Životní příběh

Malé oběti nám přinesly velké požehnání

VYPRÁVĚJÍ GEORGE A ANN ALJIANOVI

Ani v nejdivočejším snu bychom si já a moje žena nedokázali představit, že si jednoho dne spleteme „učitele“ s „myší“. A nikdy by nás nenapadlo, že až nám bude šedesát, budeme se zaobírat prapodivnými písmeny, abychom se dorozuměli s lidmi z Dálného východu. Právě to jsme však s Ann koncem osmdesátých let dělali. Rádi bychom vám nyní vyprávěli o malých obětech, které jsme během let přinesli a které vedly k požehnání v mnoha ohledech.

NARODIL jsem se v arménské rodině a byl jsem členem arménské církve. Ann byla římská katolička. Když jsme se v roce 1950 vzali, každý z nás ze svého náboženského přesvědčení slevil. Mně bylo 27 a Ann 24 let. Nastěhovali jsme se do bytu nad mou čistírnou v Jersey City v americkém státě New Jersey. Svou živnost jsem v té době provozoval už čtyři roky.

V roce 1955 jsme si koupili krásný dům s třemi ložnicemi. Bylo to ve městě Middletown v témže státě. Do práce jsem to měl asi 60 kilometrů daleko a jezdil jsem tam šest dní v týdnu. Každý den jsem se domů vracel pozdě večer. Byl jsem v kontaktu se svědky Jehovovými, avšak spočívalo to pouze v tom, že pravidelně přicházeli do mé provozovny a dávali mi biblickou literaturu. Četl jsem ji s velkým zájmem. Ačkoli mi má živnost zabírala většinu času i pozornosti, vypěstoval jsem si hlubokou úctu k Bibli.

Zakrátko jsem zjistil, že v době, kdy cestuji autem z práce a do práce, vysílá WBBR, totiž rozhlasová stanice společnosti Watchtower,  biblické přednášky. Tyto přednášky jsem poslouchal velmi pozorně a můj zájem stále rostl, až jsem nakonec požádal, aby mě svědkové navštívili. V listopadu 1957 přišel k nám domů George Blanton a začal se mnou studovat Bibli.

Naše rodina se sjednocuje v čistém uctívání

Co si o tom všem myslela Ann? Ať nám to poví sama.

„Zpočátku jsem se vehementně stavěla na odpor. Při Georgeově studiu Bible jsem vyrušovala natolik, že se rozhodl studovat na jiném místě. Tak to dělal po osm měsíců. V té době začal navštěvovat nedělní shromáždění v sále Království. Z toho jsem viděla, že to se studiem Bible myslí vážně, protože neděle byla jeho jediný volný den. Stále však byl vzorným manželem a otcem — vlastně se stal ještě vzornějším —, takže se můj postoj začal měnit. Když jsem někdy oprašovala stolek v obývacím pokoji a nikdo se nedíval, vzala jsem časopis Probuďte se!, který tam George vždycky nechával, a četla jsem si ho. Jindy mi zase George četl z Probuďte se! články, které nepojednávaly přímo o náboženských naukách, ale které vždy vyvyšovaly Stvořitele.

Jednoho večera, kdy George měl své biblické studium s bratrem Blantonem, a nebyl proto doma, jsem vzala publikaci, kterou mi náš dvouletý George položil na noční stolek. Bylo to něco o naději pro mrtvé. I když jsem byla unavená, začala jsem si číst, protože mi právě umřela babička a já jsem byla velmi sklíčená. Okamžitě mě zaujala biblická pravda, která se mi moc líbila, totiž že mrtví nikde netrpí a že se v budoucnu vrátí k životu prostřednictvím vzkříšení. Za chvíli už jsem na posteli seděla, publikaci přímo hltala a podtrhávala si myšlenky, které jsem chtěla ukázat Georgeovi, až se vrátí z biblického studia.

Manžel nemohl věřit, že jsem to já. Když odcházel z domova, byla jsem odpůrkyně, a nyní jsem byla plná nádherných biblických pravd, které jsem se dozvěděla. Zůstali jsme vzhůru až do časných ranních hodin a povídali si o Bibli. George mi vysvětlil Boží záměr se zemí. Hned tu noc jsem ho požádala, zda by se studium nemohlo konat u nás doma, abych se k němu mohla připojit.

