Muži prostého původu překládají Bibli

V ROCE 1835 Angličan Henry Nott, původně zedník, a Velšan John Davies, kdysi hokynářský učeň, završili obrovské dílo. Po více než třiceti letech usilovné práce dokončili překlad celé Bible do tahitštiny. Jakým náročným situacím museli tito prostí muži čelit a jaký výsledek přinesla jejich namáhavá práce, kterou dělali z nezištné lásky?

„Velké probuzení“

V Británii se ve druhé polovině 18. století členové protestantského hnutí, jež se nazývalo „velké probuzení“ nebo jen „probuzení“, věnovali kázání na návsích a v blízkosti dolů a továren. Jejich cílem bylo dostat se k lidem z pracující třídy. Kazatelé „probuzení“ nadšeně podporovali rozšiřování Bible.

Původce tohoto hnutí, baptista jménem William Carey, přispěl ke zrodu Londýnské misijní společnosti (LMS), která byla založena v roce 1795. V rámci LMS se dostávalo školení lidem, kteří byli ochotni učit se jazyky domorodců a sloužit jako misionáři v oblasti jižního Tichomoří. Cílem těchto misionářů bylo kázat evangelium v jazyce místních obyvatel.

Prvním misionářským polem pro LMS se stal ostrov Tahiti, který byl objeven krátce předtím. Členové „probuzení“ považovali tyto ostrovy za ‚temná místa‘ pohanství, za pole připravená ke sklizni.

Lidé prostého původu se dávají do díla

K práci na této sklizni bylo narychlo vybráno asi třicet nedostatečně připravených misionářů. Ti nastoupili na loď jménem Duff, kterou zakoupila LMS. Jedna zpráva uvádí, že mezi nimi byli „čtyři zasvěcení pastoři [bez formálního školení], šest tesařů, dva ševci, dva zedníci, dva tkalci, dva krejčí, skladník, sedlář, domácí sluha, zahradník, lékař, kovář, bednář, výrobce bavlněného materiálu, kloboučník, výrobce látek, umělecký truhlář, pět manželek a tři děti“.

K tomu, aby se tito misionáři mohli seznámit s původními biblickými jazyky, měli  k dispozici jedině řecko-anglický slovník a Bibli s hebrejským slovníkem. Na moři strávili misionáři sedm měsíců a za tu dobu se naučili nazpaměť některá tahitská slova, která kdysi zaznamenali dřívější návštěvníci, především vzbouřenci z lodi Bounty. Nakonec Duff doplula na Tahiti a 7. března 1797 se misionáři vylodili. Po roce však většina z nich odešla, protože ztratili odvahu. Misionářů zde zůstalo jen sedm.

Jedním z nich byl Henry Nott, bývalý zedník, kterému bylo pouhých třiadvacet let. Z jeho prvních dopisů lze usoudit, že měl jen základní vzdělání. Od samého začátku však bylo zřejmé, že má pro tahitský jazyk nadání. Podle toho, co se o něm psalo, byl to člověk upřímný, klidný a příjemný.

V roce 1801 byl Nott vybrán, aby učil tahitsky devět nových misionářů, kteří na ostrov přijeli. Mezi nimi byl osmadvacetiletý Velšan John Davies. Byl to velmi schopný žák a pilný pracovník a mimo to mírný a štědrý člověk. Netrvalo dlouho a tito dva muži se rozhodli, že do tahitštiny přeloží Bibli.

Téměř nadlidský úkol

Ukázalo se však, že překládání do tahitštiny je téměř nadlidský úkol, protože tahitský jazyk tehdy ještě neměl psanou podobu. Misionáři se jej museli učit výlučně poslechem. Neměli žádný slovník ani žádnou učebnici gramatiky. Tento jazyk používá zvuky, jež se tvoří při výdechu a jsou přerušovány rázy, mnoho po sobě jdoucích samohlásek (až pět v jediném slovu) a velmi málo souhlásek, a to vše dohánělo misionáře na pokraj zoufalství. „Mnoho slov se skládá jen ze samohlásek, a každá má svou vlastní zvukovou podobu,“ naříkali si. Prozradili, že nejsou schopni „postřehnout akustickou stránku slov tak přesně, jak to je nutné“. Dokonce se domnívali, že slyší zvuky, které neexistují!

