Životní příběh

Šťastný je ten, jehož Bohem je Jehova

VYPRÁVÍ TOM DIDUR

Společenský sál už byl najatý. Očekávali jsme, že sjezdu ve městě Porcupine Plains v kanadské provincii Saskatchewan se bude účastnit asi tři sta osob. Ve středu začalo sněžit a v pátek nastala prérijní sněhová vánice. Viditelnost byla nulová. Teplota klesla na -40 °C. Na sjezd přišlo dvacet osm osob, mezi nimiž bylo několik dětí. Byl to první krajský sjezd, kterého jsem se účastnil jako nově jmenovaný krajský dozorce. Bylo mi tehdy pětadvacet let a byl jsem z toho všeho velmi nervózní. Než vám povím, jak to dopadlo, rád bych vám vyprávěl, jak jsem obdržel tuto zvláštní služební výsadu.

JSEM sedmý z osmi sourozenců, samých chlapců — jako první se narodil Bill, po něm Metro, John, Fred, Mike a Alex. Já jsem se narodil v roce 1925 a nejmladší je Wally. Žili jsme nedaleko městečka Ukraina v provincii Manitoba, kde měli moji rodiče Michael a Anna Didurovi malou farmu. Tatínek pracoval v četě, která udržovala jeden úsek železniční trati. Noclehárna někde na odlehlém místě trati nebyla tím nejlepším prostředím pro život velké rodiny, a my jsme proto bydleli na farmě. Tatínek byl většinu času mimo domov, a tak nás maminka vychovávala sama. Čas od času jezdívala asi na týden za tatínkem, ale naučila nás uvařit si, něco si upéct a postarat se o domácí práce. Byli jsme členy řeckokatolické církve, a proto nás maminka už od dětství učila modlitby a dodržovali jsme různé církevní zvyky.

 Jak jsem se dostal do styku s Biblí

Touha porozumět Bibli se ve mně roznítila už v mládí. Naši rodinu pravidelně navštěvoval jeden soused, který byl svědkem Jehovovým. Četl nám z Bible pasáže, které se týkaly Božího Království, Armagedonu a krásné vyhlídky na nový svět. Maminku to vůbec nezajímalo, ale jeho poselství se zalíbilo Mikovi a Alexovi. To, co se dozvěděli, je dokonce podnítilo, aby za druhé světové války odmítli z důvodu svědomí nastoupit vojenskou službu. Mike byl pak na krátkou dobu odsouzen do vězení, zatímco Alex byl poslán do pracovního tábora v provincii Ontario. Fred a Wally později také přijali pravdu, ale moji tři nejstarší bratři ji nepřijali. Maminka dokonce řadu let pravdě odporovala, ale později nás všechny překvapila, protože se také rozhodla sloužit Jehovovi. Byla pokřtěna v 83 letech, a když zemřela, bylo jí 96. I tatínek byl ke konci života příznivě nakloněn pravdě.

Když mi bylo 17 let, odjel jsem do Winnipegu, abych si tam našel práci a abych se mohl stýkat s lidmi, kteří by mi pomohli studovat Bibli. Svědkové Jehovovi byli tehdy zakázáni, ale shromáždění se pořádala pravidelně. První shromáždění, jehož jsem se účastnil, se konalo v soukromém domě. Byl jsem vychován v řeckokatolickém náboženství, a proto mi věci, které jsem slyšel, zpočátku připadaly neobvyklé. Postupně jsem však pochopil, proč je nebiblické rozdělovat věřící na duchovenstvo a laiky a proč Bůh neschvaluje jednání kněží, kteří žehnají tomu, co souvisí s válkou. (Izajáš 2:4; Matouš 23:8–10; Římanům 12:17, 18) Žít v pozemském ráji se mi zdálo daleko praktičtější a rozumnější než odejít na věčnost někam daleko.