Bratr Blanton nám doporučil, aby u studia byly také naše děti. Jednomu chlapci byly dva a druhému čtyři roky, a tak jsme si mysleli, že jsou moc malí. Bratr nám však ukázal 5. Mojžíšovu 31:12, kde se píše: ‚Shromáždi lid, muže a ženy a maličké . . ., aby naslouchali a aby se učili.‘ Tento pokyn se nám líbil, a dokonce jsme děti vedli k tomu, aby se při studiu Bible samy vyjadřovaly. Připravovali jsme si komentáře společně, ale nikdy jsme  chlapcům neříkali, jak mají odpovědět. Myslíme si, že jim to pomohlo, aby pravdu přijali za svou. Vždycky si budeme vážit vedení, které nám bratr Blanton dal a díky kterému naše rodina duchovně rostla.“

Je třeba určitých obětí

Nyní jsme tedy studovali Bibli všichni. Museli jsme však vyřešit některé věci. Moje provozovna byla tak daleko, že jsem se málokdy vracel domů dříve než v devět hodin večer. Proto jsem nemohl navštěvovat shromáždění v týdnu, i když na nedělní jsem chodil. Ann se v té době účastnila všech shromáždění a dělala rychlé pokroky. Chtěl jsem také být na všech shromážděních a kromě toho jsem chtěl dobře vést rodinné studium. Viděl jsem, že budu muset přinést určité oběti. Rozhodl jsem se proto zkrátit svou pracovní dobu, a to i s tím rizikem, že přijdu o některé zákazníky.

Fungovalo to velmi dobře. Rodinné studium jsme považovali za stejně důležité jako ostatních pět shromáždění, která se týdně konají v sále Království. Říkali jsme mu naše šesté shromáždění. Mělo svůj pevný den a hodinu — každý týden ve středu v osm hodin večer. Po večeři, když jsme umyli nádobí, jeden z nás obvykle řekl: „Je čas na ‚shromáždění‘!“ Když jsem se opozdil, začala se studiem Ann, a já jsem se ujal vedení, jakmile jsem dorazil.

Další věcí, která nám dávala sílu a sjednocovala naši rodinu, bylo společné ranní čtení denního textu. Byl s tím však spojen jeden problém — každý z nás vstával v jinou dobu. Hovořili jsme o tom a rozhodli jsme se, že budeme všichni vstávat v tutéž dobu, posnídáme v půl sedmé a pak si společně rozebereme denní text. Prokázalo se to jako velmi užitečné. Když naši synové vyrostli, rozhodli se, že budou sloužit v betelu. Cítili jsme, že tyto každodenní rozhovory přispívají k rozvoji jejich duchovního smýšlení.

Výsady po křtu si žádají větší oběti

V roce 1962 jsem byl pokřtěn. Svou živnost jsem provozoval 21 let, ale nakonec jsem čistírnu prodal. Přijal jsem zaměstnání v místě bydliště, abych byl blíže k rodině a abychom mohli sloužit Jehovovi společně. To nám otevřelo cestu k velkému požehnání. Dali jsme si za cíl, že všichni vstoupíme do celodobé služby. První byl náš starší syn Edward, který se stal celodobým služebníkem, totiž pravidelným průkopníkem, počátkem sedmdesátých let, hned poté, co ukončil střední školu. Krátce nato začal s průkopnickou službou George a brzy se k němu připojila i Ann. Byl jsem velmi povzbuzen jejich příkladem a tím, že mi všichni tři vyprávěli zážitky ze služby. Jako rodina jsme si pohovořili o tom, jak by se dal zjednodušit náš život, abychom mohli být v celodobé službě všichni. Rozhodli jsme se, že prodáme dům. Žili jsme v tom domě osmnáct let a vychovali jsme tam děti. Opravdu jsme svůj domov velmi milovali, ale když jsme se ho rozhodli prodat, Jehova tomu požehnal.

Edward byl pozván do betelu v roce 1972 a George v roce 1974. Ann i já jsme je sice postrádali, ale nezabývali jsme se tím, jak by bylo pěkné, kdyby bydleli někde blízko nás, oženili se a měli děti. Radovali jsme se naopak z toho, že naši synové slouží Jehovovi v betelu. * Souhlasili jsme se slovy Přísloví 23:15, která  říkají: „Můj synu, jestliže tvé srdce zmoudřelo, mé srdce, ano mé srdce se bude radovat.“

Začínáme sloužit jako zvláštní průkopníci

Oba naši synové byli v betelu a my jsme pokračovali v průkopnické službě. Pak jsme jednoho dne roku 1975 dostali dopis, kterým jsme byli pozváni do zvláštní průkopnické služby v nepřiděleném území v okrese Clinton ve státě Illinois. To bylo ale překvapení! Znamenalo to, že jsme museli opustit New Jersey, odkud jsme to měli blízko do New Yorku k synům a kde jsme měli přátele a příbuzné. Považovali jsme to však za úkol od Jehovy a tuto oběť jsme přinesli, což vedlo k novému požehnání.