Navíc jsou v tahitštině některá slova zakázána nebo tabuizována, a musela proto být nahrazena. Dalším problémem byla synonyma. Pro slovo „modlitba“ existuje v tahitštině přes 70 výrazů. Jiným náročným úkolem bylo zvládnout mluvnickou skladbu tahitštiny. Ta je totiž naprosto odlišná od syntaxe angličtiny. Přes všechny tyto obtíže misionáři postupně sestavili seznamy slov, a o 50 let později je Davies nakonec vydal v podobě slovníku, který obsahoval 10 000 hesel.

Dalším problémem bylo v tahitštině psát. Misionáři se snažili využít při tom zavedený anglický pravopis. Ale zvuky, které používá tahitština, nebylo možné zapsat latinkou tak, jak tomu je u angličtiny. To vedlo k nekonečným diskusím o fonetice a pravopisu. Tito misionáři byli prvními, kdo v oblasti jižních moří převedli nějaký mluvený jazyk do psané podoby, a často tedy tvořili nový způsob psaní slov. Neměli ani tušení, že jejich práce se později stane vzorem pro mnohé jazyky v oblasti jižního Tichomoří.

Skromně vybavení, ale vynalézaví

Překladatelé měli k dispozici jen několik příruček. Podle pokynu, který dostali od LMS, měli jako základní texty použít Textus Receptus a King James Version. Nott požádal LMS o to, aby jim byly zaslány další slovníky hebrejštiny a řečtiny a také Bible v obou jazycích. Není známo, zda tyto knihy dostali. Davies dostal několik vědeckých knih od svých velšských přátel. Ze záznamů je patrné, že měl nejméně jeden řecký slovník, hebrejskou Bibli, Nový zákon v řečtině a Septuagintu.

Kazatelská činnost misionářů nepřinášela v té době žádné ovoce. Misionáři sice byli na Tahiti již dvanáct let, ale nikdo z místních obyvatel ještě nebyl pokřtěn. V důsledku neustálých občanských válek byli všichni misionáři, kromě odhodlaného Notta, nuceni uprchnout do Austrálie. Na Návětrných ostrovech v souostroví Společenské ostrovy zůstal  Nott po nějaký čas jako jediný misionář, ale když král Pomaré II. uprchl na blízký ostrov Moorea, musel odejít s ním.

Nottovým přestěhováním se však překladatelská činnost nezastavila a po dvouletém pobytu v Austrálii se k němu opět připojil Davies. Nott se mezitím věnoval studiu řečtiny a hebrejštiny a oba tyto jazyky se naučil. Do tahitštiny tudíž začal překládat některé části Hebrejských písem. Vybral biblické pasáže se zprávami, které mohly oslovit místní lidi.

V úzké spolupráci s Daviesem začal pak Nott překládat Lukášovo evangelium, s jehož překladem skončil v září 1814. Vytvořil verzi, která v tahitštině zněla přirozeně, a správnost překladu potom Davies ověřil podle původních textů. V roce 1817 se král Pomaré II. zeptal, zda by mohl první stranu Lukášova evangelia osobně vytisknout. Vytiskl ji na malém ručním tiskařském lisu, který na ostrov Moorea přivezli misionáři. Příběh o tahitském překladu Bible by nebyl úplný, kdybychom se zde nezmínili o věrném Tahiťanovi, který se jmenoval Tuahine. Tento muž zůstával s misionáři po všechna léta a pomáhal jim pochopit významové odstíny tahitského jazyka.

Překlad je hotov

V roce 1819, po šesti letech tvrdé práce, byl dokončen překlad evangelií, Skutků apoštolů a knihy Žalmy. Tisk a rozšiřování těchto biblických knih byly usnadněny tím, že noví misionáři, kteří tehdy přišli, s sebou přinesli tiskařský lis.

Pak nastal čas pro intenzivní překladatelskou činnost, korektury a revize. Po dvaceti osmi letech strávených na Tahiti Nott v roce 1826 onemocněl a LMS mu dovolila, aby odplul zpět do Anglie. Naštěstí byl překlad Řeckých písem tehdy už téměř hotov. Na překladu ostatních částí Bible pokračoval Nott během své cesty a pak za svého pobytu v Anglii. V roce 1827 se vrátil na Tahiti. O osm let později, v prosinci 1835, odložil pero. Po více než třicetileté tvrdé práci byla celá Bible přeložena.