Byl jsem přesvědčen, že jsem našel pravdu. Zasvětil jsem se proto Jehovovi a v roce 1942 jsem se dal ve Winnipegu pokřtít. V roce 1943 byl zákaz svědků Jehovových v Kanadě zrušen a kazatelská činnost se dala do pohybu. Biblická pravda také hlouběji působila na mé srdce. Dostal jsem výsadu být služebníkem ve sboru, podílet se na pořádání veřejných přednášek a pracovat v nepřiděleném území. K mému duchovnímu pokroku velice přispělo i to, že jsem se účastnil velkých sjezdů ve Spojených státech.

Má služba Jehovovi se rozšiřuje

V roce 1950 jsem se přihlásil do průkopnické služby a v prosinci toho roku jsem byl pozván, abych sloužil jako krajský dozorce. Bylo pro mě výsadou, že mým školením byl pověřen Charlie Hepworth, zkušený a věrný bratr, který působil nedaleko Toronta. Ke své radosti jsem poslední týden školení strávil se svým bratrem Alexem, který už byl v krajské službě ve Winnipegu.

Můj první krajský sjezd, o němž jsem se zmínil již v úvodu, se mi nesmazatelně vryl do paměti. Měl jsem samozřejmě obavy, jak to dopadne. Ale díky našemu oblastnímu dozorci, bratru Jacku Nathanovi, mělo toto setkání bohatou a radostnou náplň. S přítomnými jsme prošli sjezdový program. Vyprávěli jsme zkušenosti, cvičili jsme si vydávání svědectví dům od domu a opětovné návštěvy a ukazovali jsme si, jak vést domácí biblické studium. Zpívali jsme písně Království. Byla tam spousta jídla. Kávu a moučník jsme měli téměř každé dvě hodiny. Někteří z nás přenocovali na lavicích nebo na pódiu a jiní spali na podlaze. Do neděle se bouře trochu utišila a veřejné přenášky se účastnilo 96 osob. Z této příhody jsem se poučil, jak je možné vyrovnávat se s obtížnými situacemi.

 Potom jsem se při své krajské službě dostal do severní části provincie Alberta, do Britské Kolumbie a do teritoria Yukon, což je kraj půlnočního slunce. Vzdálenost mezi městy Dawson Creek v Britské Kolumbii a Whitehorse v Yukonu (1 477 kilometrů) jsem překonával po hrbolaté Aljašské dálnici a cestou jsem vydával svědectví. K takovému cestování bylo třeba vytrvalosti a opatrnosti. V místech se závějemi, na kluzkých horských úbočích a při špatné viditelnosti to bylo opravdu náročné.

Byl jsem překvapen zjištěním, že pravda pronikla až na daleký sever. Jednou jsme s Waltrem Lewkowiczem šli k malému prostému srubu poblíž osady Lower Post, která leží u Aljašské dálnice v Britské Kolumbii, nedaleko hranice s teritoriem Yukon. Věděli jsme, že v tom srubu někdo žije, protože okénkem probleskovalo světlo. Bylo asi devět hodin večer, když jsme zaklepali na dveře. Mužský hlas nás pozval dovnitř, a tak jsme vešli. Tam nás čekalo překvapení. Na palandě ležel starší muž a četl si Strážnou věž! Měl dokonce novější číslo než to, které jsme nabízeli my. Vysvětlil nám, že dostává poštu letecky. Tehdy jsme už byli osm dní na cestách, a proto jsme ještě neměli poslední časopisy, které přišly do sboru. Ten muž se představil jako Fred Berg. Předplácel si časopisy už několik let, ale my jsme byli první svědkové Jehovovi, kteří ho navštívili. Pozval nás, abychom u něj přenocovali. Mohli jsme s ním mluvit o mnoha biblických pravdách a zařídili jsme, aby ho potom navštěvovali jiní svědkové, kteří tudy jezdili pravidelně.

Několik let jsem sloužil třem malým krajům na území, které na východě začínalo u města Grande Prairie v provincii Alberta a na západ sahalo až ke Kodiaku u pobřeží Aljašky. Byla to vzdálenost 3 500 kilometrů.

