poprvé setkal s Jean Hydeovou. Byla to horlivá sestra z Austrálie a po naší graduaci byla poslána jako misionářka do Japonska. Tehdy stále ještě převládal názor, že je vhodné zůstat svobodný, a proto jsme naše přátelství dále neprohlubovali.

Po absolvování Gileadu jsme George a já byli posláni jako misionáři na Mauricius, ostrov v Indickém oceánu. S tamními lidmi jsme se spřátelili, naučili jsme se jejich jazyk a vedli jsme s nimi biblická studia. Později absolvoval Gilead také můj mladší bratr William se svou manželkou Muriel a byli posláni do Keni, kde jsem předtím vykonával kazatelskou činnost já.

Po osmi letech, jež uběhla rychle, jsem se opět sešel s Jean Hydeovou. Bylo to v roce 1958 na mezinárodním sjezdu, který se konal v New Yorku. Obnovili jsme své přátelství a pak jsme se zasnoubili. Z ostrova Mauricius jsem byl přeložen do misionářské služby v Japonsku a v roce 1959 jsme se tam s Jean vzali. Tehdy pro nás začalo velice radostné období misionářské služby v Hirošimě, kde v té době byl jen jeden malý sbor. Dnes jich tam je 36.

‚Sajonara‘ Japonsku

S přibývajícími léty se u nás obou začaly projevovat zdravotní problémy, které nám naši misionářskou službu stále více ztěžovaly. Nakonec jsme museli Japonsko opustit a usadili jsme se v Jeanině rodné zemi, v Austrálii. Den, kdy jsme odjížděli z Hirošimy, pro nás byl velmi smutný. Se všemi našimi drahými přáteli jsme se rozloučili na nádražním nástupišti, kde jsme jim řekli své ‚sajonara‘ — sbohem.

Nyní žijeme v Austrálii. V rámci svých omezených možností dál sloužíme Jehovovi, a to ve sboru ve městě Armidale ve státě Nový Jižní Wales. Již téměř osmdesát let je naší radostí dělit se s lidmi o poklad křesťanské pravdy — a kolik těch lidí už bylo! Pozoroval jsem podivuhodný rozvoj biblického vzdělávacího programu a osobně jsem byl svědkem událostí, které byly v duchovním směru velice významné. Zásluhu za tyto výsledky nelze připisovat žádnému člověku ani žádné skupině lidí. Opravdu, jak řekl žalmista, „stalo se to od Jehovy; je to podivuhodné v našich očích“. (Žalm 118:23)

[Obrázek na straně 28]

Můj bratr George u našeho obytného automobilu

[Obrázek na straně 28]

Já u Viktoriina jezera

[Obrázek na straně 29]

Středoškoláci, kteří se v roce 1938 účastnili veřejné přednášky ve Svazijsku

[Obrázky na straně 30]

S Jean při naší svatbě v roce 1959 a dnes