Životní příběh

Zbožná spokojenost mi pomáhala vytrvat

VYPRÁVÍ BENJAMIN IKECHUKWU OSUEKE

Krátce poté, co jsem se začal plně podílet na křesťanské službě, jsem navštívil své rodiče. Když mě otec uviděl, chytil mě za košili a začal křičet: „Zloděj!“ Vzal svou mačetu a naplocho mě s ní praštil. Hluk přilákal jiné vesničany k našemu domu. Co jsem ukradl? Rád bych vám to vysvětlil.

NARODIL jsem se v roce 1930 ve vesnici Umuariam v jihovýchodní Nigérii jako první ze sedmi dětí. Nejstarší z mých sester zemřela, když jí bylo třináct let. Rodiče byli anglikáni. Otec byl farmářem a maminka provozovala drobné obchodování. Chodila na místní tržiště, které bylo vzdálené asi 30 kilometrů od naší vesnice, a tam koupila plechovku palmového oleje a tentýž den se večer vracívala domů. Druhý den brzy ráno se potom vydala olej prodat. Šla do města vzdáleného asi 40 kilometrů, kde bylo nádraží. Když něco vydělala — což většinou bylo nanejvýš deset pencí —, nakoupila potraviny pro rodinu a ještě toho dne se vrátila. Takhle to dělávala po dobu patnácti let až do roku 1950, kdy zemřela.

Do školy jsem začal chodit v naší vesnici — tu školu spravovala anglikánská církev —, ale abych mohl základní vzdělání dokončit, musel jsem bydlet v jednom penzionu asi 35 kilometrů od domova. Na nějaké mé další vzdělávání už rodiče peníze neměli, a tak jsem si začal hledat práci. Nejprve jsem pracoval jako sluha u jednoho vlakvedoucího v Lagosu v západní Nigérii a potom u jistého státního úředníka v Kaduně v severní Nigérii. Ve městě Benin ve středozápadní Nigérii jsem byl  zaměstnán v kanceláři jednoho právníka a později jsem pracoval jako dělník na pile. V roce 1953 jsem odjel do Kamerunu a tam jsem bydlel u svého bratrance, který mi pomohl sehnat práci na kaučukovníkové plantáži. Měsíčně jsem vydělával tři libry a čtyři šilinky [asi 8 euro]. Zaměstnání jsem sice měl jen podřadná, ale pokud jsem měl dost jídla, byl jsem spokojený.

Chudý člověk mi předává bohatství

Můj spolupracovník Silvanus Okemiri byl svědkem Jehovovým. Když jsme společně vysekávali trávu a nastýlali ji kolem kaučukovníků, využíval každé vhodné příležitosti, aby se o své poznání z Bible se mnou podělil. Sice jsem mu naslouchal, ale tím to tehdy končilo. Nicméně, když se můj bratranec dozvěděl, že jsem v kontaktu se svědky Jehovovými, dělal, co mohl, aby mě od toho odradil. Varoval mě: „Benji, nechoď k panu Okemirimu. Je to Jehovův člověk a je to chuďas. Každý, kdo se s ním stýká, bude jako on.“

Na začátku roku 1954 jsem se vrátil domů, protože jsem už nemohl snášet tvrdé pracovní podmínky u společnosti, která mě zaměstnávala. V té době měla anglikánská církev dost přísná mravní měřítka. Od mládí jsem byl veden k tomu, abych si ošklivil nemravnost. Brzy mne však znechutilo pokrytectví, které jsem viděl u jiných členů církve. Tvrdili sice, že se řídí biblickými měřítky, ale ve skutečnosti žili úplně jinak. (Matouš 15:8) Často jsem se s otcem přel a vzniklo mezi námi velké napětí. Jednou v noci jsem prostě odešel z domova.

Přestěhoval jsem se do malého města jménem Omoba, které leželo při železniční trati. Tam jsem se znovu setkal se svědky Jehovovými. Priscilla Isiochová, kterou jsem znal z naší vesnice, mi dala brožury „Toto dobré poselství o království“ a Po Armageddonu — Boží nový svět. * Přečetl jsem je jedním dechem. Byl jsem přesvědčen, že jsem našel pravdu. V církvi jsme nestudovali Bibli, spíše jsme se soustřeďovali na lidské tradice. Avšak v publikacích svědků Jehovových bylo mnoho citátů z Bible.

