Ať všichni oznamují Jehovovu slávu

„Připisujte Jehovovi slávu a sílu. Připisujte Jehovovi slávu patřící jeho jménu.“ (ŽALM 96:7, 8)

1, 2. Co všechno chválí Jehovu a kdo se má k této chvále připojit?

DAVID, syn Jišaje, byl v mládí pastýřem. Pásl ovce nedaleko Betléma, a za tichých nocí, když sám na pastvinách dohlížel na stáda svého otce, jistě často vzhlížel k obloze plné hvězd. Nepochybně mu tyto vzpomínky živě vytanuly v mysli, když pod inspirací Božího svatého ducha skládal a zpíval nádherná slova 19. žalmu: „Nebesa oznamují Boží slávu; a prostor vypráví o díle jeho rukou. Do celé země vyšel jejich měřicí provazec, a až na nejzazší konec úrodné země jejich výroky.“ (Žalm 19:1, 4)

² Vznešená nebesa, Jehovův výtvor, bez řeči, beze slov a bez hlasu oznamují Boží slávu den za dnem a noc za nocí. Stvoření ohlašuje jeho slávu neustále, a když rozjímáme o tomto tichém svědectví, které vychází „do celé země“ a které všichni její obyvatelé mohou vidět, uvědomujeme si, jak jsme malí a nevýznamní. Toto tiché svědectví však nestačí. Věrní lidé jsou vybízeni, aby se k němu slyšitelně připojili svými hlasy. Nejmenovaný žalmista se na věrné Boží ctitele obrací těmito inspirovanými slovy: „Připisujte Jehovovi slávu a sílu. Připisujte Jehovovi slávu patřící jeho jménu.“ (Žalm 96:7, 8) Ti, kdo mají důvěrný vztah k Jehovovi, na tuto výzvu nadšeně reagují. Co však znamená připisovat Bohu slávu?

3. Proč lidé připisují Jehovovi slávu?

³ Vzdávat slávu Bohu — to v sobě zahrnuje víc než jenom slova. Izraelité v Izajášově době oslavovali Boha svými rty, ale většina z nich to nedělala upřímně. Prostřednictvím Izajáše Jehova řekl: „Tento lid se přiblížil svými ústy a oslavovali mě pouze svými rty a své srdce ode mne daleko vzdálili.“ (Izajáš 29:13) Jakákoli chvála, kterou tito lidé vyjadřovali, byla marná. Aby chvála měla význam, musí pramenit ze srdce, které je naplněno láskou k Jehovovi, a musí být založena na upřímném uznání jeho jedinečné slávy.  Pouze Jehova je Stvořitel. Je všemohoucí, je nejspravedlivější osobou ve vesmíru a je zosobněním lásky. Je původcem naší záchrany a je právoplatný Svrchovaný Panovník, jemuž patří podřízenost všech tvorů v nebi i na zemi. (Zjevení 4:11; 19:1) Pokud těmto věcem opravdu věříme, oslavujme ho celým svým srdcem.

4. Co řekl Ježíš o tom, jak máme oslavovat Boha, a jak můžeme tyto pokyny uplatnit?

⁴ To, jak máme Boha oslavovat, poznáváme ze slov Ježíše Krista. Ten řekl: „Můj Otec je oslaven tím, že stále přinášíte mnoho ovoce a prokazujete se jako moji učedníci.“ (Jan 15:8) Jakými způsoby přinášíme mnoho ovoce? První je ten, že se celou duší účastníme kázání ‚dobré zprávy o Království‘ a tak spolu s celým stvořením ‚vyprávíme‘ o Božích ‚neviditelných vlastnostech‘. (Matouš 24:14; Římanům 1:20) Tak se rovněž všichni podílíme, ať už přímo nebo nepřímo, na činění nových učedníků, kteří rozšiřují řady těch, kdo vzdávají slávu Jehovovi Bohu. Druhý způsob je ten, že pěstujeme ovoce, které v nás vzniká působením svatého ducha, a usilovně se snažíme napodobovat Jehovovy skvělé vlastnosti. (Galaťanům 5:22, 23; Efezanům 5:1; Kolosanům 3:10) Výsledkem je, že oslavujeme Boha svým každodenním chováním.