V roce 1836 cestoval Nott zpět do Anglie, aby dal v Londýně celou tahitskou Bibli vytisknout. Dne 8. června 1838 rozechvělý Nott věnoval královně Viktorii exemplář prvního vydání Bible vytištěné v tahitštině. Je pochopitelné, že to pro něj byl nesmírně vzrušující okamžik — on, někdejší zedník, který se čtyřicet let předtím vydal na lodi Duff na cestu a zahloubal se do tahitské kultury, splnil svůj obrovský celoživotní úkol.

 O dva měsíce později mířil Nott zpět do oblasti jižního Tichomoří s dvaceti sedmi bednami, v nichž bylo prvních 3 000 výtisků úplné tahitské Bible. Zastavil se v Sydney, ale tam opět onemocněl. Svůj drahocenný náklad však nechtěl ztratit z očí. Zotavil se a v roce 1840 se opět vrátil na Tahiti. Tamní lidé vzali jeho náklad útokem — výtisk tahitské Bible chtěl mít každý. V květnu 1844, v sedmdesáti letech, Nott na Tahiti zemřel.

Dalekosáhlé důsledky

Nottovo dílo však žilo dál. Jeho překlad měl dalekosáhlý vliv na polynéské jazyky. Tím, že tito misionáři převedli tahitštinu do psané podoby, napomohli k zachování tohoto jazyka. Jeden autor o tom napsal: „Nott zachoval tahitštinu v její klasické gramatické podobě. Kdo se bude chtít naučit tahitský jazyk v jeho nejčistší formě, bude k tomu vždy muset použít Bibli.“ Díky neúnavné práci těchto překladatelů se zachovaly tisíce slov, která by jinak upadla do zapomenutí. A o sto let později jeden autor napsal: „Nottova pozoruhodná Bible vyniká v tahitském jazyce jako mistrovské dílo — s tím souhlasí každý.“

Toto důležité dílo bylo prospěšné nejen pro Tahiťany. Stalo se také základem pro překlady do jiných jazyků jižního Tichomoří. Jako vzoru jej použili například překladatelé na Cookových ostrovech a na Samoi. Jeden překladatel prohlásil: „Důkladně jsem prostudoval překlad pana Notta a v podstatě jsem se jím řídil.“ Další zpráva o jiném překladateli říká, že ‚měl před sebou Žaltář hebrejský a jeho anglický a tahitský překlad‘, když ‚překládal jeden z Davidových žalmů do samojštiny‘.

Misionáři na Tahiti, podobně jako členové „probuzení“ v Anglii, horlivě podporovali gramotnost. Bible byla ve skutečnosti po více než sto let jedinou knihou, kterou mělo tahitské obyvatelstvo k dispozici. Stala se tedy nedílnou součástí tahitské kultury.

Jedním z nejznamenitějších rysů Nottova překladu je skutečnost, že jak v Hebrejských, tak i v Řeckých písmech je v nich na mnoha místech uvedeno Boží jméno. Jméno Jehova je proto dnes na Tahiti a na okolních ostrovech velmi dobře známo. Objevuje se dokonce i na některých protestantských kostelech. Dnes je však Boží jméno spojováno především se svědky Jehovovými a jejich horlivou kazatelskou činností, při níž hojně využívají tahitskou Bibli, kterou přeložil Nott se svými spolupracovníky. A velké úsilí takových překladatelů, jakým byl Henry Nott, nám připomíná, jak vděční bychom měli být za to, že Boží slovo je dnes dostupné pro většinu lidí.

[Obrázky na straně 26]

První překlady Bible do tahitštiny, 1815. Je v nich uvedeno Jehovovo jméno

Henry Nott (1774–1844), hlavní překladatel tahitské Bible

[Podpisky]

Tahitská Bible: Copyright British Library (3070.a.32); Henry Nott a dopis: Collection du Musée de Tahiti et de ses Îles, Punaauia, Tahiti; katechismus: Se svolením London Missionary Society Papers, Alexander Turnbull Library, Wellington, Nový Zéland

[Obrázek na straně 28]

Dvojjazyčný tahitský a velšský katechismus z roku 1801 obsahuje Boží jméno

[Podpisek]

Se svolením London Missionary Society Papers, Alexander Turnbull Library, Wellington, Nový Zéland

[Obrázek na straně 29]

Protestantský kostel, na jehož průčelí je Jehovovo jméno; ostrov Huahine, Francouzská Polynésie

[Podpisek]

Avec la permission du Pasteur Teoroi Firipa