Ani ne za měsíc jsem se bratra a sestry Isiochových zeptal, kdy oni chodí do kostela. Když jsem poprvé přišel na shromáždění svědků Jehovových, nerozuměl jsem vůbec ničemu. Článek ve Strážné věži se zabýval útokem ‚Goga z Magogu‘, o němž se píše v prorocké knize Ezekiel. (Ezekiel 38:1, 2) Mnohé pojmy mi byly neznámé, ale svědkové mě přivítali tak vřele, že jsem se rozhodl příští neděli přijít znovu. Když jsem byl na shromáždění podruhé, slyšel jsem něco o kázání. A tak jsem se Priscilly zeptal, kdy oni chodí kázat. Třetí neděli jsem šel s nimi a měl jsem s sebou malou Bibli. Neměl jsem tašku do kazatelské služby ani žádnou biblickou literaturu. Stal jsem se však zvěstovatelem Království a na konci toho měsíce jsem podal zprávu o kazatelské službě.

Bibli se mnou nikdo nestudoval, ale pokaždé, když jsem navštívil Isiochovy, dozvěděl jsem se něco o víře, získal povzbuzení z Písma a dostal nějakou biblickou literaturu. Na oblastním sjezdu v Abě jsem 11. prosince 1954 symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Příbuzný, u něhož jsem tehdy bydlel a pracoval jako učeň, mi přestal poskytovat stravu i školení. Za práci, kterou jsem pro něj do té doby udělal, mi nezaplatil ani penny. Nechoval jsem však k němu žádnou zášť. Byl jsem zkrátka šťastný, že mám osobní vztah k Bohu. To mi dodávalo útěchu  a vnitřní klid. Podpořili mě místní svědkové. Isiochovi mi dávali jídlo, a ostatní mi půjčili peníze, abych mohl začít s drobným obchodováním. V polovině roku 1955 jsem si pořídil starší kolo a v březnu 1956 jsem začal s pravidelnou průkopnickou službou. Krátce na to jsem splatil všechny své dluhy. Obchodování mi vynášelo velmi málo, ale dokázal jsem se nyní o sebe postarat. To, co mi Jehova poskytoval, mi stačilo.

Jak jsem „kradl“ své sourozence

Jakmile jsem se osamostatnil, ze všeho nejvíce mi leželo na srdci, abych v duchovním ohledu pomohl svým sourozencům. Otec byl velmi nedůvěřivý a měl proti svědkům Jehovovým předsudky, takže byl proti tomu, že jsem se stal svědkem. Jak bych tedy mohl pomoci svým sourozencům, aby poznali biblickou pravdu? Nabídl jsem, že budu finančně podporovat svého mladšího bratra Ernesta, a proto otec dovolil, aby bydlel u mne. Ernest zakrátko přijal pravdu a v roce 1956 byl pokřtěn. Kvůli tomu se otec ještě více zatvrdil. Pravdu však přijala i má vdaná sestra a její manžel. Když jsem zařídil, aby u mě strávila školní prázdniny má druhá sestra, Felicia, otec neochotně svolil. Také ona byla brzy pokřtěna jako svědek Jehovův.

V roce 1959 jsem přijel domů pro Bernice, svou třetí sestru, aby bydlela u Ernesta. Právě tehdy mě otec napadl a obvinil mě, že jsem mu ukradl děti. Nechápal, že sloužit Jehovovi se rozhodli oni sami. Otec přísahal, že nikdy nedovolí, aby Bernice se mnou odešla. Ale Jehovova ruka se nezkrátila, protože hned následující rok Bernice přijela k Ernestovi na prázdniny. Stejně jako její sestry, i ona přijala pravdu a dala se pokřtít.

‚Učil jsem se tajemství‘

V září 1957 jsem začal sloužit jako zvláštní průkopník. Každý měsíc jsem tedy věnoval kazatelské práci 150 hodin. Mým spolupracovníkem byl Sunday Irogbelachi a společně jsme sloužili na rozsáhlém území Akpu-na-abuo v kraji Etche. Na prvním krajském sjezdu, který jsme tehdy navštívili, bylo z naší skupiny pokřtěno třináct osob. Máme velkou radost z toho, že dnes je v té oblasti dvacet sborů.