„Po celé zemi“

5. Vysvětli, jak Pavel zdůraznil odpovědnost křesťanů oslavovat Boha tím, že o své víře hovoří s druhými lidmi.

⁵ Odpovědnost křesťanů oslavovat Boha tím, že o své víře hovoří s druhými lidmi, zdůraznil Pavel ve svém dopise Římanům. Významným námětem tohoto dopisu je, že zachráněni mohou být pouze lidé, kteří projevují víru v Ježíše Krista. V 10. kapitole zde Pavel ukazuje, že přirozený Izrael v jeho době se stále ještě snažil dosáhnout spravedlivého postavení tím, že dodržoval mojžíšský Zákon, zatímco „Kristus [byl] konec Zákona“. Pavel tudíž říká: „Jestliže . . . veřejně prohlašuješ ono ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pán, a projevuješ ve svém srdci víru, že ho Bůh vzbudil z mrtvých, budeš zachráněn.“ Od té doby již „není . . . rozdíl mezi Židem a Řekem, neboť nade všemi je týž Pán, bohatý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ‚každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn‘.“ (Římanům 10:4, 9–13)

6. Jak Pavel uplatnil Žalm 19:4?

⁶ Pavel potom klade logickou otázku: „Jak . . . budou vzývat toho, v něhož neuvěřili? Jak zase uvěří v toho, o němž neslyšeli? Jak zase uslyší, nebude-li někdo kázat?“ (Římanům 10:14) O Izraeli říká: „Všichni neposlouchali dobrou zprávu.“ Proč izraelský národ neposlouchal? Izraelité nereagovali proto, že neměli víru, a ne proto, že by neměli příležitost. Pavel to ukazuje tím, že cituje Žalm 19:4 a uplatňuje ho ne na tiché svědectví stvoření, ale na křesťanské kazatelské dílo. Říká: „Vždyť ve skutečnosti ‚jejich zvuk se roznesl po celé zemi a jejich výroky do nejzazších konců obydlené země‘.“ (Římanům 10:16, 18) Ano, stejně jako Jehovu oslavují jeho neživé výtvory, tak i křesťané v prvním století kázali dobrou zprávu o záchraně všude, kam přišli, a tím chválili Boha „po celé zemi“. Také ve svém dopise Kolosanům Pavel popsal, jak daleko se dobrá zpráva rozšířila. Řekl, že byla kázána „v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kolosanům 1:23)

 Horliví svědkové

7. Co je podle Ježíšových slov odpovědností křesťanů?

⁷ Pavel svůj dopis Kolosanům pravděpodobně napsal asi 27 let po smrti Ježíše Krista. Jak to, že kazatelské dílo se dostalo až do Kolos v tak relativně krátké době? Bylo to díky tomu, že křesťané v prvním století byli horliví, a Jehova jim proto žehnal. Ježíš předpověděl, že jeho následovníci budou pilnými kazateli. Řekl: „Ve všech národech [se musí] nejprve kázat dobrá zpráva.“ (Marek 13:10) K tomuto proroctví Ježíš ještě připojil příkaz, který je zapsaný v závěrečných verších Matoušova evangelia: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20) Krátce poté, co Ježíš vystoupil do nebe, jeho následovníci začali tato slova uvádět v život.

8, 9. Co se ze Skutků dozvídáme o tom, jak křesťané reagovali na Ježíšovy příkazy?

⁸ První věcí, kterou po vylití svatého ducha o Letnicích roku 33 n. l. věrní Ježíšovi následovníci udělali, bylo to, že vyšli kázat a vyprávěli zástupům v Jeruzalémě „o velkolepých Božích věcech“. Jejich kázání bylo velmi účinné — dalo se pokřtít „asi tři tisíce duší“. Učedníci dál s horlivostí veřejně chválili Boha, což přinášelo znamenité výsledky. (Skutky 2:4, 11, 41, 46, 47)

⁹ Aktivita těchto křesťanů neunikla pozornosti náboženských vůdců. Petrova a Janova otevřenost je znepokojila, a tak oběma apoštolům nařídili, aby přestali kázat. Ti odpověděli: „Nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Poté, co jim náboženští představitelé pohrozili a propustili je, se Petr a Jan vrátili ke svým bratrům a všichni se společně pomodlili k Jehovovi. Neohroženě Jehovu prosili: „Dej, ať tvoji otroci stále mluví tvé slovo se vší smělostí.“ (Skutky 4:13, 20, 29)

10. Jakému odporu museli praví křesťané záhy čelit a jak na něj reagovali?

¹⁰ O něco později se ukázalo, že jejich modlitba byla v souladu s Jehovovou vůlí. Apoštolové byli uvězněni a potom je zázračně vysvobodil anděl. Řekl jim: „Jděte, a až se postavíte v chrámu, dál mluvte k lidem všechny výroky o tomto životě.“ (Skutky 5:18–20) Apoštolové uposlechli, a Jehova jim proto nadále žehnal. Oni pak „každý den bez přestání dále vyučovali v chrámu a dům od domu  a oznamovali dobrou zprávu o Kristu, Ježíšovi“. Je zřejmé, že navzdory rozhořčenému odporu Ježíšovi následovníci nadále veřejně připisovali slávu Bohu. Snahy odpůrců naprosto selhaly.