Nádherným způsobem jsem se přesvědčil o tom, že i na odlehlých místech, stejně jako kdekoli jinde, Jehova prokazuje nezaslouženou laskavost všem lidem a že Boží duch podněcuje mysl a srdce těch, kdo jsou správně nakloněni  k věčnému životu. Jedním takovým člověkem byl Henry Lepine, který žil v Yukonu, ve městě Dawson City, jemuž se dnes říká pouze Dawson. Henry žil na odlehlém místě. Z oblasti, kde se těžilo zlato, se nevzdálil po více než šedesát let. Jehovův duch však podnítil tohoto muže, kterému bylo tehdy už 84 let, aby se vydal na krajský sjezd do města Anchorage, vzdáleného 1 600 kilometrů. A to předtím nebyl ještě ani na jediném sborovém shromáždění. Programem sjezdu byl nadšený a ze společenství s bratry měl nesmírnou radost. Potom se Henry vrátil do Dawson City a zůstal věrný až do smrti. Mnozí z těch, kdo Henryho znali, si kladli otázku, co toho staršího muže přimělo k tomu, aby podnikl takovou dalekou cestu. Díky této zvědavosti přijali pravdu také někteří další starousedlíci. Henry tím nepřímo vydal znamenité svědectví.

Projevy Jehovovy nezasloužené laskavosti

V roce 1955 jsem měl velikou radost, když jsem dostal pozvání do 26. třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Toto školení posílilo mou víru a pomohlo mi přiblížit se k Jehovovi. Po absolvování školy Gilead jsem byl pověřen, abych pokračoval v krajské službě v Kanadě.

Asi rok jsem sloužil v provincii Ontario. Potom jsem byl opět poslán na majestátní sever. Stále ještě mám před očima ty silnice vinoucí se krásnou krajinou podél průzračných, třpytivých jezer a stoupající do hor s vrcholky pokrytými sněhem. Údolí a louky se v létě změní v úchvatný koberec pestrých květin. Vzduch je svěží, voda čistá. Medvědi, vlci, losi, karibu a jiná divoká zvířata se pokojně potulují ve svém přirozeném prostředí.

Život na Aljašce však přináší i své problémy — například proměnlivé počasí a obrovské vzdálenosti. Od východu na západ sahal můj kraj do vzdálenosti 3 200 kilometrů. V tehdejší době neměl krajský dozorce k dispozici auto. Místní bratři mi často nabídli odvoz z jednoho sboru do druhého. Někdy jsem však také musel jet autostopem. A tak jsem o svezení žádal řidiče nákladních aut nebo turisty.

Jedna taková příhoda se mi stala na dlouhém úseku Aljašské dálnice, mezi Tok Junction na Aljašce a místem označeným jako Mile 1202, tedy v oblasti Scotty Creek v Kanadě. Celnice na těchto dvou místech byly od sebe vzdáleny asi 160 kilometrů. V Toku jsem prošel celnicí Spojených států a pak mě někdo svezl asi 50 kilometrů. Potom tudy nejelo žádné auto, a já jsem šel pěšky asi deset hodin a urazil jsem 40 kilometrů. Teprve později jsem se dozvěděl, že krátce potom, co jsem prošel celnicí, byla na tomto úseku silnice veškerá doprava zastavena, protože nedaleko celnice se sesula lavina. O půlnoci už teplota klesla asi na -23 °C, a já jsem byl stále ještě asi 80 kilometrů od nejbližšího přístřeší. Zoufale jsem potřeboval najít nějaký úkryt, kde bych si odpočal.

Belhal jsem se dál a najednou jsem u silnice zahlédl opuštěné auto, polozapadlé sněhem. Myslel jsem si, že kdybych se dostal dovnitř a mohl se vyspat na měkkých sedačkách, tu  studenou noc bych přežil. Podařilo se mi z auta odstranit sníh natolik, abych mohl otevřít dveře, ale zjistil jsem, že uvnitř není nic než kovová konstrukce. Šel jsem tedy po silnici dál a naštěstí jsem po chvíli narazil na prázdný srub. Pracně jsem se dostal dovnitř. Rozdělal jsem oheň a několik hodin jsem si tam odpočinul. Ráno mě někdo svezl k nejbližšímu místu, kde jsem mohl získat jídlo, které jsem tolik potřeboval, a ošetřit si rozedřené prsty.