V roce 1958 jsem se seznámil s Christianou Azuikeovou, pravidelnou průkopnicí ze sboru Aba-východ. Obdivoval jsem její horlivost, a v prosinci toho roku jsme se vzali. Začátkem roku 1959 jsem byl jmenován cestujícím dozorcem, který má za úkol navštěvovat sbory našich duchovních bratrů a povzbuzovat je. Od té doby až do roku 1972 jsme s manželkou navštívili skoro všechny sbory Jehovova lidu ve východní a středozápadní Nigérii.

Sbory byly od sebe velmi daleko a naším hlavním dopravním prostředkem bylo kolo. Když jsme sloužili sborům ve velkých městech, bratři nám někdy zaplatili taxík, aby nás odvezl do dalšího sboru. Občas jsme byli ubytováni v místnostech, které měly hliněné podlahy a neměly žádný strop. Spávali jsme na postelích z palmových tyčí. Někdy byly na posteli matrace naplněné trávou a přikryté rohoží, někdy tam nebyly matrace žádné. Pokud jde o množství a kvalitu jídla, nebyli jsme nároční. Vzhledem k tomu, že jsme se již dříve naučili být spokojení i s málem, byli jsme rádi za každé jídlo, které jsme dostali, a naši hostitelé si toho vážili. V některých městech tehdy nebyla elektřina, a tak do naší výbavy trvale patřila petrolejová lampa. Navzdory obtížným podmínkám jsme však se sbory strávili mnoho příjemných chvil.

Za ta léta jsme poznali, jakou hodnotu mají slova apoštola Pavla: „Máme-li . . . obživu a čím se přikrýt, budeme s tím spokojeni.“ (1. Timoteovi 6:8) Pavel zažil velmi obtížné situace, a díky tomu poznal tajemství, které mu pomohlo zůstat spokojený. V čem spočívalo? Pavel to vysvětlil: „Vím skutečně, jaké je mít málo zaopatření, vím skutečně, jaké je mít hojnost. Ve všem a za všech okolností jsem se  naučil tajemství, jak být sytý i jak hladovět, jak mít hojnost i jak trpět nouzi.“ I my jsme toto tajemství poznali. Pavel také řekl: „Ke všemu mám sílu mocí toho [Boha], kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:12, 13) Skutečně se to potvrdilo i v našem případě! Byli jsme spokojení, mohli jsme se v plné míře podílet na povznášející křesťanské činnosti a cítili jsme vnitřní klid.

Sloužíme sborům jako rodina

Koncem roku 1959 se nám narodil první syn Joel a v roce 1962 přišel na svět náš druhý chlapec Samuel. S Christianou jsme pokračovali v krajské službě a sbory jsme navštěvovali i s chlapci. V roce 1967 vypukla v Nigérii občanská válka. Kvůli neustálým náletům byly zavřeny školy. Moje manželka však před tím, než mě začala doprovázet při službě cestujícího dozorce, byla učitelkou, a tak v době války vyučovala naše děti doma. V šesti letech Samuel už uměl číst i psát. Když po válce začal chodit do školy, měl před svými vrstevníky dva roky náskok.

V té době jsme si plně neuvědomovali, jak je při cestování po sborech výchova dětí obtížná. Když jsme však byli roku 1972 jmenováni zvláštními průkopníky, ukázalo se to jako velmi prospěšné. Mohli jsme zůstat na jednom místě a věnovat náležitou pozornost duchovnímu stavu naší rodiny. Hned od začátku jsme učili naše syny, aby si vážili zbožné spokojenosti. Samuel byl pokřtěn v roce 1973 a Joel v tomtéž roce začal s průkopnickou službou. Oba naši synové se oženili se znamenitými křesťankami a nyní vedou po cestě pravdy své vlastní rodiny.

Strasti během občanské války

Když vypukla občanská válka, právě jsem byl spolu s rodinou jako krajský dozorce v jednom sboru v městě Onitsha. Válka nás utvrdila v přesvědčení, že je marné hromadit hmotné věci a spoléhat se na ně. Viděl jsem, jak lidé prchají, aby si zachránili holý život — a svůj cenný majetek přitom nechávali ležet na ulicích.