11. Jaký postoj měli první křesťané ke kazatelskému dílu?

¹¹ Brzy nato byl uvězněn a ukamenován Štěpán. To bylo počátkem nelítostného pronásledování v Jeruzalémě, a všichni učedníci kromě apoštolů byli donuceni odejít z města a rozptýlili se široko daleko. Nechali se pronásledováním zastrašit? Ani v nejmenším. Čteme: „Ti, kdo byli rozptýleni, procházeli zemí a oznamovali dobrou zprávu slova.“ (Skutky 8:1, 4) Horlivost, s níž oznamovali Boží slávu, byla zřejmá při mnoha příležitostech. V 9. kapitole Skutků čteme, že když farizeus Saul z Tarsu cestoval do Damašku, aby tam podnítil pronásledování Ježíšových učedníků, dostal vidění Ježíše a oslepl. V Damašku ho z jeho slepoty zázračně uzdravil Ananiáš. Co Saul, který byl později znám jako apoštol Pavel, udělal hned potom? Zpráva říká: „Ihned v synagógách začal kázat o Ježíšovi, že On je Boží Syn.“ (Skutky 9:20)

Kázali všichni

12, 13. (a) Co bylo podle historiků pozoruhodné na prvotním křesťanském sboru? (b) Jak kniha Skutky a slova apoštola Pavla potvrzují výroky historiků?

¹² Všeobecně je uznáván názor, že v prvotním křesťanském sboru se na kázání podílel každý. Philip Schaff o tehdejších křesťanech píše: „Každý sbor byl zaměřen na vykonávání misijní činnosti a každý věřící křesťan byl misionářem.“ (History of the Christian Church [Dějiny křesťanské církve]) W. S. Williams uvádí: „Všechno nasvědčuje tomu, že v prvotní církvi evangelium kázal každý křesťan, zejména ti, kdo měli charismatické dary.“ (The Glorious Ministry of the Laity [Slavná služba laiků]) Tvrdí také: „Záměrem Ježíše Krista nikdy nebylo, aby se kázání stalo výsadou vyhrazenou pouze pro určité vrstvy náboženských služebníků.“ Dokonce i Celsus, starověký nepřítel křesťanství, napsal: „Soukeníci, ševci, koželuzi, ti nejnevzdělanější a nejneotesanější z lidstva, byli horlivými kazateli evangelia.“

¹³ Historický záznam ve Skutcích ukazuje, že tomu tak opravdu bylo. Když byl o Letnicích roku 33 n. l. vylit svatý duch, všichni učedníci, muži i ženy, veřejně oznamovali velkolepé Boží věci. Všichni křesťané rozptýlení při pronásledování, k němuž došlo po zavraždění Štěpána, kázali dobrou zprávu na velkém území. Slova: „Jeho prostřednictvím vždy předkládejme Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu“, která napsal Pavel asi o 28 let později, nebyla určena jen nějaké malé třídě duchovenstva, ale všem hebrejským křesťanům. (Hebrejcům 13:15) Svůj vlastní názor na kazatelské dílo Pavel popsal takto: „Jestliže oznamuji dobrou zprávu, nemám žádný důvod k chloubě, neboť je na mne vložena nutnost. Skutečně, běda mi, kdybych neoznamoval dobrou zprávu!“ (1. Korinťanům 9:16) Je nepochybné, že v prvním století tento názor zastávali všichni věrní křesťané.

