Otázky čtenářů

Z 1. Samuelovy 19:12, 13 je vidět, že Davidova manželka Mikal měla sochu terafim, čili modlu. Proč to David, věrný Jehovův služebník, dovolil?

Nejprve se krátce zamysleme nad kontextem. Když se Davidova manželka dozvěděla, že král Saul Davidovi ukládá o život, okamžitě jednala. Bible říká: „Mikal ... nechala Davida slézt oknem, aby odešel a utíkal a unikl. Potom vzala Mikal sochu terafim [která měla zřejmě velikost a tvar člověka] a položila ji na lehátko, a na místo jeho hlavy dala síťku z kozích chlupů, a pak ji přikryla oděvem.“ Když Saulovi poslové přišli, aby se Davida chopili, Mikal jim řekla: „Je nemocný.“ Díky této lsti David získal drahocenný čas a podařilo se mu uniknout. (1. Samuelova 19:11–16)

Archeologické nálezy naznačují, že v dávných dobách se sochy terafim nepoužívaly pouze pro náboženské účely, ale také pro účely právní. Ve starověku vymezovaly dědická práva a plnily tak stejnou funkci, jakou dnes má psaná závěť a doklad o vlastnictví. Zdá se, že vlastnictví terafim mohlo za určitých okolností dát zeťovi právo, aby si činil nárok na pozůstalost po svém zesnulém tchánovi. To by vysvětlovalo, proč kdysi Ráchel vzala sochy terafim, které patřily jejímu otci, a proč se Laban tak usilovně snažil získat je nazpět. V tomto případě Ráchelin manžel Jákob nevěděl, co jeho žena udělala. (1. Mojžíšova 31:14–34)

Když se Izraelité stali národem, dostali Deset přikázání, z nichž druhé výslovně zakazovalo dělat si modly. (2. Mojžíšova 20:4, 5) Později se prorok Samuel na tento zákon nepřímo odvolal, když hovořil s králem Saulem. Řekl mu: „Vzpurnost je totéž jako hřích věštění a tlačit se opovážlivě dopředu totéž jako používat zlověstnou moc a terafim.“ (1. Samuelova 15:23) Proto není pravděpodobné, že by terafim v Izraeli sloužily jako dědický doklad. Zdá se však, že tato starověká židovská pověra v některých izraelských domácnostech přetrvávala. (Soudci 17:5, 6; 2. Královská 23:24) To, že Mikal měla mezi svými věcmi také sochu terafim, ukazuje, že nebyla svým srdcem plně u Jehovy. David o této soše buď nevěděl, anebo ji toleroval, protože Mikal byla dcera krále Saula.

Davidův názor na výlučnou oddanost Jehovovi se zračí v těchto slovech: „Jehova je velký a má být velmi chválen a má být obáván více než všichni jiní bohové. Vždyť všichni bohové národů jsou nehodnotní bohové. Pokud jde o Jehovu, ten udělal nebesa.“ (1. Paralipomenon 16:25, 26)

[Obrázek na straně 29]

Druhé z Deseti přikázání zakazovalo vyrábět modly, jako například terafim zde na obrázku

[Podpisek]

Z knihy The Holy Land, sv. II, 1859