Válka sílila a všichni muži schopní vojenské služby byli povoláni do armády. Mnozí bratři, kteří vojenskou službu odmítli, byli mučeni. Nemohli jsme se volně pohybovat. Pohromou byl také nedostatek potravin. Cena jedné libry manioku se vyšplhala ze šesti pencí na sto šilinků [12 euro] a cena hrnku soli z šedesáti šilinků na patnáct liber [ze 7 na 37 euro]. Mléko, máslo a cukr zmizely. Abychom přežili, drtili jsme nezralou papáju a míchali ji s trochou maniokové mouky. Jedli jsme také kobylky, slupky z manioku, listy ibišku a orobinec — jakékoli listy, které jsme našli. Maso bylo přepychem, a tak jsem dětem chytal k jídlu ještěrky. Přesto, ať byla situace sebehorší, Jehova se o nás vždy postaral.

Válka však způsobila i nedostatek duchovní potravy, což bylo ještě nebezpečnější. Většina bratrů utekla z válečné zóny do džungle nebo do jiných vesnic. Přitom přišli o většinu biblických publikací, ne-li o všechny. Vládní vojsko pak uzavřelo přístup do oblasti Biafry, takže se tam nemohla dostat ani žádná nová  biblická literatura. Většina sborů se sice snažila pořádat i nadále shromáždění, ale bratři v duchovním ohledu strádali, protože nedostávali žádné vedení z odbočky.

Boj s duchovním hladem

Cestující dozorci se ze všech sil snažili dále navštěvovat všechny sbory. Mnozí bratři uprchli z měst, a proto jsem po nich pátral všude, kde by jen mohli být. Jednou jsem také nechal manželku a děti na bezpečném místě a po dobu šesti týdnů cestoval sám, navštěvoval různé vesnice a části džungle a hledal tam bratry.

Když jsem sloužil v jednom sboru ve městě Ogbunka, doslechl jsem se, že v okolí města Isuochi v okrese Okigwe je velká skupina svědků. A tak jsem poprosil, aby těm bratrům vyřídili, ať se shromáždí nedaleko vesnice Umuaku, na jisté plantáži, kde se pěstovaly oříšky kešu. S jedním starším bratrem jsme se potom na kolech vydali na tuto plantáž, bylo to asi 15 kilometrů daleko. Shromáždilo se tam přibližně 200 svědků včetně žen a dětí. Jedna průkopnice mi pomohla najít ještě další skupinu bratrů. Bylo v ní asi 100 svědků, kteří se skrývali v buši Lomara.

Lawrence Ugwuegbu patřil ke skupině odvážných bratrů, kteří žili v Owerri, městě těžce postiženém válkou. Informoval mě, že v oblasti Ohaji je mnoho svědků. Nemohli se zde volně pohybovat, protože to území bylo obsazeno vojáky. Když byla tma, spolu s Lawrencem jsme tam zajeli a na ohrazeném pozemku jednoho bratra jsme se setkali asi se 120 svědky. Při té příležitosti jsme také navštívili několik dalších svědků v jejich úkrytech.

Bratr Isaac Nwagwu mi s nasazením života pomohl najít další bratry, kteří museli opustit svůj domov. V kánoi mě převezl přes řeku Otamiri, abych se mohl setkat s více než 150 svědky shromážděnými ve vesnici Egbu-Etche. Jeden z těchto bratrů zvolal: „Tohle je nejlepší den mého života! Nikdy bych si nemyslel, že se ještě dožiji toho, abych znovu viděl krajského dozorce. I kdybych v téhle hrozné válce zemřel, teď jsem spokojen.“

Byl jsem v nebezpečí, že budu povolán do vojska, ale opakovaně jsem pociťoval Jehovovu ochranu. Když jsem se jednou odpoledne vracel ze setkání s asi 250 bratry na místo, kde jsem bydlel, zastavilo mě u jednoho zátarasu vojenské komando. „Jak to, že nejste v armádě?“ zeptali se mě. Vysvětlil jsem jim, že jsem misionář a kážu o Božím Království. Uvědomil jsem si, že jsou rozhodnuti mě zatknout. Krátce jsem se v duchu pomodlil a řekl jsem jejich veliteli: „Prosím vás, pusťte mě.“ K mému překvapení odpověděl: „Říkáte, abychom vás nechali jít?“ „Ano,“ odvětil jsem, „pusťte mě.“ Prohlásil: „Můžete jít.“ Nikdo z těch vojáků k tomu nedodal ani slovo. (Žalm 65:1, 2)