14. Jak spolu souvisí víra a kázání?

¹⁴ Pravý křesťan se skutečně musí účastnit kazatelského díla. Kázání a víra jsou totiž spolu nerozlučně spjaty. Pavel řekl: „Srdcem se projevuje víra ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ (Římanům 10:10) Projevuje snad víru pouze malá skupina ve sboru, jako například třída duchovenstva? Má snad jenom ona odpovědnost kázat? * Je jasné, že nikoli. Všichni praví křesťané  si rozvíjejí živou víru v Pána Ježíše Krista a jsou podněcováni, aby o této víře činili veřejné prohlášení před druhými lidmi. Jinak je jejich víra mrtvá. (Jakub 2:26) V prvním století našeho letopočtu všichni věrně oddaní křesťané dávali svou víru najevo tímto způsobem, a proto byla slyšet hlasitá chvála vzdávaná Jehovovu jménu.

15, 16. Uveďte příklady toho, že navzdory problémům postupovalo kázání kupředu.

¹⁵ Jehova svému lidu v prvním století žehnal růstem, a to navzdory problémům uvnitř i vně sboru. Například v 6. kapitole knihy Skutky je zpráva o tom, že mezi Židy mluvícími hebrejsky a Židy mluvícími řecky, kteří všichni přijali křesťanství, došlo k rozepři. Apoštolové se tímto problémem zabývali a vyřešili ho. Jaký to mělo výsledek? Čteme: „Boží slovo . . . dále rostlo, a v Jeruzalémě se velmi množil počet učedníků; a velký zástup kněží začal být poslušný víry.“ (Skutky 6:7)

¹⁶ Později vznikla napjatá politická situace mezi judským králem Herodem Agrippou a městy Tyros a Sidon. Obyvatelé těchto měst pochlebovačným způsobem prosili o mír a Herodes na to odpověděl veřejným projevem. Shromážděný dav začal volat: „Boží hlas, a ne lidský!“ Jehovův anděl Heroda Agrippu okamžitě udeřil, a on zemřel, „protože nevzdal Bohu slávu“. (Skutky 12:20–23) Ti, kdo vkládali důvěru v lidské vládce, tím museli být velmi otřeseni. (Žalm 146:3, 4) Křesťané však dál oslavovali Jehovu. Proto i navzdory takovéto politické nestabilitě „Jehovovo slovo . . . rostlo a šířilo se“. (Skutky 12:24)

Tehdy a nyní

17. K jaké činnosti se v prvním století připojovalo stále více lidí?

¹⁷ Ano, celosvětový křesťanský sbor v prvním století se skládal z lidí, kteří horlivě a aktivně chválili Jehovu Boha. Všichni věrní křesťané se podíleli na šíření dobré zprávy. Někteří z nich se setkali s vnímavými lidmi a, jak řekl Ježíš, vyučovali je, aby poslouchali všechno, co Ježíš přikázal. (Matouš 28:19, 20) Výsledkem bylo to, že sbor rostl, a stále přibývalo lidí, kteří podobně jako starověký král David připisovali Jehovovi chválu v duchu těchto inspirovaných slov: „Chvalořečím ti, Jehovo, můj Bože, celým srdcem, a budu oslavovat tvé jméno na neurčitý čas, neboť tvá milující laskavost ke mně je velká.“ (Žalm 86:12, 13)

18. (a) Jaký rozdíl mezi prvním křesťanským sborem a dnešním křesťanstvem lze pozorovat? (b) Čím se bude zabývat následující článek?

¹⁸ V této souvislosti stojí za to zamyslet se nad slovy, která napsal profesor teologie Allison A. Trites. Ten srovnal novodobé křesťanstvo s křesťanstvím v prvním století a řekl: „Dnešní církve obvykle rostou biologicky (když děti rodiny, která patří do místní církve, osobně vyznají svou víru) nebo přestěhováním (když přijde člen z jiné místní církve). V knize Skutky se však píše o růstu, k němuž docházelo obrácením na víru. Církev totiž teprve začínala svou činnost.“ Znamená to, že pravé křesťanství již neroste způsobem, který stanovil Ježíš? V žádném případě. Praví křesťané dnes veřejně oznamují Boží slávu a jsou při tom v každém ohledu stejně horliví, jako byli jejich předchůdci v prvním století. Uvidíme to v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]

Umíte to vysvětlit?

• Jakými způsoby oslavujeme Boha?

• Jak Pavel uplatnil Žalm 19:4?

• Jak spolu souvisí víra a kázání?

• Co bylo pozoruhodného na křesťanském sboru v prvním století?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 8 a 9]

Nebesa neustále svědčí o Jehovově slávě

[Podpisek]

S laskavým svolením Anglo-Australian Observatory, fotografie David Malin

[Obrázky na straně 10]

Kazatelská činnost a modlitba jsou spolu úzce spjaty