Na severu Jehova působí vzrůst

Velice povzbuzující pro mě byla první návštěva Fairbanksu. Ve službě jsme měli úspěch a na veřejnou přednášku v tu neděli přišlo asi padesát osob. Konala se v malém misionářském domově, kde žili Vernor a Lorraine Davisovi. Lidé, kteří přišli, byli v kuchyni, v ložnici i v předsíni a natahovali uši, aby přednášku slyšeli. Z této příznivé odezvy jsme usoudili, že kazatelskému dílu ve Fairbanksu by velmi prospělo, kdybychom zde měli sál Království. S Jehovovou pomocí jsme koupili dost velký dům, bývalý taneční sál, a přemístili jsme ho na vhodný pozemek. Vyvrtali jsme studnu a instalovali toalety a topení. Během roku stál ve Fairbanksu hotový sál Království. Když byla přistavěna kuchyně, byl tento sál v roce 1958 použit pro oblastní sjezd, jehož se účastnilo 330 osob.

V létě 1960 jsem podnikl dalekou cestu autem do světového ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Měl jsem se tam účastnit doplňkového kurzu, který se pořádal pro všechny cestující dozorce ve Spojených státech a v Kanadě. Tehdy se mnou bratr Nathan Knorr a jiní odpovědní bratři mluvili o možnosti otevřít odbočku na Aljašce. O několik měsíců později jsme se ke svému potěšení dozvěděli, že od 1. září 1961 bude mít Aljaška svou vlastní odbočku. Dohledem nad odbočkou byl pověřen bratr Andrew K. Wagner. Spolu se svou manželkou Verou předtím sloužil dvacet let v Brooklynu a měl také zkušenosti jako cestující dozorce. Založení odbočky na Aljašce bylo vítaným opatřením, protože krajský dozorce nemusel trávit tolik času cestováním a mohl se více soustředit na konkrétní potřeby ve sborech a vzdálených obvodech.

Léto 1962 bylo na severu šťastným obdobím. Byla zasvěcena aljašská odbočka a ve městě Juneau na Aljašce se konal oblastní sjezd. V Juneau a ve městě Whitehorse v teritoriu Yukon byly postaveny nové sály Království a bylo také vytvořeno několik odlehlých skupin.

Zpět do Kanady

Mnoho let jsem si dopisoval s Margaretou Petrasovou z Kanady. Reta, jak jí všichni říkali, začala s průkopnickou službou v roce 1947. V roce 1955 absolvovala školu Gilead a působila jako průkopnice ve východní Kanadě. Požádal jsem ji o ruku, a ona souhlasila. Vzali jsme se v únoru 1963 ve Whitehorse. Na podzim toho roku jsem byl pověřen krajskou službou v západní Kanadě a tam jsme s radostí sloužili dalších 25 let.

V roce 1988 jsme byli ze zdravotních důvodů přiděleni jako zvláštní průkopníci do Winnipegu v provincii Manitoba. Přitom jsme se asi pět let starali o jeden sjezdový sál. Na radostném díle činění učedníků se podle svých možností podílíme stále. V krajské službě jsme zahájili mnoho biblických studií, která pak vedl někdo jiný. Dnes díky Jehovově nezasloužené laskavosti studia nejen zahajujeme, ale můžeme také s radostí sledovat, jak lidé, s nimiž studujeme, dělají pokroky, zasvěcují se Jehovovi a dávají se pokřtít.

Jsem přesvědčen, že služba Jehovovi je ten nejlepší způsob života. Takový život má smysl a přináší uspokojení, a naše láska k Jehovovi se přitom každým dnem prohlubuje. A právě to je zdrojem skutečného štěstí. Ať máme jakýkoli teokratický úkol, nebo ať jsme kdekoli, říkáme společně se žalmistou: „Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova!“ (Žalm 144:15)

[Obrázek na straně 24 a 25]

V krajské službě

[Obrázek na straně 25]

Na návštěvě u Henryho Lepina v Dawson City. Já jsem vlevo

[Obrázek na straně 26]

První sál Království v Anchorage

[Obrázek na straně 26]

Reta a já v roce 1998