Spokojenost přináší další požehnání

Když v roce 1970 válka skončila, v krajské službě jsem pokračoval. Pomáhat znovu zorganizovat sbory byla velká výsada. Potom jsme s Christianou sloužili jako zvláštní průkopníci  až do roku 1976, kdy jsem byl opět jmenován krajským dozorcem. Asi v polovině toho roku jsem byl pověřen oblastní službou. O sedm let později jsme byli s manželkou pozváni, abychom sloužili v nigerijské odbočce svědků Jehovových, kde nyní žijeme. Vždycky máme velkou radost, když se zde v odbočce znovu setkáme s bratry a sestrami, s nimiž jsme se seznámili během občanské války nebo při jiných příležitostech a kteří stále věrně slouží Jehovovi.

Christiana je mi po všechna ta léta skvělou oporou a věrnou společnicí. Od roku 1978 se sice stále potýká se zdravotními problémy, ale zachovává si pevného, pozitivního ducha. To mi velmi pomáhá. Přesvědčili jsme se o tom, že žalmista měl pravdu, když řekl: „Jehova sám ho bude podporovat na pohovce v nemoci.“ (Žalm 41:3)

Když se ohlédnu za těmi léty teokratické činnosti, mohu jen a jen děkovat Jehovovi za jeho úžasné požehnání. Byl jsem vždy spokojen s tím, co poskytuje, a proto mohu říct, že jsem skutečně velmi šťastný. Společně se mnou a mou manželkou slouží Jehovovi také moji sourozenci, naše děti a jejich rodiny. To mne naplňuje radostí, která se nedá s ničím srovnat. Jehova mi dal bohatý život, který mi přináší hluboké uspokojení. Všechny mé touhy byly naplněny.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 27]

Bratři dostali pomoc v pravý čas

V polovině šedesátých let vedlo nepřátelství mezi etnickými skupinami v severní a východní Nigérii k nepokojům, povstáním, zločinnosti a etnickému násilí. Takové události byly pro svědky Jehovovy velmi nebezpečné, protože tito křesťané byli rozhodnuti zůstat naprosto neutrální. Většina z nich přišla o všechen svůj majetek a asi dvacet jich bylo zavražděno.

Dne 30. května 1967 se východní státy Nigérie oddělily od federace a vytvořily Republiku Biafra. Byla zmobilizována federální armáda, a východní oblast byla neprodyšně uzavřena. Následovala krvavá, nelítostná občanská válka.

Svědkové Jehovovi z oblasti Biafry byli pro svou neutralitu častým terčem útoků. V novinách vycházely nenávistné články, které podněcovaly veřejnost proti nim. Jehova však pro své služebníky zajistil duchovní pokrm. Jak?

Začátkem roku 1968 byl jeden civilní státní úředník dosazen do služebního postavení v Evropě a jiný byl pověřen službou na nouzovém letišti v Biafře. Oba dva byli svědkové Jehovovi. Ocitli se tak na obou koncích jediného pojítka mezi Biafrou a vnějším světem. Tito dva svědkové se dobrovolně ujali riskantního úkolu, totiž zprostředkovat přísun duchovního pokrmu do Biafry. Pro bratry, kteří byli v tísnivé situaci, také pomáhali zajišťovat humanitární pomoc. Ti dva bratři mohli toto životodárné opatření udržovat v chodu po celou dobu války, která skončila v roce 1970. Jeden z nich se později vyjádřil: „Takové opatření by nikdy nemohl naplánovat žádný člověk.“

[Obrázek na straně 23]

V roce 1956

[Obrázek na straně 25]

V roce 1965 s našimi syny Joelem a Samuelem

[Obrázek na straně 26]

Sloužit Jehovovi jako rodina je nesmírným požehnáním

[Obrázek na straně 27]

S Christianou dnes sloužíme v nigerijské odbočce