Po několika měsících, kdy jsme sloužili v nepřiděleném území, jsme začali pořádat shromáždění v obecním sále v Carlyle v Illinois. Chtěli jsme ale mít naše vlastní místo ke shromážděním. Jeden místní bratr a jeho manželka našli pozemek s maličkou chatou, který jsme si mohli pronajmout. Chatu jsme celou vyčistili — včetně venkovního záchodu — a přeměnili jsme ji na útulné místo ke shromažďování. Často nám s velkým zájmem strkal do okna hlavu jeden kůň. Chtěl vidět, co se na shromáždění děje. Moc rádi na něho vzpomínáme.

Časem byl založen sbor Carlyle a my jsme byli šťastni, že jsme na tom také měli svůj podíl. Pomáhal nám mladý průkopnický pár, manželé Steve a Karil Thompsonovi, kteří také přišli sloužit do nepřiděleného území. Thompsonovi tu zůstali několik let a později absolvovali biblickou školu Strážné věže Gilead a byli přiděleni jako misionáři do Východní Afriky, kde nyní společně navštěvují sbory, jelikož bratr slouží jako cestující dozorce.

Naše malé místo ke shromažďování brzy začalo být přeplněné a my jsme potřebovali větší sál. Tentýž místní bratr a jeho manželka nám znovu vytáhli trn z paty a koupili pozemek, který byl pro sál Království vhodnější. Byli jsme nesmírně šťastní, když jsme byli o pár let později pozváni na zasvěcení nového sálu Království v Carlyle. Měl jsem výsadu přednést proslov k zasvěcení. Služba v těchto končinách pro nás byla nádherným zážitkem — požehnáním od Jehovy.

Otevírá se před námi nové pole

V roce 1979 jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do Harrisonu v New Jersey. Sloužili jsme tam zhruba dvanáct let. V té době jsme zavedli biblické studium s jednou Číňankou, což vedlo k mnoha dalším studiím s Číňany. Zjistili jsme, že v naší oblasti žijí tisíce čínských studentů a rodin. Povzbudilo nás  to k tomu, abychom se začali učit čínsky. Znamenalo to sice věnovat studiu tohoto jazyka každý den nějaký čas, ale díky tomu jsme pak měli mnoho radostných biblických studií s Číňany v našem okolí.

V těch letech jsme zažili mnoho komických situací, zejména tehdy, když jsme se pokoušeli mluvit čínsky. Jednou se Ann představila jako biblická „myš“ místo jako „učitelka“ Bible. Slova myš a učitel jsou velmi podobná. Paní se usmála a řekla: „Račte dál. Ještě nikdy jsem nemluvila s biblickou myší.“ Mluvit čínsky pro nás stále není lehké.

Potom jsme byli přiděleni na jiné místo v New Jersey, kde jsme mohli pokračovat ve službě v čínském poli. Později jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do Bostonu ve státě Massachusetts, kde byla už tři roky v činnosti čínská skupina. Byla to výsada, tuto skupinu v posledních sedmi letech podporovat a zažít tu radost, když se z ní 1. ledna 2003 stal sbor.

Obětavý život přináší požehnání

U Malachiáše 3:10 čteme, jak Jehova zve své služebníky, aby přinesli obětní dary a oběti a Jehova pak mohl vylít požehnání, až už nebude nedostatek. Skončili jsme s živností, na které mi velmi záleželo. Prodali jsme dům, který jsme velmi milovali. A vzdali jsme se ještě dalších věcí. Ale ve srovnání s požehnáním, které jsme obdrželi, to byly oběti velmi malé.

Jehova na nás opravdu vylil hojnost požehnání. Těší nás, že naše děti dobře zareagovaly na pravdu. Máme radost z toho, že se celým časem podílíme na službě, která zachraňuje životy. A cítíme, jak se Jehova stará o naše potřeby. Malé oběti nám skutečně přinesly velké požehnání!

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Louise a George Blantonovi s Ann v roce 1991

[Obrázek na straně 26]

Sál Království v Carlyle, který byl zasvěcen 4. června 1983

[Obrázek na straně 27]

S nově vytvořeným čínským sborem v Bostonu

[Obrázek na straně 28]

S Edwardem, Connie, Georgem a Grace